První čtení: Gn 4, 1-10

Základ kázání: J 10, 1-10

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Jsme v době adventu a už asi není nikoho, kdo by nevěděl, že advent je z latinského adventus, což znamená příchod. A tak si připomínáme, že na svět přišel Mesiáš a přemýšlíme, možná víc než během roku: Co to pro nás znamená?

Ve známém oddílu O dobrém pastýři Ježíš říká, že on jako ten Dobrý pastýř přišel, aby jeho ovečky měly život a měly ho v hojnosti. Někomu naprosto novému, kdo se s Biblí a s křesťanstvím nesetkal, mohou tato slova o životě znít podivně. Pastýř dává život. Jaký mi dává život? Vždyť už žiju, život mi dali přece rodiče. A to, že vidím a slyším, chodím a přemýšlím, to je přece součást stvoření, přírody. Z pohledu materialistického pojetí je to pravda, z pohledu víry je to polopravda. Proč?

Je tomu tak proto, že víra vidí víc, než může ten přirozený člověk odečíst z hmotné reality. Ano, rodíme se, žijeme, stárneme, umíráme a obvykle zde po nás zůstávají potomci. A ti mají zase své podobné životy a také děti – a jako v pohádkách, tak stále dokola. Když se dva lidé spolu našli, tak žili šťastně, dokud neumřeli. Tak se to děje u všech. Jenže člověk je víc než biologický tvor. Samozřejmě, že se někdo zeptá: A jak to víte?… Není to snadné vysvětlit. Ale ta nejzákladnější odpověď je, že to víme ze zkušenosti i z Písma. Jinak řečeno, svědčí o tom pro nás osobně Duch svatý a Bible.

Vracíme se k tomu opakovaně i v našich rozhovorech například na biblických hodinách. U Jana v úvodní kapitole, v tak zvaném Prologu, čteme, že: „Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh… v něm byl život a život byl světlo lidí“. O příchodu Mesiáše pak evangelista Jan hned napíše: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“… A to je jeden z klíčů toho odvěkého tajemství, proč lidé hledají Boha. Bůh osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Ten klíč je prostě v tom, že Bůh je dárce bytí. Hned na počátku, při stvoření lidských bytostí a dalších věcí nešlo jenom o nějakou biologii oddělenou od Stvořitele. Život je od Boha a bez Boha by nebylo nic. Jan to říká podobně: „Bez něho nepovstalo nic, co jest.“ To v případě člověka platí také.

Už ve zprávě o stvoření, přímo na začátku Bible čteme: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země. A Bůh mu dechl v chřípí dech života – a tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2.) Tak vše začalo, tak to vnímá věřící lid. Víme, že nejsme pány světa a že nejsme ani ztracení ve vesmíru; a nejsme ztracení a zapomenutí ani pro existenci zde na zemi. Ve Skutcích 17 to za všechny jasně a stručně formuluje apoštol Pavel. Mluví o Bohu a o důvodu stvořitelského díla a píše: „Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali… a přece není od nikoho z nás daleko. V něm žijeme, pohybujeme se, jsme…“ Prostě, Bůh tak stvořil lidi, aby o něm věděli a mohli vědět, aby po této zemi nechodili jako slepí.

A přesto víra není věcí všech a mnozí nechápou, o čem mluvíme. Jak je to možné? Co se to stalo?

Člověk chtěl bych být nezávislý. A to je ten hlavní kámen úrazu. Ten skok za hranice, které Bůh určil člověku, popisuje Bible tím snad nejznámějším obrazem o Adamovi a Evě a hadovi a o vyhnání ze zahrady Eden. – Někdo pohotově prohlásí: „Báchorky, báje.“ Možná jsou to báje a mýty, ale vystihují problém.

Nezávislost. Takové obyčejné slovo… Nezávislí máme být na drogách. Nezávislí máme být na mamonu, což je jenom jiný typ drogy. Nezávislými se mají stát v určitém věku i děti na rodičích. To je všechno dobré a správné. Ale když je člověk nezávislý na řádech od Boha, na řádech, které mají chránit lidstvo i přírodu, co se pak stane?

Cortéz a hrstka dobyvatelů vybíjela tisíce bezbranných Indiánů v honbě za zlatem. Vraždili je jako králíky… A o upalování a vraždění tak známých kacířů jsme už před časem mluvili… A co Stalin, Hitler, Pol Pot a další? A co dnešní válčící mocipáni na východě či západě? – Opravdu nestačí, že před vysláním armád do cizí země zajedou prezidenti do kostelů… A co ta znásilňována a systematicky zabíjena příroda?

Když je člověk nezávislý na Bohu, jak tento svět vypadá? A jak vše může dopadnout? Že špatně, o tom nemusíme dlouze mluvit. Kdybychom to měli říct naplno. „Smrt ve dveřích leží.“ V prvním čtení o Ábelovi a Kainovi zaznělo. „Hřích ve dveřích leží“. – Jenže, kde vládne svévole a hřích, tam je ohrožen život a tam brousí svoji kosu smrt.

Moderní lidé podléhají stále víc a víc procesu sekularizace. A žijí v určitém zatemnění. Přesto ovšem něco tuší. Ale to je jenom první semínko, jakýsi miniaturní zárodek. Mnozí říkají: „Vím, že je něco mezi nebem a zemí, že je něco nad námi.“ Tak to slyšíme často z úst snoubenců, kteří nechtějí, aby je oddával úředník, ale farář. Tak to slyšíme často i z jiných stran, ať už myslíme na LDN nebo na nemocnici.

Ti všichni mají silnou intuici, že přece musí existovat něco hlubšího, něco většího než jsme my, lidé z masa a kostí. Máme myšlení, máme duši, máme ducha – a to vše nám napovídá, že nejsme jenom uzlíček svalů a nervů. Je to jistě dobrý začátek. Něco jako startovací pole. A myslím, že už to je určitý Boží impuls. Sám Bůh přichází za člověkem a chce ho vyrušit z jeho stereotypu a vlastně i z jeho hrdinské nezávislosti. „Stojím u dveří a tluču“, říká Ježíš. „Kdo mi otevře, k tomu vejdu…“ I toto je Boží volání. Je to vlastně pokračování onoho tajemného osvěcováni každého člověka, který přichází na tento svět. Člověk život dostává. Dostává jako dar. Ale ještě je všechno opředeno tajemstvím… Tak to ovšem nemá být, tak to nemá zůstat!

Přišel Mesiáš. Přišel jako Dobrý pastýř. A přišel proto, aby ty ovečky, které zaslechnou jeho hlas, měly život a měly ho v hojnosti. – Ne aby měli hojnou intuici a plnou spíž zvláštních pocitů. Ale aby opět přímo a plně čerpali ze skutečného pramene života, kterým je sám Bůh Stvořitel. A vlastně proto mluvíme o Bohu jako o nebeskému Otci, protože život plodí On. Žijeme díky jeho vkladu a díky jeho působení. Pokud použijeme trochu dětskou metaforu, můžeme říct: On je jako baterie, která napájí celý svět.

Když jsme mluvili o té tragické nezávislosti, připomínali jsme si hlavně ty absolutně nejhorší případy v dávné i méně dávné historii. Ale neměli bychom zapomínat, že nezávislými býváme i my. V našem jednání mezi lidmi a s lidmi, a to jak v rodině, tak i jinde. Jde vždy o to, zda chceme naslouchat Božímu hlasu. Zda dáme na naše svědomí, které k nám často promlouvá.

Co se týká našeho vztahu s lidmi, jistě bychom se neměli úzkostně sledovat a sami sebe zbytečně pronásledovat. „Jednej podle Písma a svého svědomí a nemusíš se Božího hněvu bát“, píše Luther… Ale jedno slovo Pána Ježíše bychom měli mít na paměti. Tak je to u Matouše: „Když přinášíš dar na oltář a uvědomuješ si, že tvůj bratr má něco proti tobě, odlož svůj dar a jdi a nejdřív se smiř se svým bratrem; potom přijď a obětuji svůj dar Bohu… Pak Bůh ten tvůj dar přijme – jako přijal dar a oběť od Ábela.

Když si uvědomíš, když si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, tak jdi… (Ani v našem případě opravdu nejde jenom o to, jít do kostela.)

Doba adventu je dobou příprav na slavení Vánoc, na oslavu narození Mesiáše. A tím je to také doba pokání, hlubšího zamyšlení. Je čas posoudit náš vlastní styl jednání, ale i celý způsob naší existence. Ježíš jako Dobrý pastýř nás vede tak, že otvírá cestu k samotnému prameni života. Dává sebe, dává a nabízí moc odpuštění. Je to moc nového začátku, nového narození.

Bůh nám dal touhu být svobodnými. Být nezávislými na věcech, které nás zotročují. Ale dvě věci k životu potřebujeme absolutně nutně. Jsou to pozemský vzduch a svatý Duch. Vzduch pro život na zemi. – A Duch svatý? Ten dává život. Život z Boha, nebo, jak se říká, život po životě.

Je psáno: „Těm, kdo se narodili z Ducha, dal Bůh moc stát se Božími dětmi.

A Boží děti už neničí a nevraždí. Naopak, ošetřují a rány obvazují. V adventu i po něm. Amen