24. 11. 2024 – Ž 126
První čtení: J 16, 17-33
Základ kázání: Ž 126
Někdy nastanou tak nečekaně krásné chvíle, že člověk až nevěřícně vyhrkne: To je jako sen… O tom se nám ani nesnilo… I když jindy zas člověku život připadá jako noční můra. Bohudíky však nejsou o nic míň reálné ani ty krásné chvíle. Chvíle, kdy by se člověk nejraději štípl pro ujištění, že se mu to jen nezdá. A někdy se uskutečňují sny, které i jejich původcům předtím připadaly jako utopie.
„I have a dream“, „mám sen“, řekl Martin Luther King… A celá americká společnost se začala až překvapivě rychle proměňovat v duchu Kingových vizí o rovnosti všech lidí, o usmíření dlouhodobých konfliktů a překonání vzájemného rozdělení.
A co v naší společnosti? O tom se nám ani nesnilo – mohla si většina našeho národa společně říkat snad ještě před třiceti pěti lety – v průběhu Sametové revoluce. A předtím snad v měsících Pražského jara, které se však tak traumaticky rychle zvrhlo v noční můru… A předtím ve dnech osvobození, na konci druhé světové války.
„Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.“ Mohli si říkat židé na konci vysvobození z koncentračních táborů, a předtím už během návratu z babylonského zajetí – což reflektuje náš dnešní žalm – a předtím z egyptského otroctví a tak dál…
„Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.“ Můžeme si říkat jako křesťané, když končí období velkého útlaku církve, když padnou režimy, které církev pronásledovaly, když se církev konečně opět může volně nadechnout… Když se evangelická církev dočkala opětovného povolení po letech násilné rekatolizace… A hlavně když první křesťané tak silně prožili kontakt se Vzkříšeným, přestože po jeho ukřižování se jejich víra a naděje zdály být dočista mrtvé.
A snad i každý z nás osobně, i nezávisle na velkých událostech dějin, už někdy prožíval období fantastických proměn, o nichž se předtím snad ani nesnilo, období nových či znovunabytých možností, období vysvobození od zlého, období vyslyšení modliteb, období, kdy se člověku zničehonic plnily dávné sny, i když už třeba ani sám nedoufal…
„Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal.“ Tehdy už mezi námi nepřevládala „blbá nálada“. Tehdy už nebylo hříchem myslet pozitivně. Tehdy se stal i nejvšednější čas slavnostním. A lidské nitro zaplavila radost ze spásy, z obnovy životy, z návratu domů, z budoucnosti výsostně otevřené.
„Tehdy se říkalo mezi pronárody: ‚Hospodin s nimi učinil velké věci.‘“ Tak přesvědčivá ta změna byla… Je to silná výpověď o úžasu lidí Božímu lidu často spíš nepřátelských, protože v dějinách Božího lidu se až příliš často opakuje i opačná zkušenost… Zkušenost potupy, ponížení a bezmoci… Zkušenost vydanosti napospas… Zkušenost zatmění nebe nad Kristovým křížem, když sám Bůh vypadá tak bezmocně, slabě, vzdáleně, nepřítomně, jakoby nikdy nic velkého nezmohl… I v současné době nás může přepadat deprese, když vidíme, jak pravda, láska a spravedlnost dostávají na frak. A přesto si můžeme připomínat i období, o nichž se nám už možná skoro ani nesní. Období obratu, kdy i lidé zdánlivě lhostejní, zdánlivě zatvrzelí, zdánlivě uzavření vůči čemukoliv hlubšímu najednou uznají: Ale jo, teď se fakt začínají dít velké věci, i nás už to zvedá ze židlí, nastaly klíčové zápasy o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, které nám stojí za pozornost a v hloubi duší nás fascinují. „Tehdy se říkalo mezi pronárody: ‚Hospodin s nimi učinil velké věci.‘“
A stojí za to si připomínat, že tyhle spásné zkušenosti se netýkají jen jiných dob, že se netýkají jen jiných generací… Netýká se to jen jiného, lepšího, polozapomenutého světa… Netýká se to jenom lidí, o nichž si čteme v knihách… Ale zůstávají tou základní skutečností i pro nás, týká se to nás osobně: „Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.“ Připomíná naléhavě žalmista.
Ale proč se vzápětí děj jeho písně tak překvapivě změní, když dosud zněla tak jednoznačně radostně a oslavně? Jak to, že žalmista najednou prosí: „Hospodine, změň náš úděl“, a zničehonic tak připouští, že pořád tu bolest z nenaplnění prožíváme, i když celá první polovina písně vyzněla tak, že Hospodin nás z ní už dávno vyvedl?
Celý žalm začal slovy: „Když Hospodin úděl Sijónu změnil“ – což zní tak, že ta kýžená změna už nastala. A najednou přejde k prosbě: „Hospodine, změn náš úděl“. Jak si to srovnat?
Třeba tak, že si máme ty slavné zkušenosti z minulosti pořád připomínat – jako by to bylo dnes. Abychom neztráceli víru, že se dočkáme dalších podobných změn v budoucnosti.
Anebo se to dá vyložit tak, že Hospodin sice už náš úděl změnil, ale my jsme až dodnes zůstali tak nějak na půl cesty k jeho cíli. Takže ty spásné záměry s námi je ještě potřeba dotáhnout. Máme se dostat hlouběji a dál. Ano, pocítili jsme už svěží závan svobody, říkali jsme si: Už je to tady, radovali jsme se. Ale myšlení lidí se ze dne na den nezměnilo. „Blbá nálada“ se nerozptýlila jak mávnutím kouzelného proutku. A nevyužili jsme zdaleka všech možností, které nám nově nabytá svoboda nabídla. Nedokázali jsme žít úplnou svobodou, zbavenou omezení, v nichž rozhoduje sobectví a na pravdě tolik nezáleží… Hospodine, pomoz nám konečně dotáhnout změnu našeho údělu – přehodit výhybku tak, abychom se nakonec nestočili v kruhu. Aby nás nepohltili naši staří démoni v nových hávech. „Hospodine, změn náš úděl“. A také v církvi a ve sboru, kde jsme už tolikrát prožili téměř hmatatelný dotyk Kristovy spásy, Božího přijetí, působení Ducha svatého, jsme přesto znovu a znovu upadli do stavů vyčerpání, letargie a pochybností, jestli má náš sbor a naše církev vůbec nějakou budoucnost. „Hospodine, změn náš úděl“, oživuj mezi námi dílo svých proměn. „Vrať zase, Bože, naše zajaté“, se ten verš dá taky překládat, navrať nás k sobě a navrať nás k sobě navzájem. Dotáhni mezi námi to dílo svých proměn.
Anebo se to dá vyložit – podobně, ale ještě trochu jinak: Tedy, že velké Boží věci mezi námi už nepopiratelně nastaly. A můžeme vyhlížet ještě větší. Dějiny naší spásy už začaly, Kristus byl vzkříšen, Boží Duch nás do svých dějů vtahuje na plné obrátky, ale nebylo ještě zdaleka vše v našem světě doplněno do míry plnosti Božích činů… Ještě nás čeká tolik nového, co je potřeba přivést na svět, co je potřeba vyhlížet, čemu je potřeba uvěřit, oč je potřeba zápasit, co je potřeba přijmout, i když se nám o tom pořádně ani nesnilo. Ještě pořád nám zbývá tolik neuskutečněných snů o novém nebi a nové zemi, kde bude Bůh uprostřed nás a setře nám každou slzu z očí a smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude a vlk bude pobývat s beránkem a bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě, jak výmluvně glosoval už prorok Izajáš…
„Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!“ Na jihu zaslíbené země se rozpíná poušť, v níž se potoky prostě celoročně neudrží. Vypadá to, že jejich životodárný proud mizí do ztracena. To je neúprosný přírodní zákon pouště. Někdy jdou na pohled podobně neúprosně do ztracena i naše nejhezčí sny, nejnadějnější vize a nejlepší úsilí. Na první pohled to vypadá podobně logicky, podobně neúprosně jako ztráta vody v poušti. A přesto žalmista vyhlíží obrat, směřující jakoby navzdory neúprosnosti přírodních zákonů. Vyhlíží okamžik, kdy se suchopár jednou provždy rozkvete a zazelená.
„Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ Završuje žalmista výpověď víry. Pokud na konci všech našich vyhlídek není jen nekončící suchopár, pustina, vyprahlá, spálená země… Ale pokud naopak můžeme vyhlížet časy, kdy se poušť navěky zazelená… Tak má smysl dál zasévat. Není na místě to vzdát. I když mnohdy nám nezbývá než sít v slzách. To je výmluvný obraz našeho úsilí, které nám někdy připadá tak marné… Výmluvný obraz snů, které jdou zdánlivě do ztracena. Nadějí, které jako bychom museli pohřbívat uprostřed tvrdé reality. Lásky, kterou vynakládáme někdy s takovou námahou, bez zřetelného efektu. A také náročnosti pokání – upřímné sebereflexe, v níž někdy tak těžko přijímáme sami sebe… „Ti, kdo v slzách sejí,“ to je výmluvný obraz našich životů. A také života naší církve, který leckdy táhnou spíš menší hrstky lidí, pociťujících o to větší zátěž. Ale žalmista nepřestává připomínat, že i s tím současným trápením je nerozlučně spojeno i to zaslíbení, vyhlídka, že se náš úděl změní: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.“ Takže má smysl dál a dál rozsévat alespoň malinká zrníčka důvěry, přijetí, milosrdenství, odpuštění, pravdivé lásky a laskavé pravdivosti, zrníčka vzájemnosti a léčivého působení životadárného ducha, zrníčka životní hloubky, vděčnosti, milosti, která nám byla dána a která se touží dál sdílet. Co člověk rozsévá v malém, vrátí se dost možná ve velkém… I když to někdy stojí tolik námahy. Ale právě ty naše dějiny, tak poznamenané bolestí, nejistotou, pochybnostmi a krizemi – jsou dějiny spásy.
„S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ Zažili jsme už ta minulá vysvobození, o nichž se třeba předtím ani nesnilo. A vyhlídky dalších nás mohou provázet do budoucna… Dodat nám motivaci, abychom neustávali v úsilí, v němž nám jde Kristus sám vstříc. V něm každé naše zajetí končí a každá slza je osušená… V tajemství jeho kříže a jeho smrti proměněné v život, který puká jak zrnko obilí v nejhlubším srdci země…
Slovo poslání: Zj 21, 1-7