První čtení: Dt 8, 7-18

Základ kázání: Mk 8, 1-9

 

Snad všichni známe ten pocit, že nemáme nazbyt. Natožpak na rozdávání:

Času, nálady, energie, peněz. Denního chleba. Nemáme přebytky ani pro sebe a pro své nejbližší.

Někdy se dokonce stane, že dojdou i poslední úspory, poslední zásoby, poslední kapacity.

Anebo se dostanu do rozpoložení, v němž si říkám: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“ A proto bych ho měl schraňovat, udržet pod kontrolou. Měl bych si udržet alespoň dosavadní životní úroveň – ohrožovanou tolika nepříznivými vlivy. A tak nemám nazbyt, natožpak na rozdávání, i když mi na pohled nic nechybí…

A někdy nás přepadne i pocit, že nám nezbývá dost prostoru, času, kapacit ani dost energie na život víry. Na Boží slovo. Na společenství církve. Pocit, že nejdřív musíme uspokojit své základní životní potřeby. Vydělat na chleba. Obstarat domácnost. Zajistit rodinu. Vychovat děti. Aby si taky uměly vydělat na chleba. Obstarat domácnost. Zajistit rodinu. Vychovat svoje děti. V tomto shonu se někdy projevuje sklon odsouvat Boží věci na okraj. Člověk se obává, že kdyby nezajistil nejprve základní všední potřeby pro sebe a pro svou rodinu, nebyl by šťastný ani s Ježíšem. Možná se obává, že s Ježíšem by se ocitl v nezajištěné pustině, kde by čím dál víc hladověl po uspokojení běžných potřeb.

Ale někdy jsme možná už naopak Ježíše následovali za hranice svých obvyklých jistot a za hranice navyklého pohodlí… A pak jsme tam opravdu zápasili s nedostatkem…

Jako ten zástup lidí, které Ježíš oslovoval, přitahoval, fascinoval. I když na začátku měli co jíst, po třech dnech v Ježíšově společnosti jim ty zásoby víceméně došly. Oni nemysleli jen na uspokojení svých základních potřeb, když opouštěli své domovy. Odvážili se s Ježíšem ujít kousek cesty do neznáma. A nyní se zdá, že už na tyto první odvážné kroky doplatí. Blíží se krušné chvíle.

Ježíš však neřekne: „Nezajímáte mě.“ Neřekne: „Jde vám jen o kus žvance. Alespoň dostáváte příležitost učit se askezi, sebeodříkání.“ Neřekne: „Já sám jsem vydržel na poušti čtyřicet dní bez jídla a pro vás by měl být problém jeden večer?“ Ježíš naopak svolá své učedníky a klade jim soucitně na srdce: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Pro Ježíše ten zástup nepředstavuje jen anonymní masu, kterou by potřeboval k sycení vlastního sebevědomí – jako kdejaký charismatický guru. Ne, Ježíšovi záleží i na tom nejslabším, byť se zde setkali poprvé v životě. Záleží mu i na tom nejstarším či nejmladším, kdo by mohl cestou domů zkolabovat. Tím spíš, že někteří přišli zdaleka – nejenom z židovských, ale i z pohanských oblastí. Ani tento fakt Ježíš nebere tak, že by na přespolních záleželo míň. Neřekne: „Beztak tu nejde o pravověrné našince, o tyhle se už nemusíme tolik starat.“ Zajímá se o přítomné naplno. Bere i jejich životní situaci naprosto osobně, jako vlastní věc.

Učedníci však neskrývají bezradnost: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Sice slyšeli už na sobotní škole, jak Hospodin sytil lid chlebem z nebe… A navíc už nedávno zažili nasycení tisíců lidí, kterým na Ježíšův pokyn rozdělovali pár chlebů a rybiček. To už tu bylo. Ale teď se zas ocitli ve stejné kaši. Nebo spíš ve stejném bez-kaší. A opět ne a ne uvěřit. Tlačí se na ně zástupy z pohanského prostředí. Učedníci si možná říkají: Není jich na nás nějak moc? Jak si poradíme se všemi jejich potřebami? Možná, že i my v chomutovském společenství bychom se podobně zalekli většího počtu zájemců odjinud… Měli bychom co nabídnout? Zbývalo by nám dost kapacit?

„Zeptal se jich: ‚Kolik chlebů máte?‘ Řekli: ‚Sedm.‘“ Je to málo, nebo hodně? Číslo sedm zní dobře. Samo o sobě. Ale co zmůžeme se sedmi chleby pro tisíce lidí? Ztratí se jako kapka v moři. Nebo se s nimi dají započít větší věci? Ano, zažili jsme už fascinující rozdělení chlebů celkem nedávno. Ale co pro nás znamená nyní? Ale Bohu díky za všechny zkušenosti z minulosti, které vedou k posílení důvěry.

I přes nápor pochybností stojí za to odevzdávat Kristu k dispozici aspoň to málo, co zrovna máme. On si s tím poradí po svém. Přijímá to. A vrací to do hry proměněné. Plné nových možností do budoucna.

„Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali;“ Dnes na Díkčinění můžeme vnímat se zvláštní pozorností slova: „vzdal díky“. Součástí Boží vůle je vidět vše, co se nabízí, v duchu vděčnosti. V tomto duchu vše přijímat. To znamená opačný pohled, než kdybych si pořád stěžoval: Sedm chlebů nám není k ničemu. Měli bychom si je dobře schovat a cizí lidi poslat rychle pryč, aby z našeho neujídali. Z pohledu vděčnosti si naopak řeknu: Bohu díky už jenom za těch sedm chlebů. Bohu díky, že každá z těch placek se dá ještě dál nalámat. Bohu díky, že i tato prostá strava lze přijímat svátečně jako královská hostina. Člověk si přestává říkat: Už nám skoro nic nezbývá. A začíná si říkat: Bohudíky za vše, co nám pořád ještě zbývá. Bohu díky za vše – počínaje těmi chleby;

„oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali.“ Teolog Jiří Mrázek komentuje biblické svědectví těchto událostí slovy: „ A zázrak (nenápadný, ale veliký) byl v tom, že měli strašlivě málo, dávali takřka doslovně z ruky do úst a od těch vlastních si utrhovali, a ono to pořád stačilo. Pořád toho bylo zoufale málo na ten obrovský zástup potřebných, pořád pomáhali jen ze svých chabých sil – a vydrželi až do konce.“ Bohu díky i za všechny podobné zkušenosti. Že se k nim můžeme stále vracet a že na ně můžeme stále znovu navazovat.

„I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů.“ Nakonec zbylo dost i do budoucna. Ježíšovo vděčné sdílení se nevyčerpalo jen pro tu chvíli. Zůstalo otevřené. I pro příští příležitosti. I pro příchozí z ještě větší dáli. A dá se říct, že i pro nás. Večeří Páně se přidáváme k tomu prastarému setkání. Jako bychom i náš chleba na stůl Páně vytáhli z nějakého z těch sedmi košů. A pokračuje dál nejen sdílení chleba – nadto se šíří dál prvotní síla, prvotní náboj tehdejšího setkání. Jako řetězová reakce. Jako když zapneš elektřinu a její energie prosvítí celý dům. Tak se dál šíří síla vděčnosti, dělení a sdílení spočívající v Kristově obětavém přístupu. A v moci Kristova vzkříšení.

 

Slovo poslání: 2K 9, 6-15