První čtení: Ž 25, 1-10

Základ kázání: Ř 5, 1-5

 

Na čem si v životě zakládat?

Co si dokázat?

Čím se chlubit?

Člověk by se rád pochlubil třeba vlastními úspěchy, zkušenostmi, talenty… Výsledky dobře odvedené práce, kariérou, postavením. Zážitky, fotografiemi z cest, poutavými historkami. A také druhými lidmi, kterými je obklopen. Zajímavými přáteli, imponujícími známostmi, vlivnými kontakty. Anebo vlastními dětmi a jejich úspěchy. Pokud ne bohatstvím, které nahromadil, tak aspoň duševním bohatstvím. Pokud ne vysokoškolskými tituly, tak aspoň školou života. A možná i vlastním charakterem, morálkou, dobročinností, užitečností, ochotou, svou pomyslnou nenahraditelností by se člověk rád pochlubil. Možná i vlastní zbožností, spiritualitou, pokročilostí na duchovní cestě.

Apoštol Pavel nám ovšem klade na srdce, že stojíme v Boží milosti. To vlastně znamená, že naše životy nestojí ani nepadají na našem sebepotvrzení. Spočívají čistě v Boží milosti. Až v ní se chlubíme nadějí, že dosáhneme slávy Boží.

Jak se dá vůbec stát v Boží milosti? Milost je taková neuchopitelná entita. Člověk si může být o poznání jistější třeba tím, že vychoval tři děti, které to někam dotáhly. Nebo že dvacet let pracoval na šachtě. Nebo že už prababička byla českobratrská evangelička. Jak oproti tomu vykázat nebo i sám sobě dokázat milost? Dá se na pouhé milosti něco stavět? Natožpak celý život?

Ale na čem jiném by se dalo stavět lépe? Kdybych si pořád jen chtěl něco dokazovat – dokonce i před samotným Bohem, pachtil bych se za uznáním donekonečna. Jak dostát nárokům Nejvyššího, když jsou nejvyšší? Ať dělám, co dělám, převyšují mě. I kdyby moje vnoučata získala doktorát na Oxfordu, nevyhoupla by se nad nebesa nebes. Ba ani já bych se tam nevyhoupl, i kdybych k jejich výsledkům přispěl tím, že bych je doučoval angličtinu.

I kdybych dvacet let meditoval nebo zachránil tolik dětí, co Nicolas Winton, anebo mluvil jazyky andělskými, stejně bych pořád znovu narážel na vnitřní prázdnotu, na nedořešené problémy, na nezhojené rány minulosti i na neutišené výčitky svědomí.

Naše životy spočívají jen v milosti. Ale můžeme tomu věřit stoprocentně, že jsme milováni bez výhrad. Bez podmínek. Bez zásluh. Bez ale. Bez hitparády, na které bychom se museli srovnávat s druhými lidmi.

I kdybych nedostudoval ani základní školu a moje děti by na ni ani nenastoupily, Nebeský Otec by o mě neměl o nic menší zájem. Tak se nám ukázal v Ježíši Kristu. Jako ten, který vyhledává společnost i těch nejztracenějších a touží s nimi večeřet. Otci, kterého Ježíš ztělesnil, můžeme bezmezně důvěřovat, že nás všechny přijímá jako součást téže rodiny.

V jeho milosti stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. Nikoli že dosáhneme vlastní slávy, vlastního uznání, vlastního potvrzení. Ale slávy Boží. Můžeme si zakládat na tom, že v našich životech naplno zazáří, jak dobrý je náš Bůh.

Ano, je na druhou stranu fakt, že nemusíme své úspěchy zavrhovat, jako kdyby sám pocit úspěšnosti byl nenapravitelně sobecký. Protože Boží dobrota se často ukazuje prostě i v tom, co se nám povedlo. V životním štěstí a v naplnění smyslem. Ve fungující rodně. V nefalšovaných přátelstvích. V dobře odvedené práci. Vždyť právě díky Boží milosti ty věci fungují tak, jak mají. Boží milost nás nebo lidi kolem nás povzbuzovala a posilovala na cestě k nejednomu úspěchu. Projevila se uprostřed nich. Ale právě proto se člověk nemusí holedbat s přesvědčením, že je mistr světa a že by měl s druhými soutěžit… Může být pouze za všechno vděčný.

Přičemž Boží milost stojí za stejnou pozornost i v těch nejslabších chvílích. V obdobích propadů a pádů. Na konci vlastních sil. Jako moc, která se projeví klidně i navzdory našim osobním možnostem či nemožnostem. Jako moc, která promění snad každou hru. Provede i slepou uličkou. Přetvoří konec v jiný začátek.

Jak apoštol Pavel naznačuje rovněž: „chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.“ Chlubit se utrpením – to jde spíš proti běžným zvyklostem a standardům. Většina lidí by se raději chlubila věcmi výše zmíněnými. Třeba fotkami z dovolené na Kanárských ostrovech… Úlovkem dvoumetrového sumce… Nebo tím, že uběhli půlmaraton, spíš než tím, že zas neměli sílu vstát z postele kvůli depresi, že jejich dítě opakuje ročník, že se topí po krk v exekucích nebo že strávili pět let ve vězení. A také na úrovni sborového života bychom se chlubili raději přeplněnou modlitebnou a dvacetičlennou mládeží, než tím, že se nás třikrát za sebou sejde na bohoslužbách devět.

Ale už samotný apoštol Pavel čelil ve své době podobným představám o prestiži a slabotě v životě i ve víře. Čteme o jeho zápasech s jinými misionáři, kteří se pyšnili doporučeními od významných autorit. Na mnohé působili přesvědčivěji než sám Pavel. Mnozí křesťané pak Pavla shazovali jakožto divného patrona, který nijak zvlášť neoslňuje. Smůla se mu lepí na paty, tak bůh ví, k čemu je vlastně to jeho evangelium. V takové atmosféře Pavel psal věty jako: „A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (…) Nejsem přece v ničem pozadu za těmi veleapoštoly, i když nic nejsem.“ Anebo: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ A tak dál.

Ale pozor – ruku v ruce s tím napsal také: „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, ve znameních, divech a mocných činech.“ Asi je potřeba si připomínat, že chlubit se utrpením a vlastními slabostmi neznamená vytvářet si ze slabosti kult a říkat si, že děláme věci správně jedině tehdy, když je děláme špatně. Neznamená to zakládat si na zatvrzelosti vůči Božím příležitostem a vůči projevům Boží moci. Neznamená to zakládat si na vlastní neochotě následovat Krista a v tomto smyslu žít slabě a nanicovatě.

Ale jde o to, že i v utrpení se může osvědčit naše víra. I časy trápení mohou být dobrým svědectvím o tom, že ve víře stojí za to vytrvat. A že na Boží milosti se dá stavět i tehdy, když navenek život nijak nezjednodušuje. V tom smysl apoštol píše: „chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.“ V podobném smyslu je psáno i v epištole Jakubově: „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“ Z životů některých lidí k nám silněji promlouvá, jak pevně se jejich víra projevila i uprostřed zkoušek, starostí, trápení, nemocí nebo i pronásledování. Ze stejných zdrojů, které se osvědčily v jejich životech, můžeme také my čerpat naději do budoucna. Zvlášť když se bojíme neznámého. Když nevíme, co nás čeká. Můžeme čerpat naději do budoucna, která se osvědčila už v nejednom čase nepohody.

„A naděje neklame,“ píše dál apoštol Pavel, „neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Ve víře se tedy můžeme spolehnout, že naděje spojená s Boží milostí není jen náš vlastní výmysl, pokus o útěchu, chiméra, berlička. Je to naděje pravá a ryzí, kterou sám Boží Duch pravdivě přivádí ke slovu v v našich nitrech i v srdci našeho společenství.

  

Slovo poslání: J 3, 14-21