První čtení: Nu, 31, 13-20

Základ kázání: Zj 2, 12-17

  

„Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův.“ To je dost hrozná adresa církevního sboru. I 28. října zní lépe. Existují však na světě místa, kde se koncentruje moc zla. Některá si představíme snadno: Severní Korea nebo tak zvaný Islámský stát, koncentrační tábory… Spousta jiných míst vypadá navenek bezproblémověji. A přesto se v nich koncentruje zlá moc. Takové město Pergamon vypadalo navenek velmi civilizovaně a kulturně. Stál tam třeba obří oltář boha Dia. Pak také chrám Asklépia, boha léčitelství, jehož symbolem byl had. Ten Asklépiův chrám sloužil vlastně jako takové starověké lázeňské centrum… Trůn satanův u wellness centra, pomyslel by si někdo pichlavě. Dále se v Pergamu ujal kult římské bohyně Romy i kult římského císaře. A stála tam majestátní knihovna. Ostatně, od názvu Pergamon se odvozuje i slovo pergamen – ten tam vyráběli. A mimoto všechno tam sídlil odvolací soud. A v tom nejspíš spočíval zásadní místní problém pro spoustu křesťanů, pokud ten odvolací soud stvrzoval rozsudky nad nimi – rozsudky smrti pro víru v Krista. Jestliže obžalovaní křesťané neměli římské občanství, neměli se už kam dál odvolat. A tak se místo, kde mohli konečně dojít spravedlnosti, změnilo v místo definitivního bezpráví. Rozhodovala tu ta nejvyšší zvůle. Ze satanovy stolice.

Ovšem i na takových místech může působit křesťanská církev. Je přece Kristova. Není to jenom nějaká pokojová květinka. Je stvořena do nepohody. Brány pekel ji nepřemohou. Patří tomu, kdo i peklem prošel… A kdo má také ostrý dvousečný meč: Meč slova, které vše rozsoudí pravdivě a právoplatně, na rozdíl od odvolacího soudu v Pergamu. Pro víru lze u tohoto Soudce najít nejvyšší omilostnění a zastání. Jeho meč rozsekne pravdu od lži, rozetne bludný kruh bezpráví, rozseká falešné jistoty. V Kristu má církev přístup k nejvyšší moci a k nejposlednějšímu soudu.

Povzbuzení pro pergamský sbor zní: „Avšak“ – i přes ty podmínky, v nichž musíš žít – „pevně se držíš mého jména“ – máš v držení to nejdůležitější, i když si připadáš navenek bezvýznamný a bezmocný – „a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan.“ Tak pokračuje poselství pro ten sbor. S vnějšími hrozbami si sbor poradil. Ani tak hluboký otřes jako zabitý důležitého svědka víry tohle společenství nerozložil a nepoložil.

Ale paradoxně si tu možná o poznání lépe uměli poradit s nebezpečím vnějším, byť vypadalo hrozivěji na pohled, než s nebezpečím vnitřním, s dobrotivě se tvářícím nepřítelem ve vlastních řadách. „Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů.“ Ta slova připomínají pradávnou historii o midjánském věštci Bileámovi, který měl za úplatu od moábského krále Baláka proklít izraelský lid na cestě do zaslíbené země. Avšak pod Hospodinovým vlivem nakonec Bileám nedovedl Boží lid proklít, a místo toho mu žehnal. A pak, když se nepodařilo zničit lid po zlém, vyzkoušelo se to po dobrém. Midjánské ženy začaly Izraelce svádět k uctívání falešného božstva, k modloslužbě. Boží lid se musel nakonec od toho všeho radikálně distancovat a očistit – jak jsme slyšeli v tom drasticky znějícím prvním čtení, jehož smyslem je právě svědectví o odvěkých zápasech s modloslužbou. A k téhle pradávné historii byly o mnoho set let později přirovnány pergamské problémy s Nikolaity. Jde o smilstvo – tedy o nevěrnost jedinému pravému Bohu. A o modlářské hostiny – tedy o spoluúčast na nějakých pohanských kultech, které se tehdy na rozdíl od křesťanství obvykle daly vyznávat legálně. V tom všem jde také o pokřivenou teologii. Ať už z fascinace něčím jiným než holou Kristovou pravdou… Anebo ze ze strachu před pronásledováním, kvůli kterému asi někteří zkoušeli najít kompromis s pohanským systémem, s pohanskou společností. Jenomže Kristus je nekompromisní a žádá si člověka celého. A přeje si duchovně jednoznačné církevní společenství.

Problémem pergamského sboru se stala špatně míněná tolerance. My dnes toleranci považujeme zpravidla za dobrou vlastnost, za ctnost. A může být opravdu dobré žít a nechat žít. Kdy se však tolerance promění v problém? Ve vnitřní nepoctivost a v nedůslednost ve vztazích k druhým? Když vidím, že ten druhý ve svém přístupu bloudí, zakopává a padá, ale nedám si dost práce s tím, abych vynesl na světlo nějakou jasnější myšlenku, díky níž uvidí na cestu lépe… Když vidím, že víra druhého se vyprazdňuje, ale nedám si dost práce se sdílením toho naplňujícího v Kristově Duchu. Když vidím, že druhý zůstává rozpolcen mezi různými protikladnými přesvědčeními a protichůdnými vírami, ale nedám si dost práce s tím, abych předával sjednocující pravdu evangelia… Respektive uvědomuji si, že to zní až příliš sebevědomě – automaticky předpokládat, že bych měl mít větší pravdu než někdo druhý, že bych měl mít větší jasno než někdo jiný… Chci říct, že nemám vždy pravdu a jasno, ale že všichni můžeme pro sebe i pro druhé hledat pravdu v Kristu – tu pravdu vzájemně projasňující. Můžeme v bytostném rozhovoru a v nekompromisních životních zápasech společně hledat i nacházet pravdu, ale nestačí si hned na začátku „tolerantně“ říct, že každý má tu svou pravdu, a nikdo druhý mu do ní nemá co mluvit…

„Proto se obrať!“ Zní do celého sboru. A co stojí za to si uvědomit, že v tom dopise není napsáno ani: Proto obrať pár těch problémových, obrať nějaké ty druhé, obrať Nikolaity. Je zde napsáno: Obrať se, obrať se celý, obraťte se všichni, což naznačuje též význam: Začněte každý sám u sebe. Čím víc budou křesťané skutečně žít, mluvit, vnímat a přemýšlet v Kristově Duchu, tím méně budou v církevním společenství nabývat na přitažlivosti nějaké jiné nápady, návody, nauky. Čím víc se prohloubí láska k pravdě, tím povrchněji bude vypadat zkratkovitá tolerance ke lživým postojům, k živoření ve lži…

„Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst.“ Pravda se stejně nakonec prosadí. Zbývá jen otázka, jak jí uvolnit cestu tak, aby se pak nemusela prosekávat džunglí, přičemž by okolo nadělala tím větší paseku, byť ve společenství církve… Varovný prst je vztyčen.

Ale také vzkaz do Pergama končí zaslíbením: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“

Skrytá mana – co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo – to, co svět pořádně nevidí a nezná, na co ho nenapadlo dostat chuť… To, co se schovává v protikladu k vyprázdněnému konzumu modlářských hostin. To, co už v jakémsi předkrmu začínáme ochutnávat u stolu Páně… Skrytá mana…

A bílý kamének – tajemná legitimace s novým jménem – s novou a svobodnou identitou od Boha, která se neztrácí v labyrintu světa, ale zůstává spojená s identitou Kristovou.

  

Slovo poslání: Ef 6, 10-17