Základ kázání: Mt 4,1–11

 

(Kazatel: Jakub Kolmistr)

 

Bitva, která se nečekaně odehrává i na tvé židli.

 

Slyšeli jsme čtení z Matouše a jeho příběh, který najdeme ve 4. kapitole. Podíváme se na tento příběh zblízka, ale také na to, jak promlouvá ke každému jednomu z nás. Jak již z Bible známe a jak známe Ježíše, dost věcí má konkrétní přesah i pro nás. I tento příběh se nás všech týká. A dneska se pokusím postarat o to, aby nezapadlo, co se nám Matouš snaží říct. 🙂

_______

Podívejme se, co z celého příběhu vyvstává. A to je skutečnost, že duchovní zlo je reálné. My v ČR jako snad možná jediná země na světě máme natolik zromantizované zlo, že pro nás představa zla v pohádkách je něco roztomilého, potrhlého. Asi všichni už chápete, že se bavím o čertech. Pro českou veřejnost ďábel často není symbolem strachu, ale spíše symbolem zábavy a častokrát spravedlnosti (představme Ivetu Blanarovičovou jako čerta, nebo knížete pekel, jak spravedlivě odsuzuje Dorotu Máchalovou). S ohledem na dnešní verše si tak možná v duchu nebo podvědomě představujete, jak tam stojí ten čert s jedním kopytem a mluví k Ježíši.

Ale nemusím dlouho kázat o tom, že to, co čteme v Bibli, není pohádka plná čertů. Zlo v Bibli není ani pouhým symbolem, ale je to něco živého a aktivního. Už od první knihy Starého zákona, Genesis 3 – pokušení v ráji –, vidíme, že boj se zlem tu je. Další nespočet bojů, které vidíme opakovaně… od pádu Adama a Evy v ráji, přes pochybení Izraelců v poušti až po prohraný boj Davida nad svými vášněmi, když měl poměr s ženou svého vojáka.

Člověk stále bojuje. A ten boj se neodehrává někde na velkém bojišti světa. Dneska si ukážeme, že tento boj se odehrává právě tady, na té židli, na které sedíš. Žel i za kazatelnou. V hlavě, v srdci, v rozhodnutích.

Zatím to kázání vypadá docela depresivně, že jo? 🙂 Mám tu XY bitevních polí na každé židli minimálně jeden probíhá, z Bible vidíme, že tu bitvu se častokrát nedařilo vyhrát ani biblickým velikánům. Zdá se, že jsme odsouzeni k prohře.

Ale do této bitvy plné pokušení přichází Ježíš. Ježíš je tu jako někdo, kdo stojí na místě, kde jiní selhali.

Společně se podívejme se na paralelu s Adamem. Porovnejme si Adama a Ježíše.

Adam je v ráji. Ježíš je na poušti. Oba jsou sváděni jídlem. Adam je sváděný ovocem, Ježíš chlebem. A v obou případech jde o jedno — zpochybnit Boha.

Představme si, jak to probíhalo:

U Adama: „řekl to Bůh opravdu…?“ / „jsi si jistý…?“
U Ježíše: „jsi-li Boží syn… proč hladovíš?“

 

A koukněme se znovu na dneska už jednou zmíněné Izraelce putující v poušti. Izrael je v druhé Mojžíšově knize Exodus popisován jako „prvorozený syn“, podobně jako Ježíš je jednorozeným božím synem. Izraelci jsou vedeni do pouště, aby byli zkoušeni. Čtyřicet let. Ježíš je pokoušen 40 dní.

Když se podíváme na Ježíšovy odpovědi, tak je zjevné, že všechny tři citují Písmo. A to knihu Deuteronomium, kde Mojžíš říká Izraelcům, jak by se měli chovat. Ježíš tak sám sebe připodobňuje k tomu, že on je „nový putujícím Izraelem“, s tím rozdílem, že on už nepochybí jako oni. Že toto připodobnění najdeme nejlépe zpracované právě u Matouše není náhodou. Matouš své evangelium směřuje primárně Židům, kteří velmi dobře znali příběhy SZ a chápali, co se tím Ježíš snaží říct.

__________

Nyní se vraťme k našemu příběhu podle Matouše. V předchozí kapitole, tedy než byl Ježíš pokoušen, autor popisuje Ježíšův křest. Během křtu se z nebes ozve: „Toto je můj milovaný syn“… a o kapitolu dál, jako to pokušitel napadá a jakoby říkal: „Tak si to ověř. Dokaž to. Zpochybni Otce. Vezmi věci do svých rukou.“ Pokušitel se tu snaží zpochybnit Ježíšovo synovství.

A tady nechci, aby to zapadlo: Tohle dělá ďábel i nám v těch bitvách na našich židlích.

Ne vždycky tak, že nám nabídne „království světa“. Ale tím, že se snaží narušit náš vztah s Otcem. Abychom přestali věřit, že jsme Boží děti. Abychom začali žít, jako by Bůh nebyl dobrý. Jako by se o nás nestaral. Jako by nás opustil.

___

A tak pokaždé, když přichází pokušení, ve skutečnosti se rozhoduje o jednom:
budu důvěřovat Otci, nebo ho zpochybním?

 

 

Když už nyní víme, o jakých bitvách se bavíme, víme, o co pokušiteli hlavně jde a také víme, že ďábel nemá kopyto, pusťme se do jednotlivých pokušení.

 

  1. Uspokojení potřeby (Ježíš je po vyhladovění pokoušen, aby proměnil kameny v chleby)

Nyní si představme, jak je Ježíš veden na poušť. Pouště v Izraeli nejsou velké písečné duny. Je to kopcovité a často skalnaté prostředí, které není úplně bez života a vody. Nepředstavujme si tak vyprahlou Saharu. V tomto prostředí se Ježíš pohybuje. Je pokoušen hladem.

Já sám čas od času jedu na kontemplaci do kláštera žít s mnichy a naposledy jsem se tam týden postil. A vězte, že u mě by pokušiteli týden stačil a já bych neuspěl.

I přesto, že Ježíš nebyl na vyprahlé poušti a měl co pít, po 40 dnech byl jeho hlad obrovský. To pokušení je skutečné. V tomto okamžiku přijde a pokušitel ho ponouká: „Tak si pomož. Udělej to hned. Obejdi Otce a proměň ty kameny.“ Jak už jsme slyšeli, pokušitel je okřiknut jiným biblickým veršem a Ježíš odolá pokušení.

A tady přesně vidíme i naše pokušení: naplnit svoji potřebu mimo Boží vůli. Bůh nám dal potřeby, které jsou dobré: jíst, spát, odpočívat, mít sex. To je v pořádku. Ale ďáblu se právě v tužbách a potřebách daří úplně nejvíce. Z Boží potřeby jíst udělá přejídání. Spánek převede do lenosti. Boží záměr sexu, který nám byl dán, ďábel přemění v chtíč nebo pornografii. My jsme tímto převrácením našich potřeb postaveni před otázku, jakou cestu si vybereme:

A) Buď si řekneme: Boží záměr mi stačí. Nepotřebuji si přidávat další tři řízky, už nebudu spát, půjdu se projít.
B) Nebo si řeknu, že to, co mi Bůh připravil, mi nestačí a chci uspokojit ještě víc a vydám se tedy vlastní cestou, která směřuje k hříchu. Pak logicky volíme hřích.

Naplňujeme tak potřeby, které jsou více či méně vzdálené Božímu záměru. Když si vybereme vlastní cestu — mineme se cíle, který pro nás Bůh má. Zde se hodí říci, že právě řecké slovo ἁμαρτία, hřích, znamená v doslovném překladu minutí se cíle. Tedy minout Boží cestu.

Ďáblu se nás často podaří za ty roky přesvědčit, že míjet se opakovaně cíle je vlastně naší přirozeností a že hřích je už naší součástí. Není to pravda.

Možná se míjíš Božího cíle, co sis sedl na tuto židli, možná už s tím bojuješ 40 dní a možná 40 let. Nezáleží, jak dlouho — důležité je, že jsi nepřestal bojovat. Náš nebeský Otec stále čeká, že si uvědomíš své synovství / dcerství a budeš mu znovu důvěřovat. Vzorem nám může být Ježíš, který věděl, kdo je jeho Otec, a věděl, že Ježíšovy potřeby budou uspokojeny.

 

  1. Zkouška Boha

Ďábel vezme Ježíše na věž chrámu — na nejsvětější místo. A říká: „Skoč. Ať se ukáže, jestli tě Bůh ochrání.“ A dokonce cituje Bibli. Vnímejme zde také symboliku. On ho vezme přímo na věž chrámu v Jeruzalémě. Tedy nejsvětějšího místa. Místa, kde je Bůh přítomný a prokazuje, jak se stará o svůj vyvolený lid. A ďábel cituje přímo z Bible (Ž 91). Rozumíme té symbolice?

Ježíš znovu odpoví jinou částí SZ (Dt 6,16): „nepokoušej Hospodina.“

I my jsme takto pokoušeni. „Pokud tu, Bože, skutečně jsi, ukaž nám nějaký zázrak, jinak budeme mít problém uvěřit.“

My žel tíhneme k tomu měnit Boží záměr, který s námi má, pokud nejdeme cestou, kterou my bychom si přáli my. Máme pokušení zpochybňovat ho, pokud nejdou věci dobře.

Ale Ježíš ví, že je jeho synem a že není nutné Hospodina testovat. Proč by to dělal? On nezpochybňuje jeho existenci. Nepotřebuje vidět zázraky. Nesnaží se jít jinou cestou. Nemá strach o to, co bude jíst a co si oblékne.

Ani ty takový strach nemusíš mít. On je tvůj Otec, on se o tebe přece postará, ty jsi jeho dítě. A já bych nás dneska chtěl vyzvat – odpočívejme jako Ježíš v té jistotě, kterou nám tento vztah nabízí.

  1. Moc

Ďábel nabízí Ježíšovi království světa. A možná jste si řekli: „vždyť Ježíš to stejně jednou bude mít.“ Ale rozdílem je zde cesta. Ježíš věděl, jakou cestou musí jít. Možná ještě nevěděl, jak přesně to bude probíhat a co všechno dobrého i zlého ho na cestě bude čekat. Jistě však věděl, že jeho úkolem je něco většího, než si zkrátit cestu a přijmou první pokušení. I tak však toto bylo pro Ježíše velké pokušení. Mohl si cestu rychle zkrátit, nemusel jít cestou utrpení, kterou před sebou viděl.
Podobně ďábel šeptá i nám do ucha: „Vezmi si to hned. Užívej. Carpe diem (užívej dneška). Všechno může být tvoje, stačí jen chtít.“ A my tomu často uvěříme. Tady je pýcha často skrytá. Může být v majetku, v úspěchu.

Možná si někdo teďka z vás říká: „S tímhle já problém nemám, pýchu mám vyřešenou.“ Pak právě tobě, příteli, řeknu, že jsi na tuto skutečnost pyšný a míjíš se cíli. 🙂

___________

 

Nyní se to pokusím shrnout do jedné věty, kterou bych rád, aby si dneska odnesl každý z nás:
Pokušení není pouze o tom, co udělám. Pokušení je o tom, jestli budu důvěřovat Otci, nebo jestli ho zpochybním a minu se cíle.

Ježíš nám v poušti ukazuje, že je to možné pokušení nepropadnout. Nikoliv vlastní silou, ale tím, že Ježíš ví, kdo je a kdo je jeho Otec, kterému důvěřuje.

Pomyslným dovršením posledního Ježíšova pokušení je poslední večer v Getsemane. Tam už nejde o chleba, nejde o chrám ani o všechna království. Jde bezprostředně o život a Ježíš říká: „Ne moje vůle, ale tvá.“

A to je cesta pro nás. Dneska budeme ještě nejspíš mnohokrát pokoušeni. Možná v uspokojení, možná ve zbytečném zkoušení Boha, možná pokušení moci. Nejspíš to budou malé věci, které nikdo neuvidí. A v tu chvíli si zkusme vzpomenout: Nejsem sám. Ta bitva je sice reálná, ale já nejsem bezbranný. Mám Otce, který se o mě postará.

Nyní povstaňme a dovolte mi se společně s vámi modlit:

 

 

Pane Bože, náš nebeský Otče,

děkujeme ti, že jsme tu dneska mohli být všichni spolu jako jedna církev, slyšet tvé slovo a být jím znovu povzbuzeni. Děkujeme ti také za tvého syna Ježíše, který v poušti obstál, a ukázal nám, že nejde je o to zvládnout zkoušku, ale že jde hlavně o vztah a o důvěru v Otce.

Pane víme, že i v našich životech se často rozhodujeme nemoudře. Odpusť nám, když si chceme pomoct hned a bez tebe. Když si bereme víc, než potřebujeme. Když hledáme úniky, které nás nakonec zraňují. Odpusť nám, když chceme moc, uznání, kontrolu a jsme ochotni kvůli tomu obejít tvoji cestu.

Prosíme, připomínej nám v těch malých i velkých bitvách, že na to nejsme sami. Že jsme tvoji děti. Že ty nejsi vzdálený Bůh, který čeká na náš pád, ale že jsi milující Otec, který nás nese, vede a zvedá. Dej nám pokorné srdce, které se tobě vrací – ať už jsme silní nebo slabí.

Nebeský Otče, veď nás do nového týdne. Ať v našich rozhodnutích, vztazích i skrytých myšlenkách roste důvěra v tebe. Ať se učíme říkat spolu s Ježíšem: „ne má vůle, ale tvá.“

Modlíme se ve jménu Ježíše Krista. Amen.