První čtení: Jr 29, 1-14

Základ kázání: Mt 5, 43-48

 

„Každý den mezi ďábly vstávám, / pomalu sám se ďáblem stávám.“ Napsal undergroundový básník Andrej Stankovič v roce 1975. V posledních dnech se mi jeho verš živě vybavil. Když na nás doléhají další a další zprávy o válečných masakrech, o cynismu a krutostech, které neznají mezí… Když vidíme, kam až může dospět zneužívání moci a egoismus. Když cítíme, jak se válka přibližuje i k našim hranicím a stává se součástí našich obzorů… Lidské srdce to bolí. A lidské srdce se může zatvrzovat pod náporem té bolesti. Bývá pak čím dál těžší vidět ve vraždících agresorech rovnocenné lidské bytosti. Bývá pak čím dál těžší netoužit už jen po odvetě. Bývá pak čím dál těžší nepřát těm druhým už jen to samé zlo, které páchají oni sami. Jak vůbec dokázal Ježíš říct: „Milujte svoje nepřátele?“ – a myslet to stoprocentně vážně? Kde vzal tak velkou smělost? Oč mu šlo?

Ve velké zkratce řečeno mu šlo o království nebeské. Což by mohlo znít jako náboženské klišé, kdyby pro něj sám Ježíš nezemřel na kříži. Slova: „Milujte svoje nepřátele“ slyšíme v jeho kázání na hoře, v ústřední řeči o nebeském království. O nových poměrech, které už mezi námi nastávají pod vládou nebeského Otce. Jeho vláda převyšuje naše konflikty. Jde o to, překonat bludné kruhy násilí. Vykročit z koloběhu zlého. Nejednat s tím zlým, jako jedná on s námi. Nepřistupovat na jeho hru. Nevidět v něm už jenom nepřítele. Dát mu šanci, aby tím nepřítelem už opravdu nemusel být. Aby se mohl z té role nepřítele vymanit, vyprostit, vysvobodit. Aby i on zažil dotyk nebeského království. Aby se mohl navrátit na místo Božího dítěte, k Božímu obrazu stvořeného. Ale právě to může být pro nás nejtěžší – přát lidem, kteří nám ublížili, království nebeské… Někdy by mi víc vyhovovalo, kdyby ten druhý nepřítelem zůstal. Protože už s ním nechci mít nic společného. Nic dobrého mu už nepřeji.

Cítíme, že se k Ježíšovým slovům: „Milujte svoje nepřátele“ musíme pořád vracet. Pořád dokola nás vyzývají k tomu, abychom se k nim vraceli. I když k  pochopení jsou jedna z nejjednodušších. Nepotřebují žádný zvláštní výklad. Ale k přijetí jsou jedna z nejtěžších. Nezvládáme je úplně přijmout. A zároveň jsou i jedna z nejdůležitějších. Do smrti s nimi nebudeme hotovi. A nejspíš v hloubi duší cítíme, že pro nás zůstávají jediným východiskem. Protože být navždy uvězněni v bludném kruhu násilí – to by byl opravdu konec. Ano, má smysl volat po tom, aby už konečně zavládla spravedlnost. Aby zlo bylo odhaleno, nazváno pravými jmény, aby mu byla učiněna přítrž. Aby váleční zločinci stanuli před neúplatným soudem. Ježíš nás nevede k tomu, abychom zbaběle ustupovali a schovávali před agresory hlavu do písku. To by stejně nemělo nic společného s opravdovou láskou, jen by nás ovládal strach. Ježíš usiluje o spravedlnost. Ale touží se s tím zlým vypořádat ještě důsledněji, než že by ho jen vykazoval do příslušných mezí. Ježíš chce to zlé nakonec úplně sprovodit ze světa. Jednou provždy ho přemoci dobrem. K této misi nás zve. Ale jak začít, když i pro nás bývá tak těžké Ježíšova slova přijmout?

Začínat se dá modlitbou: „a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“. Modlitba znamená dobrý první krůček. Krůček zdánlivě zanedbatelný, ale dalších kroků by bez něj nebylo. I když to ještě neumím jinak, alespoň tudy se pootevřu šanci na vymanění z bludného kruhu. Šanci, že tomu druhému přece jen mohu přát něco lepšího, než to zlé, v čem jsme spolu zabředli. Někdy nám pravda může znít vzdáleně i přikázání modlit se za ty, kdo nás pronásledují. Neodhodláváme se ani k tomu. A přesto se Ježíšova slova přibližují našim rtům těsněji, než bychom čekali. Vždyť se pravidelně modlíme: „a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Takže ve slovech Ježíšovy modlitby už se smířením počítáme. Připouštíme si, že prostor nebeského království je širší než naše obrněná nitra, do kterých pustíme jenom někoho. A „modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“

„Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?“ Apeluje Ježíš. I v kruzích mafie vidíme rozvinutý smysl pro rodinné vazby. I lidé zapojení do korupčních a klientelistických sítí si prokazují dobro navzájem. „A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ Dát ruku bratrovi či sestře při bohoslužbách není vrcholem života víry. Ježíš zve dál. Ale vlastně nám zároveň naznačuje, jak může vypadat další schůdný krok vedle modlitby. Další zdánlivě zanedbatelný, ale významný krůček. Třeba pozdravit i toho, na koho nemám zrovna náladu. Manželku, s níž jsem se pohádal. Souseda, se kterým řeším vleklé konflikty. Člověka, který mi vůbec není blízký. Pozdravit s přáním dobrého dne. Přiznat tak druhému místo Božího dítěte pod sluncem. A když se odhodlám alespoň pozdravit, možná to otevře další hlubší rozhovor.

V posledním čísle měsíčníku Protestant vyšlo zamyšlení od vrchního rabína Johnatana Wittenberga. Cituji z něho: „Arcibiskup Justin Welby smutně prohlásil, že od války mezi Izraelem a Hamásem se mezináboženský dialog ve Spojeném království téměř zhroutil. Naštěstí ne úplně. Měl jsem tu čest účastnit se několika malých setkání židů, muslimů a křesťanů. Začali jsme příjemně, čajem a buchtami. Ale pak jsme otevřeli své rány. Není lehké naslouchat tomu, jak druhého člověka bolí život. Hebrejská Bible má krásný idiom: ‚Mluvte k srdci, ale k srdci někoho jiného nemůžete mluvit, pokud mu nenasloucháte.’“ A o kus dál rabín Wittenberg pokračuje: „Existuje mnoho lidí, od politiků až po ty, kteří šíří nenávist na sociálních sítích, kteří chtějí, abychom žili v paralelních světech, připraveni bojovat, tam kde platí: ‚Naše pravda zvítězí nad vaší pravdou‘; ‚Vaše pravda vůbec pravdou není.‘ Je lákavé držet se stejně smýšlejících lidí. Někdy to potřebujeme; chceme být věrní. Ale musíme také naslouchat tomu, co je pravdivé pro ostatní i pro ty jiného vyznání. Některé pravdy jsou dokazatelné; jsou věcí empirického zkoumání, jako třeba kdo vyhrál volby. Pravda má však často mnoho odstínů, je složená z mnoha zkušeností. Proto je pouze Bůh nazýván ‚pravým soudcem‘, protože pouze Bůh vidí do srdce každého. Ale i my, všelijak omezení, potřebujeme slyšet pravdu druhých. Jenom když podržíme jejich bolest vedle své vlastní bolesti, můžeme opravdově pracovat na uzdravení.“ Tolik rabín Wittenberg.

Podržet jejich bolest vedle své vlastní bolesti… Rozšířit místo ve svém srdci. Rozšířit prostor vzájemného sdílení. Rozšířit prostor pod sluncem; „abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Říká Ježíš. A pak se vyjádří ještě silněji: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Nebuďte jenom částeční, nebuďte rozdělení. Otevírejte v sobě prostor pro sjednocení uprostřed konfliktů, buďte celí a úplní. Leckomu by to mohlo připadat jako Boží slabost a nevěrohodnost: Nechat své slunce svítit na dobré i zlé. Anebo jako Boží lhostejnost. Proč už konečně nezakročí? Ale Ježíš tak popisuje Boží dokonalost – spočívající i v jeho neomezené trpělivosti a v jeho nevyčerpatelném milosrdenství. Ježíš sám tuto Boží dokonalost ztělesnil i na kříži, neboť i tam zvolal: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Ve víře přijímáme Ježíšovu cestu.

Teolog Stanley Hauerwas napsal knížku meditací o Ježíšových slovech na kříži. (Ta knížka se jmenuje Ježíšův žalm.) Na závěr meditace nad Ježíšovými slovy: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ uvažuje o tom, nakolik v Božím Duchu můžeme být do této hloubi Ježíšova smýšlení vtaženi i my. A pak upozorňuje na životní příběh Christiana de Chergé, převora trapistického kláštera v alžírském Tibhirine. „Když Christian a jeho řeholní spolubratři po nástupu islámských radikálů v roce 1993 odmítli opustit Alžírsko, byli si vědomi, že je to může stát život. Předtím než byl Christian muslimskými extrémisty roku 1996 sťat, zanechal své rodině závěť, která měla být otevřena až po jeho smrti. Žádá v ní všechny ty, kdo ho milovali, ať se modlí, aby Bůh tuto jeho oběť přijal. Zároveň také vyjadřuje obavu, že jeho smrt bude zneužita k obvinění všech muslimů, lidí, které si tolik zamiloval. Svou závěť končí slovy:

‚Moje smrt nepochybně potvrdí názor všech, kteří si mě rychle zaškatulkovali jako naivního idealistu: ‚Ať teď řekne, co si o tom myslí!‘ Tito lidé by však měli vědět, že moje smrt uspokojí mou nejpalčivější zvědavost. Dá-li Bůh, konečně budu moci pohroužit svůj pohled do Otcových očí, abych směl spolu s ním spatřovat jeho islámské děti, jak je vidí on – ozářené světlem Kristovy lásky, obdařené plody jeho utrpení a darem Ducha, jehož tajnou radostí je uprostřed našich rozdílností obnovováním toho, v čem jsme si podobni, vytvářet společenství.

Vzdávám díky Bohu za tento život, který je zcela můj, a přitom zároveň zcela jejich; Bohu, který chtěl, abych o něj přišel pro onu konečnou RADOST navzdory všemu a přese všechno. Do tohoto DÍKU, který o mém životě nadále říká vše, samozřejmě patříte i vy, moji přátelé dávní i nedávní, stejně jako přátelé, kteří budou stát po boku mé matky a mého otce, mých sester a mých bratří – jak bylo slíbeno, získáte za to stokrát více.

A patříš do něj i ty, můj příteli poslední chvíle, jenž nebudeš vědět, co činíš. Ano, i za tebe si přeji takto poděkovat a říci toto ‚S-BOHEM‘, jehož obrazem jsi i ty. Kéž bychom se jednou mohli setkat v nebi jako šťastní lotři, bude-li si to Bůh, náš společný Otec, přát. AMEN! Inša Alláh!‘

„Každý den v Božím světle stávám, pomalu se Božím synem stávám.“ Mohla by znít variace na Stankovičův verš z perspektivy kázání na hoře. Kam až se nakonec drobnými krůčky víry dostaneme? A k čemu ještě ve světle Božího milosrdenství dorosteme?

 

Slovo poslání: Ř 12, 17-21