Základ kázání: Kaz 3, 1

 

(Kázání Mariana Šustáka z 25. 1.)

 

Na začátku roku se obvykle čte slovo z knihy Kazatel.

Kazatel nezačíná povzbudivě. Žádné „Nový rok, nový život – nový ty“. Spíš: nový rok, starý člověk, stejné otázky. Čas se valí dál, my v něm žijeme. Někdy stojíme, jindy běžíme, někdy zakopáváme. A Kazatel nám hned v první větě sebere iluzi, že bychom to měli celé pevně v rukou. Čas není naše hřiště, kde si pískáme pravidla. Čas je spíš řeka – a my se snažíme plavat, občas elegantně, občas s vodou v nose. – A někdy i „na konci s dechem“.

„Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat.“ (3,2) Něčím jsme teď, něčím (někým) jsme byli dřív – a nějací budeme. Od té pomyslné řeky nejsme odděleni, jako vlas vytržený z kožichu. Máme svůj vývoj. I svou minulost.

Minulost to je ta vrstva času, která už se tváří, že je hotová, uzavřená, zapsaná do kroniky. Jenže ona se nám pořád plete pod nohy. Víme to všichni. Minulost má zvláštní vlastnost – neumí mlčet. Připomíná se, někdy laskavě, jindy dotěrně. Jsou chvíle, na které bychom nejraději zapomněli, ale ony si nás pamatují velmi dobře… A pak jsou i chvíle, které bychom si chtěli zarámovat a pověsit na zeď. Jenže rám se scvrkává, sesychá, a vzpomínka trochu vybledla.

Kazatel ale minulost neidealizuje. Neříká: „Dřív bylo líp.“ Dokonce varuje: „Neříkej: Proč to bylo dříve lepší než nyní? To se neptáš z moudrosti.“ (7,10) – My bychom zahlásili: „To je pěkná pitomost“. – protože to je jen nostalgie… Věta, „neříkej že to dříve bylo lepší než nyní“, by se měla pověsit na nástěnku v každé sborové kuchyňce či presbyterně. Minulost není zlatý věk. Je to prostor zkušeností. Něco jsme pokazili, něco se povedlo, něco jsme přežili jen tak-tak, jen z Boží milosti. A právě proto nemusíme minulost přepisovat, ale můžeme ji číst. Ne jako účetní uzávěrku, ale jako příběh, ve kterém Bůh byl – i když jsme si ho tehdy někdy nevšimli.

A co říká Kazatel o současném dějství? Přítomnost, to je ta nejtěžší disciplína. Ta nám dává nejvíc zabrat. – Minulost si pamatujeme, budoucnost plánujeme, ale přítomnost… Ta nám pořád utíká mezi prsty. Zvlášť v době, kdy máme v kapse zařízení, které nám každých pět minut připomene, že bychom mohli dělat něco jiného, než co právě děláme. – Co s tím?

Kazatel je v tomhle překvapivě moderní. Říká: „Poznal jsem, že není pro člověka nic lepšího, než se radovat a konat dobro po celý svůj život; a tak je tomu s každým člověkem; to že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je Boží dar.“ (3,12–13)

To není požitkářství, hedonismus, to je spiritualita všedního dne. Radost není nadbytečný přepych, luxus, ale dar. Přítomnost nemá být čekárna na něco lepšího. Je to prostor setkání – s Bohem, s lidmi, se sebou samými. Možná ne dokonalé, možná trochu chaotické, ale skutečné.

A ještě malá poznámka. Přítomnost je jediný čas, kdy reálně můžeme něco udělat. V minulosti už ne, v budoucnosti ještě ne. Přítomnost je ten krátký okamžik mezi výmluvou a snem. To známe: „Kde já bych byla, kdybych nebyla tak tlustá!“, říká paní Růžičková v Homolkových… My teď žijeme mezi tím slavným: „Kdybych byl býval“ a „jednou určitě“. Jenže raději se neustále omlouváme snem o sobě. A to je mimochodem důvod, proč je tolik novoročních předsevzetí zrušeno už kolem Tří králů. Ne proto, že bychom byli špatní lidé, ale protože jsme si je dali v budoucnosti – a zapomněli na přítomnost.

Ale Kazatel se nevyhýbá ani myšlenkám na budoucnost. Co je pro nás to příští dění? Někdy jen bublina iluzí, obav, plánů a plánovacích kalendářů, které vypadají mnohem přehledněji než skutečný život. Kazatel je ovšem k budoucnosti zdrženlivý. Ne proto, že by neměl naději, ale proto, že ví, jak málo toho máme pod kontrolou. Říká: „Člověk neví, co bude; kdo mu oznámí, co nastane po něm?“ (10,14)

A přece Kazatel nekončí rezignací. Říká něco velmi zvláštního: „Bůh učinil všechno krásné ve svůj čas; také věčnost vložil lidem do srdce.“ (3,11) Že Hospodin stvořil všechno dobré a krásné, tomu rozumíme a to vyznáváme. Ale věčnost v srdci? To je silný obraz. Znamená to, že nejsme uzavřeni jen do kalendáře a diáře. – „Jak se daří? – Jako vloni v kalendáři.“, zní jedna replika… Kdyby to mělo platit, bylo by to smutné! Velmi smutné.

Máme naštěstí v sobě touhu, která přesahuje jednotlivé roky, úspěchy i neúspěchy. Touhu po smyslu, který není závislý na tom, jak dopadne příští kvartál nebo příští volby. – Do srdce Bůh vložil věčnost! To je neustálá provokace i pozvání shůry. Lidská bytost má hlad po něčem podstatném… Zde pramení neklid filozofů – i obyčejných smrtelníků…

Budoucnost tedy není jen to, co si naplánujeme, ale to, čemu se můžeme otevřít. Ne s naivitou, ale s důvěrou. Ne s jistotou, ale s nadějí. A tady Kazatel „podává ruku“ evangeliu, předjímá jeho hloubku, i když ho ještě nejmenuje. Ježíš jednou řekne: „Nedělejte si starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.“(Mt 6,34)…To není výzva k lehkomyslnosti, ale k pokoji. Budoucnost patří Bohu. Minulost je v jeho paměti. A přítomnost je v jeho rukou – spolu s námi.

Ale teď ovšem nesmíme zapomenout na malou dávku koření na závěr. Když Kazatel říká, že všechno má svůj čas, neříká tím, spěte dál, všechno přijde samo. Ne. Některé věci opravdu mají svůj vlastní čas. Jiné ale potřebují naši odvahu. A někdy i budík. Protože i duchovní život má své ráno. A kdo ho pořád odkládá, ten se může snadno prospat až do slov Kazatele (12): „Pamatuj na svého Stvořitele, než přijde stáří.“ To už je opravdu poslední zvonění. Mnohým z nás už klinká a bzučí. Čím jsme „zralejší“, tím jasněji to slyšíme, tím častěji se k nám jeho ozvěna dobývá. (Slyšíte ten zvuk? Ne?… Škoda.)

Co říci na závěr? Jak toto přemýšlení ukončit? Nalejme si čistého vína. – Nový rok není prázdná stránka, ale další kapitola. Nevíme, jak dlouhá bude. Víme jen, že má smysl ji žít. S pamětí, s přítomnou pozorností (k lidem i k Bohu) a s nadějí, která sahá dál než kalendář. – A to, jak by řekl Kazatel, není málo. To je dar. Amen.

 

Modlitba: Bože, děkujeme za slova varovná i povzbudivá. Ty sám nás posiluješ a povzbuzuješ k tomu, abychom se nesmířili s rezignací, ale toužili po lepších věcech – takových, která přicházejí od tebe. K tomu nás veď, abychom slyšeli tvůj hlas i tichá zvonění, že nová hodina už začíná. Amen.