První čtení: L 6, 27-36

Základ kázání: 2Kr 6, 8-23

Ježíšova slova: „Milujte své nepřátele“ působí posluchačům častěji problémy. Není divu; jde o nadpřirozené přikázání. Království Boží přichází proti přirozenosti systémů tohoto světa.

Člověk se může bát, že když přijme nepřátele s otevřenou náručí, dá jim jakoby za pravdu. Přijde o vlastní pravdu. Navíc jej možná rozdupou na padrť. Získají neodvratně navrch. Vezmou mu lidskou hodnotu. Proto raději zápasit o svoje místo pod sluncem, nikomu nic tak úplně zadarmo nedávat…

Za určitých okolností jistě bývá smysluplné prát se o svá práva. Například apoštol Pavel hájil svá práva římského občana, když vůči němu postupovali protiprávně.

Tragikomicky ovšem nakonec vyčnívají ti, kdo nedarují vůbec nikomu vůbec nic, a neustále zápasí o vlastní zhrzenou hrdost.

V čem tedy spočívá lidská důstojnost? Jak si ji uhájit? Neuhájil Syn člověka důstojnost Boží, uprostřed plivanců utýrán?

Hluboký smysl Ježíšových slov pochopíme mnohdy lépe skrze příběhy. Ať už příběhy biblické, mezi něž patří ten dnešní, o Elíšově střetu s Aramejci. Nebo příběhy odjinud. Vzpomněli byste si vy na nějaké vašim srdcím blízké příběhy o neobvyklé velkorysosti k nepřátelům? O lásce, která nakonec vedla k nečekaným proměnám – byť katastrofálních vztahů?

Zajisté se též můžeme prodírat vlastními vzpomínkami. Některé zůstávají příznačně temné. I v závěru prohraných bitev však přichází ke slovu Vzkříšený.

A jaké současné příběhy si v sobě neseme dnes? Bylo by na místě, kdybych v nejbližší budoucnosti donesl světlo do života někoho, kdo se mi postupem času vzdálil? Nebo do života někoho, kdo se mi nikdy nepřiblížil – a stále vystupuje proti mně? Otevře se další příležitost jednat proti všem očekáváním? Pominout konflikty, chladnou atmosféru, dusno, a nezávisle na nich vykonat něco galantního či reálně pomáhajícího?

Opakovaně mě fascinuje jednoduché prozření, že nezávisle na nepřetržitém řetězci konfliktů lze náhle vykonat něco zcela jiného: Rozbijeme-li si například navzájem deset oken, a dám-li Ti později květinu, ani jeden střep se tím dohromady nesloží – leč ani kdybychom mezi sebou postavili mříže, střepy by se tím nesložily. Trvá tedy dál naděje, že rozkvete i spálená země? Že konflikt nezíská v mém a Tvém světě poslední slovo?

Příznačně smutné jsou někdy příběhy zmražených vztahů mezi lidmi, jež spolu léta nepromluvili. Oba se k sobě zdráhají udělat první krok. Nejméně jeden z nich myslí, že by takový krok měl udělat druhý jako první. A tak ani jeden k druhému nepřichází. Každý pak trpí uvězněn vlastní hrdostí. Kdo vnese druhému Boží světlo do života? Kdo takto prozáří další vesmír, doposud hluboko v lidských tmách skrytý?

Vnášíme světlo a nesmírné bohatství do světa toho, koho milujeme. A pokud si on toho neváží, tím větší tragédie pro něj. Láska k nepříteli však není důsledkem trapné kapitulace. Duchovní boj není veden z poraženecké slabosti, nýbrž z nezvyklé síly – což příběh o Elíšovi krásně ilustruje…

Milující vchází s po zuby ozbrojenou Boží armádou do života toho, koho miluje. Nikoli, aby plenil a drancoval, leč aby vedl vše ke smíru. Přichází jako Elíša, provázený rojem koní a ohnivých vozů. Všimněme si, že onen jediný Boží muž je natolik ohrožující pro celý nepřátelský stát, že proti němu vyslali celé vojsko. S podobnou intenzitou znepokojují věřící despotické režimy a společnosti dodnes.

Vojsko se blíží a mladý Elíšův sluha propadá beznaději. Ptá se: „Pane můj, co budeme dělat?“ Elíša se ovšem nedá přemoci strachem a modlí se za mládence: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“

„Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši.“ Je možné, že Elíša žil s tímto útvarem důvěrně semknut už dlouho předtím – avšak mládenec jej nyní konečně spatřil.

I my zůstáváme v Kristu propojeni s nezměrným počtem, jak je psáno v epištole Židům: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků“

Vzpomínám, jak jsem občas trpěl neblahými vztahy v některých kolektivech, v nichž jsem byl nucen se pohybovat. Občas jsem podléhal pocitům hořkosti, osamělosti a udupanosti – a tu mi náhle docházelo, kolik mých blízkých je neustále v duchu se mnou.

Vzpomínám také na vypovědi vězněných křesťanů, kteří cítili posilu přímluvných modliteb. Takto se projevuje další z oddílů neviditelné armády.

A v Kristu jdou s námi nejen naši blízcí, které známe, ale i naši bratři a sestry napříč prostory a časy. Všichni, kdo nás kdy inspirovali svými životopisy a spisy, ale i zástupy neznámých osob, s nimiž se setkáme až tam. Ti všichni jdou i s tím nejposlednějším věřícím, na kterého už živí dávno zapomněli. Ohnivá armáda naopak střeží své svěřence ve stále větším počtu; postupem času se její šiky rozhojňují.

Když milujeme své nepřátele, neprohráváme. Naopak, šíříme Boží vítězství napříč zemí. Náhle i úmorné, všední chvíle se mění v nevšední příležitosti dobývat hradby cizích, okoralých srdcí. Vnášet osvobození do zabarikádovaných území.

Ježíšova řeč vrcholí slovy: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ – Jak vysoko se člověk ocitá, když může jednat jako Bůh Otec. Z jak vznešeného postavení své nepřátele miluje. Není v tu chvíli zdaleka pouhé nic, nula, jež kapitulovala. Naopak, disponuje vším, a proto si dovolí i postoj, který by jinak zůstal nepochopitelný a nedostupný.

„Hrát si na Boha“ – říká se někdy o lidech, kteří svévolně rozhodují životě a smrti druhých. (Takového doktora Mengeleho si člověk představí.) Avšak v duchu Kristových slov jednat jako Bůh znamená milovat, jako Bůh miluje nás – všechny nás, lásky nehodné.

V tomto duchu Elíša přiměl izraelského krále, aby se zachoval výsostně královsky. Nadpřirozeně, kristovsky královsky. Zajatí Aramejci pravědodobně už nečekali nic než, že budou pobiti. Tím spíše jim vyrazilo dech izraelské milosrdenství.

Nečekaná, až komediální pointa poté, co se Elíša krále zeptá: „Což jsi je zajal svým mečem, abys je pobil?“ Lze si představit, že odpověď průměrného vládce by zněla: „Ano.“ Elíša raději rovnou odpoví místo krále sám, jako by se nechumelilo: „Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu.“ A nastane hostina.

Vzpomínám si, jak nám na základní škole starý učitel fyziky udílel občas bolestivé pohlavky. V daných kontextech to jistě bývalo na místě – podstupovali jsme to riziko vědomě, když jsme jej provokovali. V nejvypjatějších chvílích však někdy napřáhl ruku k pohlavku, ale nakonec místo toho – po dlouhých okamžicích vystupňovaného napětí – žáka pohladil. Dodávám, že i tento učitel byl věřící, jak nám prozradil odpovědí na jednu z našich všetečných otázek. Vím, že jsme na něj ještě po letech vzpomněli s oblibou; cítili jsme, že nás měl rád. Elíša vlastně předestřel armádě nepřátel podobnou zážitkovou pedagogiku.

Bůh neustále kreativně hledá cesty, jak dát svou lásku najevo. V určitých klíčových chvílích milovaný něco překvapivě neschytá. Jindy naopak něco překvapivě schytá někdo, kdo k tomu přijde jak Kristus na kříž.

I za nejhorších vnějších okolností však zůstává pravdou, že milovat nepřátele neznamená ze slabosti jim podlehnout. Milovat znamená vycházet druhým vstříc v síle Boží.

Slovo poslání: 1Te 5, 15