První čtení: Mt 26, 36–46

Základ kázání: Jon 1,1–3 + 2,1–11

       

(Kazatel: Marian Šusták)

        

Když se modlíme „buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“, často to zní zbožně, skoro samozřejmě. Jenže právě to je možná nebezpečné. Slova, která se říkají příliš často, se opotřebují. A modlitba, která by měla být zápasem, se stane rutinou. Jenže ve skutečnosti je to jedna z nejodvážnějších vět z Modlitby Páně. Protože tou větou člověk Bohu neříká: „Splň mi, co chci“, ale : „Vezmi mě do svých plánů, i kdyby se mi to nelíbilo.“ Když se ale zastavíme u těch tří slov – buď vůle tvá – můžeme slyšet ozvěnu největších příběhů víry. Protože o vůli Boží se v Písmu nemluví jen teologicky, ale velmi lidsky. A různě. S nadšením, s nepochopením, odporem, se slzami. Někdy i s humorem. Jako třeba v příběhu proroka Jonáše.

Když Bůh povolal Abrahama, ten řekl: „Zde jsem.“… Když povolal Mojžíše – ten se chvíli vymlouval, ale nakonec také šel… Když ale Hospodin povolal Jonáše, co ten udělal? –Šel, ale opačným směrem. Slyšel: „Jdi do Ninive“, a on se vydal do Jafy a koupil si lístek na loď do Taršíše. Jakoby říkal: „Pane Bože, děkuju za důvěru, ale mám jiné plány“.

Jonáš není příkladným vzorem proroka. On se spíš chová jako člověk, který má Boha rád, ale jen pokud Bůh dělá to, co se jemu zdá rozumné. Když ho Hospodin posílá do Ninive, Jonáš neposlechne. Ne proto, že by měl špatné spojení do Asýrie, ale proto, že dobře zná Boha. „Věděl jsem, že jsi milostivý a milosrdný,“ říká později. Hned zkraje tuší, že jim Bůh může odpustit. A to nechce… Jonáš nemá problém s Boží existencí – má problém s Božím způsobem jednání. Kdyby byl Bůh trochu přísnější, trochu víc po našem, možná by to šlo. Jenže Boží vůle se mu vymyká. Stejně jako se vymyká i nám. Bůh je příliš dobrý!… A tak Jonáš prchá. Loď, moře, bouře, ryba – všechno to známe. Ale: „Kam uteču před tvou tváří?, ptá se žalmista. Neuteče. Neutečeme. Ani Jonáš.

Ale všimněme si: Boží vůle „zběha“ nedohoní hrozbou, ale absurditou. Jonáš se ocitá v břiše ryby. A tam, kde by jiní ztráceli rozum, on skládá žalm. Zřejmě první modlitbu z podmořského chrámu. „Volal jsem ze svého soužení k Hospodinu a on mi odpověděl.“ I v útěku, i v tmě a sevření, Boží vůle není železná pěst, ale prostor, do kterého člověk spadne, když utíká příliš daleko… Jonáše nakonec ta ryba „vyvrhne“. To slovo se dá číst s úsměvem – prorok, který se Bohu vzpírá, nakonec skončí jako „zvratky milosti“. (Už chápu, odkud má David svůj oblíbený výraz: „nestrávené zbytky“.) A právě tehdy, když je vyplivnut, mu začíná docházet, že Boží vůle není past, ale příležitost.

Když náš „natrávený“ hrdina nakonec dorazí do Ninive a křičí: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno,“ stane se něco velikého: lidé se obrátí. Jonáš je pobouřen.

Na začátku všeho si sedne na kopec a čeká, co Bůh udělá. A protože Bůh neudělá nic z toho, co by si Jonáš přál, prorok trucuje. Ale Bůh nad ním neláme hůl. Hospodin nechává vyrůst skočec (ricinovník), který mu jako baldachýn poskytuje stín. Jenže, běda! Bůh pak nechává ten zázračný slunečník uschnout. A Jonáš se rozčílí, že mu ta zelená stříška uschla. Vadí mu to víc, než kdyby měl zaniknout celý národ. A Bůh se ptá: „Tobě je líto ricinovníku, a mně by nemělo být líto Ninive? Toho velikého města, kde 120 tisíc lidí i dobytku mnoho?“

A to je celá škola Boží vůle. Ta totiž není logická, není lidsky „přiměřená“. Ne. Je plná slitování. A kdo se ji učí přijímat, ten se zároveň učí vzdávat se vlastního obrazu Boha. A to je dřina. I Jonáš se tomu brání. A možná proto je nám tak blízký.

V Jonášově příběhu je humor i smutek. Bůh je tu jakoby o krok napřed. Usmívá se (po lidsku řečeno), ale ne proto, že by proroka shazoval. Spíš proto, že ví, jak těžké je pro člověka naučit se důvěřovat, když věci nejdou podle jeho představ. Jonáš není hříšník, který by se vysmíval Bohu. Je to člověk, který se bojí Boží dobroty, protože ta dobrota ruší jeho pořádek, jeho systém… Bůh ovšem trpělivě čeká, až se prorok nechá obměkčit.

Teď se ovšem přenesme do Getsemane. Tam stojí Ježíš jako ten, který neuteče. Nejde o proroka, který by se bál Boží dobroty, ale o Syna, který ví, že vůle Otce povede přes bolest. I on říká: „Otče, jestli je možné, ať mě mine tento kalich.“ To je lidská modlitba. Vzápětí však dodá: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš, Otče.“ Ježíš neodříká tuto větu jako formuli. On ji – tu míru hořkosti – vypije… Na rozdíl od Jonáše neutíká z území Boží vůle, ale zůstává v jejím středu. Tam, kde Boží vůle znamená utrpení, tam, i v té tíze, zůstává láska. A právě tím se naplňuje to, co jsme mohli zaslechnout v příběhu Jonáše: že Boží vůle je nakonec vždycky vůlí života, nikoli zkázy. Jen ne podle našich plánů.

Když se modlíme „buď vůle tvá“, nemodlíme se, aby všechno dopadlo dobře. Modlíme se, aby se v tom, co přijde, zjevil Bůh. Někdy to znamená, že Ninive zůstane stát, i když jsme čekali hromy a síru. Jindy to znamená, že kalich nebude odňat. Ale v obou případech je nejhlubší Boží vůlí láska, která nechce nikoho ztratit. Jonáš se s ní hádá, Ježíš ji nese. Oba jsou nám blízcí. Jeden proto, že jsme jako on, druhý proto, že On je s námi.

A tak když se modlíme „buď vůle tvá“, možná bychom k tomu měli přidat i kus Jonášovy odvahy a Ježíšovy důvěry. Jonášovy odvahy říct Bohu, že se mu to celé nelíbí – a přesto s ním zůstat v rozhovoru… A Ježíšovy důvěry, že i když kalich chutná hořce, Boží ruce nejsou bez lásky. (I takový bývá kalich Boží lásky.) Jen tam, kde se ty dvě věci setkají – pravdivost a důvěra – se rodí opravdová modlitba.

Možná, že Bůh, který se kdysi pousmál nad prorokem sedícím pod suchým ricinovníkem, se i dnes s láskou pousměje nad námi. Ne proto, že bychom konečně pochopili jeho vůli, ale proto, že jsme se ji přestali snažit ovládnout. Protože jsme pochopili, že ji lze jen přijmout – někdy se smíchem, někdy s pláčem, ale vždy s nadějí, že ví, co dělá Ten, kdo chce, abychom žili. Amen.

  

Modlitba:

Pane, Ty, který jsi poslal Jonáše do Ninive a přivedl ho zpátky, když utekl,
nauč i nás nebát se Tvé vůle, i když se nám zdá nepochopitelná…. Dej nám Jonášovu upřímnost, abychom Ti řekli všechno, co nás bolí a zlobí. A dej nám Ježíšovu důvěru, abychom dokázali zůstat s Tebou i v Getsemane.

Pomoz nám přijmout, že Tvůj plán je větší než naše představy, a že každé Ninive, které zachráníš, mluví i naší záchraně.

Zůstaň svým Duchem svatým s námi, abychom i tehdy, kdy nerozumíme, věděli, že jsi blízko.

Amen.