První čtení: Ž 32

Základ kázání: Ž 32, 6a

  

Nepropásnout ten pravý čas.

Neprošvihnout svou příležitost.

Příležitost, která se nemusí opakovat.

Životní šanci uchopit za pačesy.

Snad všichni známe obavy, že nám něco unikne. Chceme se správně rozhodnout, tlačeni nedostatkem času. Nestíháme.

Existují nejrůznější věci, za nimiž se člověk žene. A co je pro jednoho vším, pro druhého nic zvláštního neznamená. Někdo se snaží dostihnout třeba poslední autobus. Pracovní nabídku, která se neodmítá. Vhodnou chvíli pozvat svou lásku na rande. Anebo dlouho odkládané setkání. Anebo poslední volné místo v azylovém domě. Anebo hraniční přechod, dokud je ještě čas jej překročit. Anebo last minute dovolenou. Poslední módní trend… Anebo závěrečné okamžiky na smrtelné posteli, kdy se člověk může ještě naposledy vidět s druhými a urovnat si své životní záležitosti.

A jak je to s Bohem? Unikne nám, nebo neunikne?

Na takovou otázku bych nejspíš odpověděl automaticky, že Bůh s námi zůstává navěky. A z toho vyplývá mimořádná útěcha: I kdybych prošvihl všechny nabídky světa… I kdybych přišel o poslední dobré zaměstnání…. I kdyby se mi zhroutila poslední šance zachránit vztah s láskou svého života… I kdyby mě všichni ostatní předběhli v pořadníku… I kdyby mi ujel úplně poslední autobus… I kdybych si už připadal jako ten nejposlednější člověk na světě, který nikoho nezajímá, nikomu se po něm nestýská a nemá už žádný úkol, žádné poslání, žádný smysl… Bůh je tu přesto bezpodmínečně – i pro mne. Zůstává plně k dispozici. Neopouští mne. Nevykašle se na mne.

Vybavuji si znepokojivý úsek z knihy Karla Frielingsdorfa Falešné představy o Bohu. Podle Frielingsdorfa někteří lidé zápasí s představu Boha, který jim pořád uniká… A oni se snaží křečovitě udržet alespoň zadního cípu jeho oblečení. Frielingsdorf jako kněz s psychologickým vzděláním vysledoval, že v takto temných představách o Bohu se obvykle odrážejí rané zkušenosti s rodiči, kteří svým dětem nevěnovali dostatečný zájem nebo je vysloveně odmítali. Frielingsdorf lidi trpící touto zátěží vedl k proměně vztahu s Bohem, do jehož náruče se může člověk odevzdat, i když se vzdá jakékoliv snahy udržet vztah pod kontrolou.

I kdyby se mi zhroutil celý svět, včetně všech představ o Bohu, Bůh pro mne zůstává plně přítomen. To bych bral jako základní útěchu víry.

Tak proč nás ekumenický překlad Bible najednou znepokojí slovy, která znějí opačně? „Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.“ V čas, kdy tě lze ještě nalézt… Jako by už za pět minut mohl Bůh zmizet nenávratně.

Co si z takových slov vzít?

Ano, ve víře se lze spolehnout, že Bůh zůstává navěky. A že je tu pro nás plně. A že stále prokazuje sílu nás nést a unést. I s veškerou naší životní zátěží. A že odnáší i naše hříchy. Osobně, svým vlastním životem, v Kristu. Je pravda, že Bůh pro nás takový zůstává.

Ale je rovněž pravda, že my pomíjíme. Narážíme na vlastní limity. Dostihuje nás vlastní slabost. Křehkost. Nedostatečnost. Náš vlastní čas nám uniká. Mizíme ze scény. Odplývají neopakovatelné chvíle.

A tak není žádnou samozřejmostí být. Být s Bohem. Být s druhými lidmi.

Každá taková chvíle je nedocenitelná. A byla by velká škoda, kdyby jenom tak protekla skrz prsty.

Když se zrovna za něčím honím, mohu se na chvíli zastavit a uvědomit si: I když mě trápí poslední žhavé zboží, poslední naléhavé pozvání nebo i poslední letní den, neměl bych se nechat ukolébat představou, že Bůh klidně počká na posledním místě, než doženu vše ostatní… Neměl bych tolik spoléhat na to, že jemu nedělá takový problém počkat, když je věčný. Mohu si naopak připomenout, že jeho blízkost se ohlašuje v mém život ještě naléhavěji. Stojí za ještě větší pozornost. Ještě neodkladněji to hoří.

Dokud jsme pod vlivem stresů a egocentrických sklonů, které nás od podstaty života odvádějí, asi nám nezbývá než vnímat i Boží blízkost rozpolceně. Na jednu stranu jako něco tak nezpochybnitelně spolehlivého. A na druhou stranu jako něco, co nám nepřestává donekonečna unikat.

V Bibli zůstává vyjádřena i tato odvrácená strana vztahu s Bohem – třeba v epištole Židům je psáno: „Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm.“ I Ježíš v Kázání na hoře mluví o podobné neodkladnosti, která se hlásí o slovo také uprostřed konfliktů: „Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“

A stejně tak náš dnešní Žalm 32. vyjadřuje význam smíření, vyznání hříchů, pokání.

Je dobré vyznat své hříchy a nahlédnout svůj život v pravém světle. Dokud je ještě čas. I nejžhavější zprávy se dají ještě na chvíli odložit. Ale na obrat od temnoty smrti ke světlu nového života může být nejvyšší čas. A byla by věčná škoda jej odkládat na později.

„Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.“ … Říkal jsem, že takhle znepokojivě zní ekumenický překlad toho verše. Původní biblický text totiž zůstává nejednoznačný, útržkovitý, a není úplně jasné, jak jej přeložit.

Jiná varianta zní prostě: „Proto ať se k tobě modlí každý věrný v čase, kdy tě lze nalézt.“

A v dalších překladech se ozývají odchylnější tradiční čtení textu. Kraličtí píší o čase příhodném: „Za to se tobě bude modliti každý svatý, v času příhodném k nalezení tebe;“ Čas příhodný, to zní jako otevřené okno příležitosti. Jako ta obvzlášť příznivá chvíle, která se nemusí opakovat. Jako kdyby měl člověk jedinečnou šanci vyhrát v loterii nebo alespoň požádat svou lásku o ruku.

Jiná čtení však naznačují, že takhle příznivou příležitost objevíme i ve chvílích, které navenek vůbec příznivě nevypadají. Ve chvílích zoufalství, sevření, stísněnosti a zahnanosti do kouta. Ve chvílích, kdy se ocitneme v koncích. Podle interpretace Jeruzalémské Bible ten verš zní: „A tak se každý tvůj zbožný k tobě modlí v hodině úzkosti.“ Možná si vybavíte obrat, k němuž došlo v životě marnotratného syna podle Ježíšova vyprávění v hodině, kdy byl úplně na dně. Právě tehdy šel do sebe. A právě tehdy se rozhodl pro návrat ke svému otci. Hodina úzkosti se mu stala časem příhodným.

Nepropásnout ten pravý čas.

Neprošvihnout svou příležitost.

Příležitost, která se nemusí opakovat.

Životní šanci uchopit za pačesy.

Snad všichni známe ty obavy, že nám něco unikne… A leckdo z nás častěji říká, že nemá čas.

V modlitbě se však obracíme k tomu, kdo má času dost. I na nás na všechny má času neomezeně mnoho.

Má času tak říkajíc na rozdávání.

A nic menšího než jeho čas milosti – jeho čas příhodný dostáváme darem.

  

Slovo poslání: J 12, 35-36