První čtení: Iz 44, 6-8

Základ kázání: Zj 1, 4-20

 

Dostali jsme dnes tu sváteční příležitost sejít se tady přímo 1. 1. A rok 2023 je tím pozoruhodnější, že nedělí nejen začíná, ale nedělí také skončí. 31. 12. 2023 bude rovněž neděle. Tento rok tedy začíná i končí dnem Páně.

Hezky s tím souznějí slova z první kapitoly knihy Zjevení Janova, kterou jsme četli i na biblických hodinách v uplynulých týdnech. Ta Boží, Kristova slova: „Já jsem Alfa i Omega“. Já jsem od A až do Z. „Já jsem první i poslední“.

Já jsem ten první, říká Pán. Co to pro nás znamená? Určitě se můžeme spolehnout, že je to pro nás dobré. Vzpomenete si možná už na první kapitolu Bible, podle které Bůh od začátku uskutečňuje samé dobré záměry, další a další dobré nápady, co stvořit, a pak se vždy znovu opakuje refrén Božího radostného přijetí stvoření: „Bůh viděl, že to je dobré.“ Jako když rodiče prožívají čirou radost nad právě narozeným dítětem a nelámou si v tu chvíli hlavu pochybovačnými otázkami, co z něj bude a co všechno se v jeho budoucnosti může zvrtnout. Podobnou atmosféru vycítíme hned na začátku první biblické knihy.

A také na začátku poslední biblické knihy, Zjevení Janova jsou pro nás zaznamenána slova požehnání: „Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází“. Bůh – dárce pokoje a milosti je tu nazýván jako Ten, který jest a který byl a který přichází – takže se dá říct, že nám daruje milost a pokoj odnepaměti a také tady a teď k nám se svou milostí a se svým pokojem přichází jako se svým konečným záměrem. Milost a pokoj jako startovní čára i jako cílová rovinka našich životů. A Kristova touha po odpuštění a po smíření celý náš životaběh provází, protože pořád navazuje na ten dobrý Boží záměr. Bůh v Kristu dělá vše proto, aby nám i uprostřed zlého navrátil milost a pokoj. Dokonce vlastní smrt Kristus podstoupil z touhy nás přivést zpět k životu. Jako když rodič nedočkavě vyhlíží své dítě, a pokud je nezvěstné, tak udělá první i poslední pro to, aby ho našel. Vyhlásí pátrání, a pokud je opravdu dobrý, sám půjde své dítě hledat i na ta nejnebezpečnější místa, aby ho přivedl zpátky domů.

To Boží, Kristovo slovo: „Já jsem první“ zní tedy velmi dobře. A je velmi dobře, že zaznělo přede vším ostatním, co upoutává naši pozornost a co nás leckdy i ohluší. Kristovo: „Já jsem první“ zaznělo dávno před našimi prvními ustaranými myšlenkami. Zaznělo přede všemi hlasy, které se v nás hádají. Zaznělo před lichotkami i před projevy pohrdání. Zaznělo dávno před tím vším, co nám komplikovalo životy od dětství. Zaznělo dávno před tím vším, co poznamenalo generace našich předků a prapředků. Zaznělo dávno před tím vším, co tolik zašmodrchalo vzájemné vztahy lidmi i mezi celými národy. A zaznělo dávno před řečmi všech, kdo nás nebo druhé lidi zastrašují, kdo ponižují, kdo arogantně překřikují a sami sebe stavějí na první místo. Kristovo: „Já jsem první“ nakonec každé takové aroganci vezme vítr z plachet. A otřásá také naší vlastní pýchou. A zůstává vyřčeno také před našimi prioritami a plány – před těmi plány, které považujeme za nejdůležitější… Před těmi plány, u nichž nás mrzí, že nevycházejí, s nimiž se musíme loučit. Před věcmi nebo i před lidmi, které máme sklon stavět na první místo, Kristus vyslovuje: „Já jsem první.“ Říká to také nyní na začátku Nového roku.

A říká rovněž: jsem poslední. Jsem nejen na začátku, jsem nejen před tím ostatním, ale jsem také na závěr, na konci, v samotném cíli. Tak ať si nikdo nemyslí, mohl by Kristus dodat, že jsem sice byl kdysi dávno na světě, ale potom mě ukřižovali, případně nechali vypařit se někam do nebe a od té chvíle si mohou říct, že mě mají z krku. Nemyslete si, že vy mě kdy dokážete ze svých životů setřást, navěky odklidit, vytěsnit můj hlas… Ale i pro vás přece dobře, že já jsem ten poslední. Jsem pro vás definitivou. Jsem totálnější než jakákoliv totalita. Jsem tečka za všemi vašimi starostmi. Dvojtečka za smrtí i hrobem. Nikoliv spálená země ani třeba prásknutí dveřmi po eskalující hádce, ale já jsem ten poslední, kdo se najednou objeví uprostřed uprostřed zdejších nedorozumění, míjení, selhání či konfliktů.

„Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli. A budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země.“ Možná to zní teď trochu zvláštně: Mluvil jsem celou dobu o tom, že Kristova přítomnost je pro nás od A až do Z dobrá, plná milosti a pokoje, ale slova, že „budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země“ znějí na první poslech dost znepokojivě… Upomínají nás na poslední soud. Ale i v tom přece spočívá útěcha: Jestliže Ježíše nakonec uzří každé oko, i ti, kdo ho probodli, tak vyjde najevo plná pravda. Kristova životní pravda a ruku v ruce s ní pravda a právo všech, právě tehdy když byli bezprávně ponižováni, převálcováni, umlčováni, odsouváni, odsuzováni, zatracováni, obětováni, ukřižováni a jakkoliv jinak svévolně anihilováni. Uvidí se a jasně se ukáže, kam vede arogance i ignorace, kam vede zneužívání moci a zabírání prostoru na úkor druhého. Budou to chvíle bolestného prozření a chvíle hlubokého zármutku nade vším, co jsme působili, ale zároveň i chvíle katarze, rozuzlení a nejjasnějšího pochopení, až se Kristus sám ukáže v plném světle. Ve světle tohoto Kristova příchodu se už nyní můžeme začínat rozkoukávat.

Kristova podoba, kterou líčí Jan vzápětí, působí však až přespříliš oslnivě. Ukazuje se, že tohle v žádném případě není nějaký slaboch, jenž by se poddával ranám ve stylu mouchy snězte si mě… Ukazuje se, že tohle není jen nějaké bezvládné tělo, se kterým by si každý mohl manipulovat, kam by chtěl. Tenhleten ukřižovaný dostal nevýstižnou důstojnost. Objevuje se v nepopsatelně majestátní podobě, s očima plamenně pronikavýma, s hlasem mocným a naléhavým jak hukot příboje, s ústy jak ostrý, dvousečný meč a se všemi dalšími atributy, které Jan vyjmenoval či naznačil. O komunikaci připomínající dvousečný meč je napsáno také v epištole Židům: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ Nekompromisní komunikace rozseká. Plamenně rentgenující pohled prohlédne jakoukoliv fasádu, masku, brnění i líčení. A celkový Kristův „vzhled, jako když slunce září v plné své síle“, píše dál Jan. V tomhle světle se obnaží i plná pravda o nás samých. I tam, kde jsme ji chtěli pohřbít do nejhlubší temnoty hrobu, schovat ji jako kostlivce do skříně, vyhodit do podsvětí.

I Jan sám byl tímhle druhem setkání s Ježíšem krajně šokován, píše: „Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: ,Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.“ V původním jazyce je napsáno doslova: „Mám klíče od smrti i podsvětí“. Ta slova dodávají naději, že neexistuje situace, jež by se nedala rozklíčovat v Kristu, skrze jeho vhled, jeho úplnou zkušenost. V Kristově Duchu lze rozplést i ty nejzapeklitější záležitosti. V Kristově přítomnosti nemusíme zůstat uzavřeni a uvězněni ani ve strachu ze smrti, nemusíme se nechat zastrašit jakoukoliv jinou mocí. A také jsme slyšeli, že i kdyby zjevení Kristovy slávy působilo sebeotřesněji, i v téhle podobě lze Krista potkat zároveň jako toho, kdo utěší: „Neboj se“ a kdo klade na druhého ruku a pozvedává jej. Je dobré být vydán na milost právě jemu.

„Já jsem Alfa i Omega“. Já jsem od A až do Z. „Já jsem první i poslední“. Říká Pán.

A jaké se v té Boží abecedě nalézá naše místo jako církve, jako Božího lidu?

Podle Janova vidění jsou jednotlivá církevní společenství jako hvězdy v Kristově ruce. I kdyby měla jen několik členů a připadala si na pohled sebenepatrněji. (Člověk by takovou kosmickou roli přisuzoval spíš velkým světovým říším než místním křesťanským sborům.) Úloha církve je až překvapivě hvězdná. Upozorňuje na ni i apoštol Pavel, když píše: „s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět“. To jsou dost silná slova, naznačující, že když církev zůstává na svém místě, tak může zazářit vysoko, prozářit daleko a sloužit podobně jako třeba hvězda držící pohromadě celou soustavu planet. Kéž tedy existujeme ve světle Kristovy slávy, milosti a pokoje opravdu tím způsobem. Kéž nejsme pro své okolí spíš jako černá díra nebo jak vesmírné vakuum. Kéž i jako Kristovo společenství v Chomutově v roce 2023 nevýslovně žhneme Kristovou láskou.

 

Slovo poslání: Mt 5, 13-16