První čtení: Ř 6, 1-11

Základ kázání: Mt 8, 23-27 (srov. L 8, 22-25, Mk 4, 35-41) 

 

(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

„Proč jste tak ustrašení?“… Ono, se lehce řekne „neboj se“, ale když hrozí nějaké nebezpečí, už to tak jednoduché není. To asi známe všichni.

Já například mám jednu osobní zvláštní duchovní zkušenost, která se mi stala v Mostě na nádraží někdy v druhé půlce devadesátých let. Byla to doba, kdy jsem ve víře začínal, a protože jsem se motal převážně v evangelikálních společenstvech; Bůh, kterého jsem teprve poznával, měl podobu spíš totalitního despoty než milujícího Otce. To mi pochopitelně moc nezapadalo. Seděl jsem na lavici v nádražní hale a pozoroval lidi. Snažil jsem se proniknout do toho, jak Bůh na ty konkrétní lidi kolem mě nahlíží, jestli je k nim opravdu tak kritický, přísný, tvrdý. Jestli je opravdu možné, že by i je nemilosrdně odsuzoval třeba jen za to, že jsou takzvaně „nevěřící“…

Najednou jsem se dostal do zvláštního stavu vědomí, byla to nejspíš nepatrná chvilka. Jako by se nade mnou náhle otevřela nějaká okna, skrze která se se mnou propojilo něco, co neumím pojmenovat; něco jako nebeské jsoucno, které v sobě obsahuje veškeré bytí, prapodstatu všeho, co jest, prostě něco nepopsatelného. V ten okamžik jsem věděl odpovědi na všechny otázky, které se mi honily i nehonily hlavou. Byl to okamžik, kdy jsem věděl o světě, o vesmíru, o Bohu, o smyslu života naprosto úplně všechno. Bylo to něco ohromného, úžasného… Pak se ale ta okna zase postupně uzavřela a ono propojení ustalo. Vše, co jsem v tom okamžiku nazřel, pozvolna vyprchalo. Jak to přišlo, tak to odešlo… Jediné, co mi z toho širokého nazření zůstalo, byla pouze jednoduchá věta. Jako by nad tím vším, co jsem měl možnost nazřít, zaznělo: „Ničeho se neboj!“… No, a přestože mám takovýto zážitek, stejně se strachu zbavit neumím. Bojím se stejně jako každý jiný. A mé vědomí a poznávání je stejně omezené jako předtím… Rukou mi prošly i různé knihy typu „Jak se zbavit strachu“, ale ani to mi nikdy nefungovalo. A tak se už dlouhou dobu zaobírám otázkou, kde se ten strach bere, zvláště když i Bůh nás nabádá skrze proroka: „Neboj se“ a Kristus sám se nás káravě ptá: „Proč jste tak ustrašení?“

Milí přátelé, snad každý, kdo se o církev jen lehce otřel, zná příběh o utišení bouře. My, co jsme v církvi dlouhodobě a nastálo, jsme ho četli a z kazatelny též slyšeli nesčetněkrát. Nevím, jestli v něm nalezneme dnes něco nového, každopádně zůstává důležité si tento Ježíšův zázrak alespoň stále připomínat. No, zázrak… ono vlastně vůbec nejde o zázrak, ale o úplně něco jiného…

Když jsme byli pokřtěni, když jsme začali věřit v Boha, kterého jako křesťané vyznáváme, nastoupili jsme podobně jako učedníci s Ježíšem na loď. Nastoupili jsme na loď, kterou přeplouváme (jak naznačují u stejného příběhu ve svých evangeliích Marek a Lukáš) někam na druhý břeh. Každá loď bývá většinou také pojmenována. Tak se stalo i u té naší lodi, a dodnes jí nikdo neřekne jinak než „Církev“.

Ta loď pluje světem. Pluje nejen po vodě ale i po souši. Pluje světem, který se občas chová jako rozbouřené moře. I v současnosti naší lodí každou chvíli houpou vlny, padá na nás prudký déšť i krupobití, vichřice naráží z různých stran a občas překvapí i blesky a dunivé hromy. Jako by se to všechno v různých intervalech a nárazech snažilo plachty roztrhat, naši loď rozbít, způsobit v posádce zmatek a odradit ty, kteří ještě zvažují i v současné lidské epoše k nám přistoupit… Co všechno tyto vlny a vichry, krupobití i lijavec, hromy a blesky zastupují, si můžete dosadit sami. Někdy je bouře mírná, někdy silná tak, že propadáme pocitu blížící se zkázy.

Naše loď pluje někam na druhý břeh… Zatím ale stále pluje světem, který se občas chová jako rozbouřené moře… Svět jako moře, které ve své symbolice je domovem zlých sil, zlých mocností, domovem hlubokých temnot a zmatků… Ježíš se od tohoto světa jasně dištancuje: „Mé království není z tohoto světa“. I my se snažíme od tohoto světa dištancovat. Ale přesto, něco z tohoto světa stále prosakuje i mezi nás – v posádce lodi. A tak na nás občas působí bouře zvenčí, ale i ty uvnitř lodě, které si způsobujeme sami…

Když jsme nastoupili s Ježíšem do této lodi, která nás má pouze převézt na druhý břeh, mysleli jsme si, že do cíle dorazíme docela brzy. Jenže plavba se stále protahuje. Plujeme už přes dva tisíce let a loď jménem Církev tak neplánovaně zapisuje i své vlastní dějiny, které jsou plné bouří.

Plujeme lodí světem, který se leckdy chová jako rozbouřené moře, a v našich myslích bují stále větší nejistoty. Něco říkáme, a často něco úplně jiného prožíváme. Vkrádají se nejistoty o smyslu života, nejistoty, jestli vůbec plujeme tou správnou lodí, nejistoty záměru, směřování, … Nejistým se stává i cíl. Něco říkáme, ale uvnitř často prožíváme něco úplně jiného.

Svět kolem je každou chvíli jak rozbouřené moře, a jediné, co nám zůstává jako pevná půda pod nohama, je pouze loď, do které jsme kdysi s Ježíšem nastoupili. Tíží nás fakt, že nemáme kam utéct, a kolikrát jsme moc chtěli utéct; což přináší také své nejistoty a strachy… Jakousi jistotou, ovšem také vachrlatou, se nám prostě stala jen ta naše loď. Začali jsme na ní být závislí. A tak jsme se v ní chtě nechtě postupně zabydleli…

Aby se nám v ní žilo lépe, abychom se nejistotám propadali méně, vytvořili jsme si vlastní pravidla, řády, tradice, rituály, učení a výklady na všechno možné. Jenže, ani v tom jsme nezůstali jednotní, a tak nám to moc jistot také nepřináší a strach neustupuje…

Plujeme lodí dál a s rostoucí frustrací z nejistot a strachů jsme mimo jiné došli i k pocitu že, abychom mohli doplout do vysněného cíle, který na druhém břehu očekáváme, musíme si to nejspíš nějak zasloužit. Musíme pro to udělat víc. A tak jsme převzali zodpovědnost i za to, co není v našich silách ani moci. Převzali jsme zodpovědnost i za to, kudy budeme plout a vytvořili si i představu kam… Ona to vlastně není zodpovědnost v tom pravém slova smyslu, spíš jen máme stále potřebu držet kormidlo pevně ve svých rukách.

Vlastně není divu, že se to všechno tak nějak děje i v té naší lodi. Ve světě, kde jsme žili před tím, než jsme do této lodi nastoupili, jsme se to tak naučili. I to, že je dobré držet pevně kormidlo ve vlastních rukách. Jako by držení kormidla byla ta největší spásná jistota. Kdo drží pevně kormidlo ve svých rukách, ten žije… Jenže je nás hodně a těch co se derou ke kormidlu je mnoho. Dostanou se k němu jen někteří. Ovšem to, jak kormidlují, se nedá moc poznat, protože se většinou perou, aby uhájili svůj post u kormidla. Nejistoty a strachy gradují…

Jsme znepokojeni všemi těmi nejistotami a strachy, jsme zmateni délkou plavby, a i když o Ježíši mluvíme stále do kola dnes a denně abychom si ho dostatečně zpřítomňovali, někde uvnitř to prožíváme jinak. Máme strach říkat pravdu. Máme strach přiznat si a vůbec pojmenovat i ten pocit, že Ježíš se nám vlastně někam ztratil…

Plujeme světem lodí s Ježíšem na druhý břeh. Nevšimli jsme si, že Ježíš spí. Mluvíme o něm stále, ale tak nějak pro jistotu jsme začali spoléhat radši víc na sebe… A když se lidé spoléhají na sebe, bývá to jen kousek k dalším bouřím a pohromám směřujícím ke katastrofě…

Až když na nás bouře začne útočit, zoufale hledáme skutečnou spásu… „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“

Ona ta bouře nepřichází sama od sebe, ani ji nesesílá Bůh. A nemusí ji sesílat ani temné síly nějakého podsvětí či pomyslného moře… Většina bouří je produktem tohoto světa, po kterém pluje naše loď, a také toho co jsme si my sami v sobě z toho světa na loď přitáhli sebou, aniž bychom chtěli… Pro sebe jsem si to nazval: Syndrom nedokonalé smrti… Pokusím se to vysvětlit:

Hřích plodí hřích, strach plodí další strach. Strach navádí k hříchu a hřích přitahuje strach. Ze strachu děláme věci, které bychom jinak nedělali, a když hřešíme, máme strach z případného trestu. A když nehřešíme, máme strach z pokušení, a když se nestrachujeme, hřešíme o to více… Je to takový začarovaný kruh, jistá platforma, na které stojí tento svět, ve kterém jsme se naučili zotročeně žít… Jenže právě tomuto světu jsme měli nástupem do lodě s Ježíšem, zemřít, abychom mohli žít život nový. „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ Říká apoštol Pavel.

Syndrom nedokonalé smrti: Říkáme sice, že jsme zemřeli tomuto světu a s Kristem jsme začali život nový, ale ve skutečnosti jsme tomuto světu nezemřeli. Nebo rozhodně ne dokonale. Ono to jaksi nejde dost dobře udělat; Pořád v tom materiálním, světském, často hodnotově pokřiveném prostředí musíme žít (práce, škola, výchova dětí, zdravotnictví, média atd.), pořád žijeme v těle, které má své vrtochy, potřeby a touhy. A i když máme duchovní úkryt na té naší lodi, neumíme se tomu světskému ubránit… Tím jsme se dostáváme do prazvláštního tlaku, schizofrenie, kleští, kde na jedné straně toužíme žít nově v Kristu a na druhé straně si neustále v sobě neseme to vše nejisté, ustrašené a k hříchu svádivé z tohoto světa, kterému vlastní vůlí neumíme umřít dokonale…

„Proč jste tak ustrašení, malověrní?“

Protože neumíme umřít tomuto světu…

Plujeme s Ježíšem lodí světem, který se leckdy chová jako rozbouřené moře. Ježíš spí a my nevíme, jak dlouho bude plavba ještě trvat. Každopádně stále nám zůstává naděje, že jednou přijde den, kdy na druhý břeh doplujeme. Ježíš se probudí a oslní nás novým zázrakem. A my budeme znovu žasnout a překvapeně si říkat mezi sebou: Kdo to jen je, že tenhle Ježíš dokázal utišit tolik bouří už jen tím, co všechno a kolikrát nám lidem dokázal odpustit? …

Amen!

 

Slovo poslání: Ko 3, 1-4