První čtení: Iz 52, 7-10

Základ kázání: Tt 3, 4-7

 

(Kázání sepsali Jiří Šamšula s Filipem Němečkem společně.)

 

Nejspíš jsme čekali příběh o Ježíšově narození, ale místo toho jsme slyšeli spletité abstraktní věty o duchovním obmytí, o ospravedlnění milostí, o podílu na věčném životě…

Ty věty z listu Titovi jsou již takovým pozdím ohlédnutím za Ježíšovým pozemským příběhem. Ale má smysl se takto ohlížet. Ano, příběhy – včetně toho vánočního – samy o sobě mluví… Ale potřebujeme se nad nimi dál zamýšlet a přicházet na kloub tomu, co vlastně znamenají.

 

Úryvek z listu Titovi, který jsme četli dnes, začíná slovy:

„Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha“

Zkušenost s Boží dobrotou a láskou je úplně základní. I pro ty nejsložitější teologické úvahy. Autor i jeho posluchači tu nesmírnou dobrotu a lásku zažili osobně. Projevy Božího přijetí jim proměnily život, jak se v tom dopisu také dočteme. A když nám něco změní život k lepšímu, často a rádi na to vzpomínáme. Jistě: někdy můžeme i zapomenout. Ale ty nejhlubší zářezy do našich let se tak snadno nezapomínají. Kdo by si nepamatoval například narození vlastních dětí?

O Vánocích si připomínáme, že sám Spasitel (Bůh) se narodil jako jeden z nás. A vlastně už v souvislosti s jakýmkoliv narozením dítěte můžeme prožít úplně hmatatelně, co by jinak vyznělo jako abstraktní teologická definice: Tedy že rozhodující skutečnosti se dějí pouhou milostí. Tajemství života nemáme ve svých rukou. A tím méně příchod samotného Ježíše, který se zjevil jako blesk z čistého nebe. Jako ztělesněná Boží příležitost. Aby nás Bůh v Kristu vyvedl ze všeho marasmu, s nímž si nedokážeme poradit sami. Bůh nás skrze Ježíše zachránil:

   

„Ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování;”

To také znamená, že Spasitel se mezi námi nenarodil proto, že by k tomu od nás měl ty nejlepší předpoklady. Ne protože by měl bezchybné sociální zázemí – narodil se v pouhém chlévě. Ne protože by zrovna nastal zlatý věk prosperity a politické stability – narodil se ve zbídačelé zemi do hrůzovlády krále Heroda pod římskou okupací. Ne protože by měl nejvýstavnější rodokmen a samé skvělé geny – zpíváme sice, že pocházel „z rodu královského“, ale do jeho rodokmenu patří lidé problematičtí – počínaje prvním hříšníkem Adamem… Patří do něj i postavy kontroverzního původu, třeba prostitutka Rachab. A navíc ani samotní králové z Davidova rodu neztělesňovali zdaleka vždycky příkladnou víru, příkladné smýšlení ani příkladné jednání. Ježíš přijal jejich rodokmen za svůj. Ale nenechal se jím omezit. Nenechal se jím spoutat.

Bůh nás v Ježíši nezachránil pro naše spravedlivé skutky – kterých by stejně nesehnal dostatek pro tak velkolepé dílo. A tak ani naše otevřenost pro Krista nemusí záviset na našem původu, na naší výchově, na našem vzdělání, na naší inteligenci, na našich výkonech, na našich zásluhách… Ani na vhodném či nevhodném období našich životů či dějin. Je sice fakt, že různé okolnosti nás mohou povzbudit či zbrzdit. Ale sám Bůh uprostřed těch okolností působí své divy svobodně, suverénně a nezávisle na našich dobrých či špatných startovních podmínkách. Působí kreativně a nevypočitatelně, čistě „ze svého slitování;” Jako když začne pršet, a na celý kraj padá voda shůry – a zavlaží majestátní hory i temná, zapadlá údolí. Stejně tak nás Pán Bůh skrze Ježíšovu lásku

 

„zachránil (…) obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.“

Takové obmytí celé naší existence symbolizuje voda křtu.

Nejde tedy jen o Ježíšovo narození před dvěma tisíci lety.

Jde také o naše vlastní zrození do Ježíšova života.

Až takhle daleko dohlíží víra, která rozpoznala, že nejsme spaseni pro své spravedlivé skutky… Že dílo, které pro nás Bůh vykonal, nestojí ani nepadá na našem původu, na naší výchově, na našich výkonech a tak dál… Před žárem Boží přítomnosti všechny ty osobní kvality i problémy natolik blednou a ustupují do pozadí, že až přestávají hrát roli… Až se dá říct, že jsme se znovu narodili – ve věčném proudu Boží přítomnosti.

Jistě: I člověk před narozením prožíval nějaký život… Jeho osobnost se vyvíjela v tak zvaném prenatálním období. Už v břiše matky měl jedinečné geny, talenty, zárodky osobních vlastností a schopností. A navíc už na něj působily dobré i špatné vlivy z rodiny, z okolí… I člověk před narozením prožíval nějaký život…

Ale až po narození člověk prožije bezpočet věcí, které by si v prenatálním stádiu ani nedovedl představit. Setká se s tolika novými barvami, zvuky, chutěmi, vůněmi, tvary, a hlavně projevy vzájemnosti, projevy komunikace, projevy lásky… A dostává najednou bezpočet příležitostí ke svobodnému pohybu do budoucna. Dá se říct, že doopravdy žije až od té doby.

Stejně tak můžeme přemýšlet o nové kvalitě života s Kristem. Kolik předtím netušených možností se lidem otevřelo v Kristově příchodu na svět?

Otevřely se úplně nové možnosti setkat se s Bohem důvěrně nablízko, tváří tvář…

Dokonce by se možná dalo říct, že i pro Boha samotného se otevřely nové možnosti, jak se k nám lidem přiblížit – jak důvěrně a nablízko se s námi v Kristu setkat.

Každopádně se dá říct, že nás naše znovuzrození skrze Ducha svatého uvádí do rozměrů předtím neznámých, které nám Kristus zde na zemi otevřel,

 

„abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.“

Napříč celým tím dnešním čtením se opakuje téma milosti. Opakuje se vědomí, že ty nejdůležitější věci dostáváme darem. Vůbec by nemusely být. A přece se stávají; přece se nám jich dostává. Fakt, že je pokaždé znovu obdržíme darem shůry, zároveň znamená, že je do konce života nemáme pevně v rukou. Nemůžeme si je křečovitě přidržet, natožpak podmanit železným sevřením. Naší kontrole navěky unikají. A z pouhé milosti se k nám navěky přibližují. A tak nám nezbývá, než za nimi navěky putovat. Tak jako mudrci za hvězdou. Tak jako pastýři za naléhavým andělským pozváním. Tak jako Josef s Marií do Betléma a pak zase rychle z něj…

Ve víře dál a dál putujeme na cestě k věčnému života, k němuž se upíná naše naděje. Patent na takový věčný život nezískají ani miliardáři, kteří se snaží vší silou dosáhnout nesmrtelnosti pomocí vědeckého pokroku. I kdyby tady někdo z nich strašil celé tisíciletí, bez Ducha Kristova by jeho život stejně stál za míň než poslední rok nemajetné babičky naplněný dobrotou a láskou. Ale v naději, která se upíná ke Kristovu milosrdenství, se věčný život už tady a teď dotýká nás všech – a táhne nás neúnavně dál. O Vánocích si připomínáme zrod tak veliké dobroty, lásky, naděje, k nimž dodnes putujeme…

   

Slovo poslání: J 1, 9-14