První čtení: 1S 24, 1–4a

Základ kázání: Ž 57, 3

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

„Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, který za mne dokončí zápas.“ To říká žalmista v Žalmu 57. Stojí za pozornost, že tato slova nevznikla někde v pohodlí, kde člověk sedí v křesle, popíjí kávu a říká si: „Všechno dobře dopadne.“ Žalm 57 je modlitba člověka v ohrožení. David se skrývá před Saulem, jeho život je v nebezpečí. Kolem jsou lidé, kteří usilují o jeho život… A právě tam zazní: „Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, který dokoná za mne“…

To je zvláštní víra. Neříká: „Nebezpečí není.“ Neříká: „Nemám strach.“ Neříká dokonce ani: „Já to zvládnu.“ Říká něco jiného: „Je tu Bůh, který je větší než to, co mě ohrožuje.“

A možná právě to potřebujeme slyšet i dnes.

Žijeme v době, kdy se člověk může cítit ohrožený z mnoha stran. Války nejsou jen něco, co se odehrává někde daleko. Stačí otevřít zprávy a máme je během několika vteřin doma v obýváku. Člověk slyší o politickém napětí, o ekonomice, o nejisté budoucnosti Evropy, o tom, co bude se zemí za pár let… A k tomu přicházejí naše vlastní obavy: rodina, děti, zdraví, stáří, vztahy – samé problémy…

Důvodů ke strachu je tolik, že je to někdy nad naše síly. Bojíme se toho, co by se mohlo stát. Ale ještě více neklidu nám místy působí věci neznámé. Když nevíme, naše představivost začne vyrábět nejhorší, „katastrofické“, scénáře. Lidská fantazie je v tom mistr.

A do toho přichází hlas ze Žalmu 57: „Volám k Bohu Nejvyššímu.“ Všimněme si toho slovesa: „volám“… Žalmista svůj strach nezakrývá. On ho přináší Bohu. Víra totiž není schopnost nic necítit. Víra není stav, kdy už se člověk ničeho nebojí. – Víra znamená, že svůj strach nemusím nést sám. To je velký rozdíl. Můžeme mít strach a přitom věřit. Můžeme být nejistí a přitom důvěřovat.

Protože křesťanská víra není především přesvědčení, že všechno dopadne podle mého plánu. Křesťanská víra je důvěra, že můj život není vytržen z Božích rukou ani tehdy, když nerozumím tomu, co se děje.

A potom přichází druhá část verše: „Bůh, který za mne dokončí zápas.“ To je jádro textu. Žalmista neříká: „Já musím všechno dokončit.“ Neříká: „Já musím mít všechno pod kontrolou.“ Říká: „Bůh který dokonává za mne“… (Hebrejské „gamar“ se tady i překládá: „…dokončí své dílo“, nebo jako ČEP: „…za mne dokončí zápas“.)

Kolik našeho strachu vzniká právě z toho, že máme pocit, že všechno záleží na nás! Musím všechno zařídit. Musím ochránit své blízké. Musím mít připravený plán B. A když už jsme u náhradního plánu, nejednou začínáme mít podezření, že Bůh možná připravuje něco úplně jiného. – A tak se zmítáme v obavách stále nanovo… Žalmista však dohlédá dál: „Bůh dokonává…“ To neznamená, že máme přestat jednat.

David utíká. Skrývá se. Přemýšlí. Jedná. Ale zároveň ví, že poslední odpovědnost za jeho život neleží v jeho rukou. A to je možná jedna z největších svobod víry. – Můžu udělat to, co je dnes na mně. Ale nemusím si hrát na boha… Můžu se starat o rodinu. Můžu pomáhat. Můžu upozornit na nebezpečí. Můžu se modlit za mír… Můžu mluvit, pomáhat, zastávat se slabých. Můžu dělat všechno, co je v mých silách. Ale potom mám říct: „Bože, zbytek je ve tvých rukou.“

To není rezignace. To je důvěra. A právě zde se tento starý žalm spojuje s křesťanským poselstvím. Křesťan totiž ví něco, co David ještě nemohl vidět tak do hloubky. Ví, že Bůh své dílo skutečně dokončil v Ježíši Kristu. Na kříži zazní: „Dokonáno jest.“ To jsou nejdůležitější slova proti našemu strachu.

Protože my máme často pocit, že všechno ještě musí být dokončeno námi. Naše rodina musí být bez kazů. Církev musí být světlá a příkladná. Svět musí být v pořádku. My sami musíme být lepšími lidmi…. A protože nic z toho není ideální, jsme neustále v napětí. Ale Kristus na kříži říká: „Dokonáno jest.“ To neznamená, že už není žádná bolest. Neznamená to, že se křesťanovi nemůže stát nic zlého. Znamená to ale, že zlo není pánem nad stvořením.

A právě to je rozdíl mezi strachem a křesťanskou nadějí. Strach říká: „Nevíš, co přijde, a proto je všechno možné.“ Víra říká: „Nevím, co přijde, ale vím, komu patřím.“ To je velmi silná věta: Nevím, co přijde, ale vím, komu patřím. Možná ji dnes potřebujeme více než odpověď na všechny otázky… My bychom chtěli od Boha především informace. „Pane Bože, řekni mi, co bude.“ A Bůh nám často místo jízdního řádu dává svou přítomnost. My bychom chtěli mapu. Bůh nám podává ruku. My bychom chtěli vysvětlení. Bůh nám říká: „Neboj se, jsem s tebou.“ A to stačí.

Žalm 57 nám také připomíná, že Bůh není pouze „bůh obecně“. Žalmista říká: „Bůh, který dokonává za mne, dokončí zápas…“ To je osobní víra. Nejen: „Bůh existuje.“ Ale: „Bůh se mě týká.“ Nejen: „Bůh je někde nad světem.“ Ale: „Můj život je před ním.“… I můj nedokončený, nejistý a někdy rozbitý život může držet ve svých rukou.“ – A řekl bych, že právě takové ujištění potřebujeme ve chvíli, kdy se bojíme o budoucnost. Neznáme budoucnost, ale známe Boha. (Sice „z částky“, ale známe.)

Naše naděje říká: „Ať to dopadne jakkoli, Bůh mě neopustí.“ To je něco úplně jiného než běžný optimismus. A možná právě proto můžeme slyšet Žalm 57 i ve chvíli, kdy máme strach z toho, co bude s naším světem… Nemusíme si namlouvat, že žádné nebezpečí není. Máme vidět skutečnost. Máme být odpovědní. Máme se modlit za mír. Máme chránit slabé a být připraveni pomoci. Ale nemusíme dovolit strachu, aby se stal naším vládcem.

Žalmista nám říká: „Volám k Bohu Nejvyššímu.“ – Nejvyššímu. To znamená: existuje něco vyššího než moje starosti. Existuje Někdo vyšší než vlády, války, nemoc, lidská nenasytnost – i než moje vlastní strachy.

A proto můžeme na konci dne říct: „Pane Bože, dnes jsem udělal, co jsem mohl. Něco jsem zvládl, něco jsem pokazil, něčeho jsem se bál. Ale teď už to odevzdávám tobě.“ A potom možná přijde pokoj. Ne proto, že jsme všechno vyřešili. Ale protože jsme pochopili, že nemusíme všechno vyřešit sami.

Možná je to poselství Žalmu 57 právě pro nás: Nebojte se, že musíte mít celý život ve svých rukou. Nemusíte. Bůh je Nejvyšší. Bůh je nad tím, co nás děsí. Bůh je před námi i za námi. A v Kristu nám ukázal, že ani smrt není posledním bodem. – Proto se můžeme se modlit mnohem hlouběji: „Bože, když přijde to, čeho se bojím, nenech mě samotného. A dokonči (ve mně i skrze mne) své dílo.“ Dokonči za mne zápas.

A možná právě tehdy začíná opravdová odvaha. Odvaha člověka, který se bojí – a přesto jde dál. Jde dál, protože ví, komu patří můj zítřek. Amen.