První čtení: 1K 10, 1-13

Základ kázání: Ex 17, 1-7

 

Období nepřízně. Období ohrožení, když docházejí zdroje, které byly donedávna k dispozici. Jistota do budoucna schází. Podobné pocity v nás mohou vyvolávat celosvětové souvislosti: Selhávají pojistky mezinárodního řádu, na které jsme byli zvyklí. Ohrožena může být i distribuce potravin a jiných základních zdrojů. Vyrovnáváme se také s klimatickou krizí, s oteplováním, s požáry, suchy a s rozšiřováním pouští. I problém s nedostatkem vodních zdrojů se může zhoršovat. To jsou globální vyhlídky. Ale i v našich osobních životech nebo v životě církevního společenství někdy procházíme časy vyprahlými, suchými, žíznivými, povadlými. Když docházejí zdroje, vláha, šťáva… Prastaré problémy Božího lidu znějí dodnes povědomě.

Boží lid tenkrát směřoval z egyptského otroctví ke svobodě zaslíbené země. Musel k ní projít pouští. A k cestě pouští pochopitelně patří riziko nedostatku vody. Každý, kdo vyjde na poušť, by si měl toto riziko připouštět. Ale někdy se člověk až v průběhu životní poutě začíná vědomě zabývat otázkami typu: Kde to jsem? Odkud vycházím? Kam směřuji? A co tady vlastně hledám? Co tady očekávám? Jak se tu setkám s druhými lidmi, s Bohem?

Někdy je také potřeba si připomínat, že cesta ke svobodě musí být něčím vykoupená. Člověk nemůže mít všechno najednou: úplnou svobodu a zároveň i stoprocentní bezpečí, jistotu a klid. Cesta ke svobodě vede do neznáma. Nevyšlapanými stezkami, které člověka vzdalují od těch, kdo zůstali v otroctví. Jistoty, které nabízejí otrokáři, bývají beztak falešné. Cesta ke svobodě vědomě přijímá riziko nezajištěnosti.

Člověk však někdy na cíl cesty zapomíná. Snadno pak podlehne panice z toho, že neví, kam jde. A někdy také zapomíná na dobrodiní, kterých se mu už dostalo. Izraelci podle biblického svědectví nedlouho předtím prožili zázračný přechod přes Rudé moře a vzápětí pak uzdravení hořké vody v Maře i seslání nebeské many. A po té zkušenosti s uzdravením hořké vody v Maře se navíc utábořili na místě, kde vyvěralo rovnou 12 vodních pramenů najednou. Nezaujatý pozorovatel by si pomyslel: Vždyť se jim dostávalo projevů Božích přízně jak býkovi rudého hadru! Stačilo by se jen rozpomenout. … A přesto hned při dalším závanu nejistoty podlehli tím větší nespokojenosti. Tím sžíravějším pochybnostem. Tím závažnějšímu zpochybňování smyslu své cesty.

A tak vstoupili do tím tvrdší konfrontace s Mojžíšem. Předtím v Maře se „jen“ naléhavě ptali: „Co budeme pít“? Tady se už domáhají výhrůžně: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ A začnou Mojžíše obviňovat: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ Přituhuje. Nejenom ve vnější realitě. Ještě spíš přituhuje v myslích přítomných. Ve vnitřním světě. V takovém rozpoložení se mezi lidmi bleskově šíří zmatek, klamné informace a klamná vyhodnocení situace. Hledají viníka. A paradoxně mohou začít zatracovat toho, komu jde o jejich záchranu. Cestu ke svobodě tehdy začali vnímat jako cestu k záhubě. Cestu spásy považovat za cestu zkázy.

Navíc dle biblického svědectví pod jejich otázkami ohledně vody probublávala hlubší pochybnost: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ A tímto pochybováním pokoušeli Hospodina. Ano, ve víře může mít velký smysl se s Bohem přít. Živě, živelně s ním diskutovat. Dohadovat se. Předkládat Bohu svou rozervanost. Své pochybnosti. Své nezodpovězené otázky. Svou neutišitelnou žízeň. Ale zásadní problém je zpochybnit důvěru v Boha v základu. Zpochybnit základní víru, že Bůh je s námi. A snažit se Bohem manipulovat. Chtít, aby se napasoval do mých vlastních představ. Nehledat v modlitbě vzájemný rozhovor, ale chtít Bohu nadiktovat, jak jedině si představuji vyslyšení svých proseb. A pokud to nezafunguje, tak se od takového Boha i s jeho Mojžíšem distancovat – protože neplní mé vlastní představy dostatečně spolehlivě.

Mojžíš se v tváří v tvář těmto tendencím ocitá v koncích. Úpí k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Sám se cítí být v ohrožení života, podobně jako lid bez vody. Uprostřed lidu tonoucího v pochybnostech se i sám Mojžíš ocitá na dně. Jeho modlitba vytryskla z hloubi zoufalství.

Vzpomínám si na výpověď jednoho faráře o tom, že na Boží blízkost prožíval nejdůvěrněji tehdy, když se už hroutil pod tíhou nesnesitelných okolností. A namísto jakkoliv učesané modlitby volal pouze: „Bože, já už fakt nevím, co mám dělat!“ Někdy se právě takové chvíle stávají zlomovými. Člověku nezbývá už nic jiného, než zůstat odkázán pouze na Boží zdroje.

Mojžíšovi se i v takto rozervané modlitbě dostalo odpovědi, že Bohu na jeho lidech stále záleží. Chce je dál doprovázet i přes jejich zbloudilost, zpochybňování, pochybnosti. A odpovědí na vlastní bezradnost Mojžíš dostává nové zmocnění: „Vyjdi před lid.“

S dodatkem: „Vezmi s sebou některé z izraelských starších.“ V čem spočívala klíčová úloha starších? Co znamenali pro lid? Respektovali Izraelci své starší, i když nerespektoval Mojžíše? A pochybovali o Mojžíšovi i starší samotní? Rozeštvávali druhé proti Mojžíšovi také oni? Nakolik vyzrálé svědky víry v nich bylo možné najít? Z Božího pohledu můžeme nejspíš mnohdy počítat i s lidmi, se kterými nežijeme v ideálním společenství, v ideálních vztazích, v ideální spolupráci. Někdy nás dokonce napadnou otázky, zdali jsou tito lidé dost kompetentní nebo dost čistě věřící. A přesto Boží záměr pro naše společenství převyšuje naše roztržky… A tak má smysl nevzdávat celé to nesnadné hledání spojenectví, zvlášť když jde o všecko… Má smysl společně se navracet k pramenům, ze kterých můžeme společně čerpat… Nepřestat s těmi druhými počítat jako se svědky díla, které mezi námi Bůh koná.

Hospodinova instrukce pokračovala slovy: „Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi.“ – Hůl, kterou Mojžíš užíval jako znamení Hospodinovy moci v Egyptě. Hůl, kterou onehdy udeřil do Nilu, aby se vody proměnily v krev. Hůl, která předtím naznačila trest, tím spíše poslouží nyní, když je potřeba konat dobré. Znamení soudu se obrátí ve znamení milosti.

A: „Já tam budu stát před tebou“ – Ujišťuje Hospodin. Nezůstaneš na to sám. Předcházím tě do té nejistoty. Svou přítomnost v ní garantuji předem.

Ale kde je Bůh na poušti přítomen? Snad v oáze, do níž s poutníci ukryjí před jakoukoliv nepřízní, která ohrožuje zbytek světa? Zdaleka ne vždy. Naopak, Boží přítomnost člověka může zaskočit přímo uprostřed nepřikrášlené reality pouště. Uprostřed vyprahlosti, pustoty, prázdnoty. Tam, kde je život nejtvrdší. Tvrdý jak dřevo kříže. Anebo jako skála, na které postavíš nejpevnější základy a do níž vytesáš i hrob. „Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“

Teolog Nico ter Linden komentuje tento moment slovy: „Protože takový už je Bůh. Cožpak neshlíží na utlačené? Cožpak ti, kdo sedí v žaláři, ve stínu smrti, nevidí, jak jim svítá svoboda? Cožpak si Bůh nevyvolil tenhle nárůdek, který byl sám o sobě neplodný, aby byl těhotný spásou?

Jinými slovy: Ze skály na poušti – a může snad být na světě něco tak vyprahlého a mrtvého, jako skála na poušti? – vyvolá živou vodu. A stalo se to právě na úpatí oné hory, kde Mojžíš zanedlouho z ruky Boží převezme Desatero. Převzácná slova života, jež občerstvují duši všech, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.

Chvěj se, země, před tváří Hospodinovou!“ Cituje Nico ter Linden slova Žalmu a pokračuje:

„Básníku ze vzdálené země, básníku beze jména! Ty víš, že ze skály může prýštit voda, a proti osudu se odvážíš pozvednout svůj hlas. Již nejsi otrokem. Jsi volný. Ty nejsi otrokem egyptského pohanství, které zatvrzele věří, že chudák zůstane chudákem, otrok otrokem a mrtvý mrtvým. Ty věříš v něco jiného a ty o tom zpíváš. Přes rozbouřené vody i horská úskalí je slyšet tvoje nová řeč, a píseň nová zní.“ Tolik Nico ter Linden.

V dnešním prvním čtení z epištoly Korintským jsme navíc slyšeli odkaz na pozdější vyprávění o tom, že životodárná skála putovala s Božím lidem napříč celou pouští. A podle apoštola Pavla byl tou skálou Kristus. Kristus ztělesňuje zdroj života i ve smrti. A přišel mezi nás jako živoucí vyjádření víry, že i pro největší pochybnosti člověka Hospodin dává své slitování a oživuje novou nadějí.

Mojžíš před očima izraelských starších učinil podle Hospodinova slova.

…

„To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: ‚Je mezi námi Hospodin nebo není?‘“ Tak Bible dosvědčuje i odvahu Božího lidu přiznat se ke svým slabostem, ke své malověrnosti, k odvrácené straně vlastních dějin. Aby na tomto pozadí tím zřetelněji vynikla velikost Boží milosti, Božího slitování, Božích proměn.

A tak i my odtud můžeme čerpat naději, že i tam, kde procházíme nepřízní, zůstáváme tím jednoznačněji odkázáni na Boží přízeň. I tam, kde nám docházejí vlastní zdroje, se mohou zpod povrchu tím bezprostředněji prodrat zdroje Boží. I tam, kde ztrácíme vlastní jistoty, nám zůstává tím zřetelnější jistota v Kristově smrti a vzkříšení…

    

Slovo poslání: J 7, 37-38