(Bohoslužby s křtem Marcela Šolce a Evy Smrčkové.)

 

První čtení: Iz 60, 1-5

Základ kázání: L 8, 16-18

 

Kdo je vlastně tím hlavním hrdinou našeho podobenství? Kdo disponuje tím nejsilnějším světlem, které by byla čirá pošetilost schovávat pod postel?

Může to být Bůh sám, když prosvětluje náš svět skrze Kristův příběh. (I skrze další povedené příběhy, jež díky Kristovu dávají kloudný smysl.) Kristův život je plamen, který se vydává do posledního dechu, nic na světě ho neuhasí a osvětluje i ta nejděsivější zákoutí. Dokáže osvítit dokonce i velmi temné hrdiny…

A my se také můžeme měnit v ty hrdiny světla, když jsme se rozhodli postavit Kristův život doprostřed našich. V Janově Zjevení se ukazují celé církevní sbory jako zlaté svícny – a uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, je tam napsáno. I sboru tak malinkatému, jako je kazatelská stanice v Klášterci nad Ohří, náleží podle Zjevení Janova výsadní místo v tomto nebeském dění.

Plamen Kristovy přítomnosti prostupuje i naše vzájemná shledání. Je psáno v epištole Korintským: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně“…

A v epištole Efezským je psáno: „I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem.“ Takto proměněni sami též poskytujeme orientaci na hranicích starého a nového světa. Nemusíme už přebývat ve vlastních bublinách pod poklopy. Nemusíme se zbytečně schovávat pod postelemi. Nechť nás Pán umístí, kam uzná za vhodné. Nechť se jeho žár spontánně projevuje. „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“ – říká Kristus také.

U nás v Čechách si můžeme přirozeně vybavit motiv svatojánských broučků. Také s ohledem na ně se Marcel s Evou nechali pokřtít právě tento víkend.

Orientace na cestách, aby se nikdo neztratil. Záře, aby se nikdo už nemusel bát. Aby se klidně ukázalo, že je zbytečné dál cokoliv nejasného skrývat.

A navíc, abychom nemuseli propadat pocitu, že žijeme v nějakém temném či v černošedém světě. Světlo navrací barevnost celého spektra. Osvětluje náš svět tak, jak byl zamýšlen. Když „Bůh viděl, že všecko, co učinil, je velmi dobré.“

Záře odkrývá smysl v povrchu i v hloubce. Vnímáme v ní stejně jasně něžné pohlazení i rány po hřebech. Nezhasne v betlémských jeslích, ani když veškeré vánoční výzdobě dojde proud. I když se objeví v našich osobních peklech, raději je sama prozáří, než aby se nechala přiklopit naší tmou.

Objasní záležitosti pravými jmény. Nemusíme už podezírat krásné věci, že krásné nejsou. A nemusíme se nechat zmást povrchovými nátěry.

Světlo, které nás osvěcuje, proniká také našimi vztahy. Konečně si v něm pořádně vidíme z očí do očí. Vidíme zřetelně dary, které si předáváme. Můžeme si navíc společně prohlédnout svoje zbraně, také své protichůdné argumenty a svoje dílčí pravdy spolu z různých úhlů pohledu.

Nemusíme se očerňovat. Můžeme v sobě navzájem spatřit, co v nás chce vidět sám Bůh – a co v nás již vidí. Zdaleka nejen Tvé hříchy, ale také Tvé možnosti, Tvou originalitu, Tvá obdarování. Někdy i to dobré v Tobě, co sám nevidíš a co Ti může druhý objasnit lépe, neboť Tě vidí i z perspektiv, které sám nedohlédneš. Ukazují se Tvoje talenty. Rýsují se už obrysy Tvého díla i tam, kde doposud více či méně zřetelně schází. Uvědomujeme si, jak navzájem zapadáme v mozaice. Vidíme, kde ještě chybíme – právě takoví, jací jsme.

Ve světle lásky se za sebe nestydíme. A víra nám dodává odvahu očividně existovat.

I světlušky svítí, protože nemohou jinak. Neskrývají se pod postel, proč by to dělaly.

I na každém z nás se podle našeho jednání pozná naše vlastní láska. Například když zrovna v Klášterci nejsou bohoslužby pro nedostatek lidí, uspořádáte je klidně v Okounově na zahradě. (Vzpomeneme samozřejmě i bezpočet jiných osobních situací.) Chtě nechtě na vás poznají, že zřejmě nemáte důvod snažit se nastrkat maják pod postel. Projeví se to i mezi řečí mezi nejbližšími i vzdálenějšími lidmi – a snad právě také tam, kde láska doposud chybí.

To, co nejvíce milujete, nakonec o vás samotných nejlépe svědčí. A takové pouto vám zbyde i v krizových situacích. Když dojde tak zvaně na lámání chleba.

„Není nic skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.“

Takové zaslíbení mne může děsit v momentě, kdy skrývám za lubem něco nekalého. Leč ani tehdy mne nemusí znepokojovat, když se všechny své tendence odvážím svěřit Tomu, kdo mě vždy přijímá. Jestliže celou svou temnotu odevzdám světlu, pak ona nade mnou samozřejmě už ztratí moc, protože přestane existovat.

A také ty naše tajné lásky vystupují na povrch, neboť: „Není nic skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.“

Pozná se na vás vždy nakonec, jestli opravdu milujete, nebo jestli jsou vaše vztahy vypočítavé.

Kdo nepřestane mít rád druhého v nouzi, měl ho rád pro jeho samého, a ne pro jeho majetek, popularitu či pro jakýkoliv jiný prospěch.

Kdo nepřestane mít rád chudého, bezmocného Boha na kříži, nepřijde ani o životní bohatství, které tento Bůh nabízí.

„Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má.“

Kdo věří, tomu je s radostí přidán křest. (Tomu, kdo ze srdce nevěří, by ani formální křest nebyl k ničemu.)

V kom už zajiskřil byť takhle malý plamínek lásky, bude v něm rozdmýchán.

Nemusíme tedy ani podléhat ničivé skepsi při pohledu na to, jak jsou naše místnosti polopotemnělé, naše plaménky poloskomírající. Soustřeďme se na naději, že kdo byť zanedbatelně má, tomu bude přidáno! Vždyť Kristus doutnající knot neuhasí.

Když ses do někoho zamiloval, Tvá láska už z Tebe čiší, i když s ním ještě nebydlíš pod jednou střechou. Potom se oženíš nebo se necháš pokřtít, a deklaruješ tím rozhodně, že jste navěky svoji. Sžíváte se čím dál důvěrněji – čím dál pevněji k sobě přirůstáte.

Po těch slovech, která jsem už citoval: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně,“ je dále psáno: „a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“  „Neboť kdo má, tomu bude dáno“; „jsme proměňování k jeho obrazu ve stále větší slávě.“

V 1. epištole Janově je k tomu je do-dáno: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“

Ten, kdo čím dál víc existuje v Kristově záři, nemusí se bát temnoty druhých lidí ani vlastního utrpení. Kristus i svými ranami uzdravuje. Jak každý úsměv, tak každá vráska se v Kristově Duchu stane další trhlinou, odkud vyvěrá do světa víc světla.

A sám Kristus nikdy nevyhoří. Navěky svoji energii vydává.

 

Slovo poslání: Fp 2, 12c – 16