První čtení: Ž 51

Základ kázání: L 18, 9-14

 

Slyšeli jsme, že Ježíš řekl svůj modelový příběh o těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali. Jako posluchač toho příběhu se ptám: Zakládám si sám na sobě? Podléhám sklonu pohrdat druhými? Kde já osobně ve světě toho Ježíšova příběhu stojím?

Jak sami sebe vnímáme? Cítíme se spíš jako ten celník z Ježíšova vyprávění? Nebo jako ten farizeus? Nejeden z nás v sobě možná odhalí kousek od obou.

Celník byl takový ukázkovým hříšníkem tehdejší doby. Vzpomenete si možná na slovní spojení „celníci a nevěstky“ vyskytující se v Ježíšově okolí, což naznačuje, na jaké úrovni v tehdejší židovské společnosti celníky vnímali. Šlo o kolaboranty s římskou okupační mocí, kteří odírali svoje souvěrce a spoluobčany. Farizeové by si s nimi nesedli k jednomu stolu. Celníci byli pro farizeje nečistí, vyloučení ze společenství Božího lidu.

Farizeové si naopak zakládali na ideálu vlastní svatosti uprostřed tohoto společenství. Usilovali o naplnění nejvyšších duchovních i mravních zákonů a závazků. Chtěli žít dokonale před Hospodinem. A pravděpodobně chtěli také zástupně odčinit hříchy celého lidu ještě přísnějšími půsty a jinými úkony zbožnosti.

Určitě i u farizeů bychom objevili inspirativní vlastnosti a následováníhodné ctnosti. Ale podle dnešního Ježíšova vyprávění nám právě postava farizea slouží jako varovný příklad člověka, který si zakládá sám na sobě, a ostatními pohrdá.

Slyšeli jsme, že onen farizeus se modlil „sám u sebe“. Ta slova napovídají, že farizeova modlitba byla omezená. Nebyla vlastně tou pravou a plnohodnotnou modlitbou. Protože pravá modlitba znamená dialog, rozhovor s Bohem. Samozřejmě v něm mohu vypovědět vše, co mám já na srdci. Ale taky před Bohem utichám. Kladu otázky. A jsem připraven nechat si otřást vlastními navyklými představami. Nechat si proměnit vidění světa. Farizeus se ale modlil „sám u sebe“. Znamená to, že nevedl rozhovor, ale monolog. A mluvil v něm jenom o vlastních kvalitách, jak je vnímal on sám, a o vlastních zbožných úkonech. Dokonce v tom jeho monologu ani neslyšíme nic o tom, že by prokázal milosrdenství druhým lidem. Mluví jen o tom, co nedělá, v čem vidí sám sebe jako lepšího než druhé, a o tom, že se nadstandardně postí a obětavě odevzdává desátky podle co možná nejpřísnějších kritérií.

A také jsme slyšeli, že svou modlitbu formuloval jako projev vděčnosti. Ale spíš než jako modlitba díkůvzdání mi v jádru připadá jako nějaká nevědomá sebeobrana: „Bože, já jsem fakt dobrej“. Podobně jako v té pohádce: „Zrcadlo, pověz mi, kdo je tady nejkrásnější.“ Pokud se farizeus ujistí, že je dost dobrý, pak mu ani Bůh nejspíš nemusí podle této představy razantněji zasahovat do života. A také druzí lidé nemusejí v jeho životě způsobovat nežádoucí chaos. Protože farizeus si se svými dobrými skutky vystačí docela sám. Utvrzuje se ve vlastních kvalitách tak, že se s druhými porovnává, distancuje se od nich: „‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.“ Nějaký moudrý myslitel pravil, že srovnávání se je nejrychlejší cestou do pekel. Je na místě zastavit se vždy, když si člověk začíná libovat v pomyšlení, v čem je lepší než ostatní, než někdo opodál.

K Ježíšovu vyprávění se dá navíc dodat, že v tehdejší době se lidé prý často modlili polohlasem, což by znamenalo tím drsnější vymezení se vůči celníkovi. Celník by mohl zaslechnout, že je řeč o něm. Mohlo mu to být úplně jasné.

Stál docela vzadu v chrámovém prostoru. Neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout a bil se do prsou, přestože obvyklý postoj modlitebníka tehdy byl s rukama rozpjatýma a s očima pozdviženýma k nebi. Z celníkova postoje vyzařuje ostych, zdrcenost a bázeň z Boží blízkosti. Osobně jsem vlastně zvyklý přemýšlet o tom, co je žádoucí ve vztahu s Bohem, spíš naopak – tedy tak, že člověk nemusí mít před Bohem žádné zábrany, nemusí se před ním stydět. Někdo by řekl, že s Bohem je ideální mluvit bezprostředně jako s nejlepším kamarádem. Ale ten celníkův postoj také odhaluje velkou opravdovost v přístupu k Bohu. Zrcadlí se v něm povědomí, kdo je ve skutečnosti Bůh – ten nejvyšší, nanejvýš pravdivý, neuchopitelný, nezmanipulovatelný, neúplatný, neochočitelný a tak dál. Skutečnou bázeň vzbuzující. Nejenom chlácholivá pohádka. U celníka se tedy projevuje úzkost z Boží blízkosti… Ale zároveň se celník modlí velmi důvěrně, bezprostředně, nefalšovaně a srdečně: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Na rozdíl od farizea nestaví do centra pozornosti své kvality – i kdyby nějaké měl, ale svou hříšnost. Svou úplnou vydanost Bohu – bez možnosti schovat se či utéct. Svou odkázanost na Boží milost.

Ježíš své vyprávění zakončuje slovy: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.“ Což tehdy zřejmě vyznělo pohoršlivě. Protože věřící Ježíšovy doby sice už běžně uvažovali o pokání a o obrácení… Ale život takového celníka by se podle tehdejších zavedených představ o víře dal těžko srovnat pouhou modlitbou. Aby se jeho pokání dalo považovat za upřímné, celník by nejspíš musel zanechat svého povolání, odškodnit všechny, které poškodil, a ještě jim dát něco navíc. Až pak by si farizeové s takovým člověkem sedli k jednomu stolu. Ježíš však mluví o Božím bezpodmínečném přijetí. O Božím přijetí, které si nemusíme ničím vysloužit, zajistit, koupit. Stačí se tomu otevřít. A celník hovořil s Bohem opravdu otevřeně, proto s ním Bůh dál počítal.

Nevíme, jak se nadále měnil celníkův vnější život. A nevidíme ani v jiných případech do srdce druhého člověka, a proto nevíme, co ten druhý vede za vnitřní zápasy, o čem všem s Bohem rozmlouvá a nakolik upřímně. Někdy se člověk ještě dlouho plácá v různých problémech, ale to neznamená, že by s ním Bůh už dávno nepočítal a že by ho nebyl schopen spasit. Důvěřujeme v nepřeberné bohatství Božích možností pro druhé lidi kolem nás – i pro nás samotné? Ježíš nás vtahuje do takové důvěry.

A ještě jednu věc bych chtěl podtrhnout v tom Ježíšově příběhu, protože podle mě stojí za zvláštní pozornost. Ježíš nemluví jenom o soucitném přijetí hříšníka, ale říká přímo, že celník se vrátil domů „ospravedlněn“, na rozdíl od farizea. „Ospravedlněn“ – to je vlastně už dost silný výraz v souvislosti s omilostněním hříšníka. Jakoby přímo naznačoval oprávněnost či právoplatnost celníkova postoje. Což může znít tím pohoršlivěji. Když posluchače napadne: Není to nespravedlivé? Neměří Ježíš ze samé slitovné lásky k hříšníkům dvojím metrem? Ten farizeus se přece opravdu snažil! Evidentně se namáhal a dost si odříkal pro zbožný život… Kdežto o celníkovi víme – i když, je fakt, že nevíme, zdali i celník nekonal nějaké zvláštní skutky z lásky k Bohu. Pokud je vykonal, rozhodně se jimi nechlubil, nestavěl se s nimi na odiv. Ale každopádně svůj stín povolání celníka nepřekročil, nevymanil se dosud ze své problematičnosti. A pro Ježíše teď právě není podstatná žádná hitparáda skutků, ale jen, že ten celník se při jasném vědomí svého hříšnosti a po své prosbě o slitování vrátil domů ospravedlněn.

Co tedy znamená „ospravedlněn“? Co je ve skutečnosti nejspravedlivější a v jádru pravdivé ve vztahu k Bohu? Chápu to tak, že nejhlubší smysl dává přiznat si, že veškerou spravedlnost najdu čistě u Boha. Před Boží tváří upřímně vyznávám, že já sám jsem stejně jako ostatní hříšný člověk, že nejsem sám o sobě o nic lepší než druzí lidé a že spolu s nimi nesu vinu za bídu světa. Že nejsem lepší než oni, že nemohu sám sebe stavět na Boží místo. Zůstávám bytostně závislý na Boží milosti, na Boží láskyplné aktivitě. Na jeho vůli, v níž mě on sám ve svém Duchu proměňuje. Jen tohle vědomí je před Boží tváří spravedlivé. Ale nemůžu říct, že já sám jsem spravedlivější či privilegovanější než druzí.

Ale někdo by mohl namítnout: Nevede taková víra k alibismu? Nemyslíte si, vy křesťané, že stačí jednou za čas se v kostele pro formu vyzpovídat, dostat rozhřešení a pak si dál žít stejně mizerně jako předtím? … Ale ne, mezi takovým alibismem a mezi postojem té pravé víry spočívá zásadní rozdíl. Protože celníkův postoj z Ježíšova vyprávění znamená postoj víry, která se zkrátka odevzdává Bohu doopravdy. Doopravdy se Božímu působení neotevřu, pokud se budu schovávat za vlastní pomyslné kvality – jako ten farizeus… Ale neotevřu se ani, pokud se budu schovávat za vlastní hříšnost, pokud zůstanu u konstatování: „stejně jsme všichni jenom hříšníci“, protože nechci nic zvláštního řešit a protože ani pořádně nestojím o Boží přijetí, o skutečný vztah s Bohem a o Boží dílo proměn v mém životě. Ta víra, kterou reprezentuje celník, o Boží přijetí a o skutečný vztah s Bohem stojí. Celník se Bohu úplně vydal. Šel do toho naplno. A proto se vrátil domů ospravedlněn.

Nakonec Ježíš za svoje vyprávění připojuje klasický evangelijní dovětek: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Ta slova slouží jako svorník i celého našeho dnešního příběhu. Naznačují, že nemá smysl lpět před Bohem na vlastních věcech – ani na vlastním egu. Že nemá smysl stavět se před ním na odiv. Ale má smysl otevírat se tomu, co mi chce dát on sám. A nepovyšovat se nad druhými, neboť jsou také stvořeni k obrazu Božímu. A k Božímu přijetí jeho obrazu v nich.

 

Slovo poslání: Ef 2, 4-10