První čtení: Jb 1–2

Základ kázání: Mt 6, 13

  

(Kazatel: Marian Šusták)

  

Jsou chvíle, kdy se zastavíme u některé věty a zjistíme, že jsme ji vlastně nikdy pořádně nepromýšleli. Takovou větou je šestá prosba Modlitby Páně: „A neuveď nás v pokušení.“ – Nejednoho křesťana napadne: Copak Bůh někoho uvádí do pokušení? Vždyť apoštol Jakub jasně píše, že Bůh nikoho nepokouší ke zlému. Není tu rozpor?

Není. Jen české slovo „pokušení“ je užší než řecké „peirasmos“. To může znamenat nejen pokušení k nesprávnému kroku, ale stejně tak i zkoušku, prověrku, či těžký čas, ve kterém se ukáže, na čem náš život skutečně stavíme.

Ježíš nás neučí prosit: „Otče, ať nikdy netrpíme.“ Učí nás prosit: „Otče, nevystavuj nás takové zkoušce, která by nás od tebe odtrhla. Nenech nás padnout.“ Snad žádná biblická kniha tomu nerozumí lépe než kniha Jób.

Když otevřeme první kapitolu, jsme vtaženi do zvláštního rozhovoru v nebi. Čtenář se dozví, co Jób nikdy neuslyší. Satan říká Bohu: „Cožpak se Jób bojí Boha zadarmo? Všechno jsi mu dal. Zkus mu to vzít a uvidíš, jak ti bude zlořečit.“

To je jedna z nejjedovatějších vět celé Bible. Neútočí jen na Jóba. Útočí na každého věřícího člověka. Tvrdí, že žádná opravdová víra neexistuje. Že každý člověk miluje nakonec jen sám sebe. Že i naše modlitby jsou jen dobře maskovaný obchod.

Nevidíme to také dnes?… Kolik náboženství dnes stojí právě na této logice! Věř, a budeš zdravý. Modli se, a budeš úspěšný. Dávej Bohu, a Bůh dá tobě… Bůh se stává investicí se zaručeným výnosem. – Jenže evangelium není burza a Bůh není bankéř… Víra není smlouva o vzájemných službách. Víra je vztah. A každý skutečný vztah prochází zkouškou.

Možná právě proto je kniha Jób tak nepříjemná. Bere nám všechny jednoduché odpovědi. Člověk má rád svět, ve kterém všechno funguje podle jasných pravidel. Dobří jsou odměněni. Zlí potrestáni… Jenže život takový není.

Známe lidi, kteří poctivě pomáhali druhým, a přesto zemřeli mladí… Známe rodiče, kteří se celý život modlili za své děti, a přesto osudy jejich potomků bolí… Víme o kazatelích, kteří věrně zvěstovali evangelium, a přesto skončili vyčerpaní a zklamaní… A známe také darebáky, kterým všechno vychází.

Kniha Jób má odvahu říci nahlas, co bychom nejraději neslyšeli: svět není zařízení na spravedlnost… A právě zde přicházejí Jóbovi přátelé. Jsou vzdělaní. Zbožní. Citují správné věci. Mají systém. – Jenže ten jejich systém je důležitější než člověk, který před nimi sedí v trápení. – Jejich teologie je jednoduchá: Bůh je spravedlivý. Ty trpíš. A to znamená, že jsi zhřešil. Přiznej to!… Jak úlevné je mít takové vysvětlení. Ale – jak je kruté. Možná největší bolest, kterou Jób zažívá, nejsou vředy ani ztráta majetku. Možná jsou to právě věřící lidé, kteří mu vysvětlují Boha.

Někdy to vypadá, že církev dodnes trpí stejnou nemocí. Máme odpověď dřív, než vyslechneme otázku… Člověk přijde se zlomeným srdcem a my mu nabídneme poučku. Přijde s depresí a dostane radu, aby se víc radoval v Pánu. Přijde po pohřbu dítěte a uslyší: „Bůh si to tak přál.“

Opravdu? Kde jsme k tomu přišli? Bible takto nemluví. Jób takto nemluví. Dokonce ani Bůh takto nemluví… Je zvláštní, že přátelé říkají mnoho správných vět o Bohu, ale Bůh nakonec řekne: „Nemluvili jste o mně správně jako můj služebník Jób.“… To je varování pro každého kazatele. Nestačí říkat pravdivé věty. Musí to být pravda vyslovená v pravý čas a se soucitem a s láskou. Existují biblické verše, které se mohou stát zbraní (v rukou pomatených fanatiků přímo obuškem)… A naopak, existuje mlčení, ve kterém je víc evangelia než v dlouhém kázání.

Pamatujete si, co udělali Jóbovi přátelé, když přišli? Sedm dní seděli vedle něj. Nemluvili. A právě tehdy byli nejlepšími přáteli. – Všechno pokazili až ve chvíli, kdy začali vysvětlovat… Možná by se toto mělo vyučovat na každém teologickém semináři. Pastýř není člověk, který má odpověď na každou otázku. Pastýř je člověk, který se nebojí sedět vedle utrpení, aniž by měl okamžité řešení.

Kniha Jób nás učí ještě i něco hlubšího. Bůh nikdy Jobovi nevysvětlí „proč“. To je pro nás téměř nesnesitelné. Chceme znát důvod. Příčinu. Hledáme ten zatracený smysl… Jenže Bůh místo vysvětlení ukazuje velikost svého stvoření. Jako by říkal: „Jóbe, ne všechno můžeš obsáhnout a pochopit. Ale můžeš mi důvěřovat.“

Není to útěk od otázky? Ne. To je změna otázky. Nejde už o to: „Proč se to stalo?“ Jde o to: „Komu budu důvěřovat, když odpověď nepřijde?“ A právě zde se Jób dotýká Modlitby Páně, onoho: „A neuveď nás v pokušení.“

Když se modlíme Ježíšovu modlitbu, tak na tomto místě voláme: Otče, až přijde den, kdy se všechno otřese, nedopusť, aby se otřásla naše důvěra v tebe. Nedopusť, aby bolest změnila naše srdce v kámen. Nedopusť, aby se zklamání stalo silnější než tvoje zaslíbení.

Protože největším pokušením není krádež ani lež. Největším pokušením je uvěřit, že Bůh už není dobrý. Že na nás zanevřel – a zapomněl. Že jsme sami… A právě toto šeptává satan.

Je pozoruhodné, že Ježíš prochází podobnou zkouškou. Na poušti i na kříži slyší stejný hlas: „Jsi-li Syn Boží…“ Není to pouhá výzva k zázraku. Víc je to pokus zlomit důvěru. Ale Ježíš obstojí tam, kde my často padáme. Proto nás učí modlit se tuto prosbu. Ne jako lidi silné, ale jako lidi, kteří vědí, že sami svou víru neplodí – a ani nemají v moci.

Na konci knihy Jób neodchází jako člověk, který všechno pochopil. Odchází jako člověk, který poznal Boha hlouběji. A možná právě to je cíl každé zkoušky. Ne aby člověk získal všechny odpovědi, ale aby přestal stavět svou víru na odpovědích a začal ji stavět na Bohu.

To je velmi těžká cesta. Ale je to jediná cesta, po které šel Kristus. A je to cesta, na kterou zve i nás, když se modlíme: Otče náš… neuveď nás do zkoušky, která by nás odtrhla od tebe, ale chraň nás. Zbav nás toho Zlého. – Vždyť tvé je království i moc i sláva… Amen.