Základ kázání: Sk 1, 1–14

 

(kázání, které zaznělo na ekumenických bohoslužbách s Církví bratrskou v rámci Aliančního týdne modliteb)

     

Biblický text, který jsme právě slyšeli, někteří z nás už dobře znají z bohoslužeb na Nanebevstoupení Páně. Dnes dostáváme příležitost uvažovat nad jeho zvěstí všichni společně – včetně těch, kdo se bohoslužeb na Nanebevstoupení obvykle neúčastní. A také my, kdo se jich účastníme, můžeme onen text zaslechnout nově, jinak a hlouběji. Tématem letošního Aliančního týdne modliteb je setkání se Vzkříšeným. A podle toho dnešního textu se Vzkříšený zjevoval učedníkům opakovaně. Aby je naučil vše, co měli vědět o království Božím. I my se potřebujeme s Ježíšem setkávat opakovaně. Ano, je to pořád on. Ale oslovuje nás pokaždé trochu jinak. Učí nás stále nové věci. I když se na první poslech skrývají mezi slovy, která jsme slyšeli už mnohokrát.

Apoštolům se Vzkříšený podle našeho dnešního textu zjevoval doslova po čtyřicet dní. Čtyřicítka v Bibli naznačuje přechodové období. Období příprav na novou etapu. Období přijetí nových úkolů, nových příslibů do budoucna, nové odpovědnosti. Teolog Nico Ter Linden chápe toto období tak, že učedníci potřebovali čas, aby překonali zármutek a zklamání po Ježíšově ukřižování a nově pochopili svoje poslání. Nám by sice mohla jejich tehdejší situace připadat nadmíru optimistická, když měli to štěstí prožívat blízkost Vzkříšeného tak intenzivně. Ale musíme si také uvědomit, že zrovna prošli traumatem, když jejich dosavadní představy o Mesiášovi ztroskotaly. Ježíš nenastolil království Boží v Izraeli mocí a silou. Nevyhnal Římany. Nepřinesl žádnou očividnou vládu práva a spravedlnosti. Místo toho skončil jako zkrachovalec na kříži. Předešlé představy víry se tedy učedníkům rozpadaly jako domeček z karet. A setkání se Vzkříšeným zprvu moc dobře nechápali. Nebylo pro ně důvěrně známé. Nedávalo jim úplný smysl.

I nám se čas od času některé představy o životě a o víře nenávratně rozpadnou. I my se musíme vyrovnávat s obdobími, v nichž stará etapa vývoje končí a budoucnost se ještě rýsuje v mlze jen jako veliký otazník. Ptáme se třeba, jak bude vypadat život našich církevních společenství tady v Chomutově v následujících letech. Ve víře chápeme, že Ježíš nás provází také tímto obdobím. Ale přesto se musíme vyrovnávat i s velkou nejistotou. A možná i se zármutkem nebo se zklamáním ze ztráty těch podob sborového života, o kterých jsme si předtím mysleli, že vydrží napořád. A ruku v ruce s tím nenadálým hroucením starého jsme připravováni na neznámou budoucnost. To přechodové období vyjádřené číslem čtyřiceti připomíná třeba čtyřicet let bloudění Izraelců po poušti. Tak dlouhou dobu potřebovali, aby dorostli v národ, který bude moci vstoupit do zaslíbené země. Čtyřicet dní pobýval Mojžíš na hoře, kde hovořil s Hospodinem a přijal Desatero. Čtyřicet dní byl Ježíš pokoušen ďáblem na poušti, než začal konat své dílo. A také učedníci potřebují svých čtyřicet dní nové formace pod vedením Vzkříšeného Krista. Stejně tak my potřebujeme projít mezičasy dalšího růstu a zrání. Jako když ovoce prochází vývojem, který se nedá uspěchat. I naše církevní společenství zde v Chomutově potřebují projít nestandardními obdobími na pomezí zániku starého a příchodu čehosi, co tady ještě nebylo.

Přemýšlíme přitom, jestli ta naše neznámá budoucnost zas jednou naváže na zašlou slávu minulosti. Zažijeme po současném období nejistot návrat starých dobrých dob církevního rozkvětu? Anebo se musíme smířit s tím, že podobné vyhlídky se naší generace netýkají? „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Ptají se učedníci. Ježíš jim odpovídá: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Učedníci mají celý svět zasáhnout evangeliem – radostným odkazem na Krista. Příhodná doba k tomu poslání trvá – nyní – i vždycky. Jak bude ta doba dlouhá a v jaké podobě nakonec království nebeské přijde, to ovšem není starost učedníků. Starostí učedníků je co nejlíp využít darovaný čas – v jakýchkoliv podmínkách.

A tak ani my se nemusíme upínat k zašlé slávě minulosti. Můžeme naplno využít přítomnost. Navazovat na Kristovy záměry tady a teď. Sice si přitom mnohdy připadáme jak neplavci, které učitel plavání rovnou hodí do hlubokého rybníka. Raději bychom prošli mnohem zevrubnější přípravou. Doptali se Krista ještě na tolik dalších věcí. Ale ani svým prvním učedníkům se nevěnoval polopaticky donekonečna. Těch čtyřicet dní pro začátek stačilo.

„Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Oblak naznačuje přechod do sféry Boží nepřístupnosti, Božího tajemství, Boží skrytosti. V této skrytosti bude Ježíš i nadále přítomen. Ale přítomen bude právě v této skrytosti. Základní poselství nám předal docela srozumitelně. Ale zároveň pro nás až do smrti zůstane zahalen tajemstvím. A některé duchovní skutečnosti nám až do konce nebudou jasné. Na některé otázky víry nedostaneme až do konce uspokojivou odpověď. Ale to nám nemusí bránit být dobrými Kristovými svědky.

Když učedníci „upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: ‚Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.‚“ I když vám ještě není zdaleka vše jasné, nerozjasnilo by se vám, ani kdybyste hleděli do nebe dalších čtyřicet dní. Ani kdybyste do smrti hledali trvalé spojení se zásvětím. Ježíš k vám nakonec přijde tak, jak jste ho už poznali. Jako ten starý dobrý Ukřižovaný. Nemusíte hledat žádné mystérium, které nezvratně převýšilo toho, kterého jste už mezi sebou zažili. A nemusíte ani vyhlížet Ježíšův příchod na konci věků pohledy trvale upřenými do nebeské prázdnoty. Raději pečujte o život na zemi v Kristově Duchu. Tak se k vám království Boží přiblíží.

Pokud jde o tu neužitečnost dalšího hledění do nebe, ještě jeden zajímavý postřeh přináší autor letošního zamyšlení v rámci Aliančního týdne modliteb – kazatel Církve bratrské David Beňa. Cituji: „Andělé apoštolům vytkli, že hledí k nebi; dalo by se tedy čekat, že bude následovat akce: ‚Nehleďte k nebi, ale něco pořádného dělejte!‚ Ale čteme, že apoštolové se oddali čekání na Ducha a modlitbě. Něčemu tak neakčnímu, něčemu tak skrytému. ‚Už zbývá jen se modlit,‚ říkáme, když jsme vyzkoušeli všecko. Tady ale modlitba stála na prvním místě. Tady byla první lidskou akcí v Ježíšově království; první reakcí na Ježíšovo nanebevstoupení a panování. Proč se ale modlit? Netrvá ‚modlená‚ i ‚nemodlená‚ rýma stejně dlouho? Nerozhodují ve válce zbraně? Nemusíme si to odpracovat? Neznáme pocity, které se ozývají v žalmech: jakoby Bůh byl daleko, jakoby nenaslouchal, či spal? Tyhle pocity se ozývají právě v žalmech, v modlitbách! A modlitba je tedy to první, co je po ruce, když ruce umdlévají, a i když se činí v plné síle; když je Pán skrytý… jakože je skrytý. Modlitba je první akcí a reakcí v Ježíšově panství; je trpělivostí, setrváváním v Kristově skrytosti – právě i takhle Kristus panuje. ‚Co tu stojíte a hledíte k nebi?‚ ptali se andělé apoštolů. Jako by tím nakonec říkali: ‚Ježíš je skrytý Pán – Pán nebe. Ale právě tak je i Pán země. Zůstaňte věrní zemi!‚ Ježíši, nebeskému Králi, patří i ta zem a právě o tu zem mu jde! Když se modlíme, nebe jakoby už sestupovalo na zem. Však apoštolové seběhli z kopce do města: aby společně – v modlitbě a pak i akcí, zvěstováním v moci Ducha – pro nebeského Krista Krále, o to město a následně celou zem zápasili.“ Tolik z letošního zamyšlení kazatele Davida Beni.

A mnozí z nás skutečně asi zápasí s pocitem, že modlitba sama o sobě tolik nezmůže. Pomyslíme si: K čemu ztrácet drahocenný čas na modlitbách, když mohu pro danou věc něco udělat? Ale ne každá horlivá akce víry přináší kýžený užitek. Uvědomil jsem si to docela živě díky modlitebním tématům určeným v rámci Aliančního týdne pro dnešní den. Jsme totiž pozváni mimo jiné k tomu, abychom se modlili za situaci „ve Spojených státech a odvahu církve depolitizovat křesťanství a udržet si prorocký odstup vůči autoritářským tendencím a křesťanskému nacionalismu (stejně tak i za jiné země, které čelí podobným výzvám).“ Tohle mě zaujalo – modlit se za odvahu církve depolitizovat křesťanství. I já sám časěji přemýšlím opačně – modlil bych se spíš za odvahu křesťanů vstupovat do politiky. Což může rovněž dávat smysl. Ale křesťanský nacionalismus vedoucí k podpoře Trumpa ve Spojených státech je možná dobrým příkladem uspěchaných akcí víry, která chce Boží vůli prosadit hlava nehlava, a nakonec kolem sebe nadělá tím větší paseku. Protože, jak se říká, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. I tak se dá pochopit význam modlitby – která nám umožní získat si zdravý odstup a nadhled od sebe samých i od svých dobrých nápadů. A z tohoto odstupu zřetelněji vytušit i skrytější projevy Boží vlády v našem světě, než jaké bychom si představili sami od sebe. A modlit se v tomto smyslu neznamená jen říkat za každým druhým slovem Pane, Pane. To samo o sobě nemusí vést k hlubší otevřenosti Boží vůli. Potřebujeme se pořád učit moudrosti shůry, která k nám přichází spíš v čím dál hlubším ztišení před Boží tváří než v čím dál větším tlaku na horlivě zbožný výkon.

Když setrváváme v hlubokém životě modlitby, tak v sobě udržujeme jakési přemostění nebe se zemí. Na jednu stranu nezůstáváme jen u prázdného hledění do záhadného nebe. A na druhou stranu nepropadáme příliš uspěchané aktivitě víry, která by nesla jen plané a nezralé ovoce. V modlitbě se nebe se zemí propojuje. A naše životní možnosti se rozšíří v moci Ducha svatého, který na nás sestupuje.