První čtení: J 1, 1-18

Základ kázání: Ga 4, 1-7

Hledáme-li Boha, může se nám dít něco trochu podobného jako hrdinovi klasického židovského, chasidského vyprávění. Jmenoval se rabi Ajsik, syn rabiho Jekela z Krakova. Po letech těžké nouze mu bylo ve snu přikázáno, aby se vydal do Prahy a našel tam poklad, skrytý v mostě vedoucím ke královskému zámku. Když se mu tento sen zdál potřetí, vypravil se Ajsik na cestu a vydal se do Prahy. Ale na mostě stály ve dne v noci stráže a on se neodvažoval začít kopat. Každého rána však k mostu chodil a obcházel ho až do večera. Nakonec si jej všiml hejtman a zeptal se, zdali tam něco hledá nebo na někoho čeká. Rabi Ajsik vypravoval, jaký sen ho sem z takové dálky přivedl. Hejtman se zasmál: „A kvůli nějakému snu sis, ty nešťastníku, prošoupal svoje poslední podrážky! Cožpak se dá snům věřit? To bych se musel hned vydat na cestu a vandrovat do Krakova — vždyť mi kdysi bylo ve snu řečeno, že tam ve světnici nějakého Žida Ajsika, syna Jekelova, vykopu za kamny poklad. Ajsik, syn Jekelův! Už vidím, jak tam v Krakově, kde se jedna polovina Židů jmenuje Ajsik a druhá Jekel, chodím dům od domu!“ A znovu se zasmál. Rabi Ajsik se uklonil, vrátil se domů, vykopal poklad a postavil modlitebnu, která se jmenuje synagoga reb Ajsika, syna Jekelova.

Procestovat půl světa kvůli tomu, aby člověk našel poklad u sebe doma. Tato zápletka se v různých obměnách vrací. My křesťané bychom se nejspíš rádi dostali co nejblíž k betlémským jeslím. Radostně bychom tam spěchali s pastýři nebo se třemi mudrci, abychom spatřili Ježíška na vlastní oči. Leč i kdybychom si kvůli této návštěvě pořídili stroj času, dorazili bychom možná už k jesličkám prázdným. Poslední přítomný anděl by pravil: „Přišli jste pozdě, tady už Ježíše nenajdete. Ale prý se s ním setkáte za 2017 let v Chomutově.“

Tehdejší Kristovo betlémské zrození by pro nás postrádalo význam, kdyby se nerodil tady a teď mezi námi. V Duchu svatém se rodí dokonce v nás a my v něm. V Janově evangeliu jsme četli: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ A v epištole Galatským: „poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.“

Abba, Otče. Důvěrné, blízké oslovení. Bůh už nám nemusí připadat propastně vzdálený. Nemusíme mít pocit, že existuje v lepším případě na druhém konci vesmíru, anebo přinejlepším v Betlémě před dvěma tisíci let. Občas takové pocity člověka přepadají. Ale konečně se lze otevřít Nejbližšímu. Jsme u něj doma. Přestože si tak ani věřící vždycky nepřipadají. Ale v nejdůvěrnějším vztahu se lze na Otce obracet i se všemi nejasnostmi, pochybnostmi a zmatenými pocity. Říct mu je „z očí do očí“. A klidně počkat na odpověď. Protože rozdělující hranice padla. Protože mezi Božími a lidskými zájmy nemusí být v nejzazším smyslu rozdíl. Bylo by jedině na škodu zůstávat v zákulisí a stranou, když lze žít v Bohu přímo.

Apoštol Pavel, že dokud nás Kristus nevykoupil, byli jsme otroky vesmírných mocí. Tehdejším Pavlovým čtenářům bylo asi o trochu pochopitelnější, o čem píše. Nám zní už pojem „vesmírné moci“ cize. Ale jedná se prostě o to, že dokud člověk nežije přímo v Božím Duchu, zůstává ve sféře jiných sil. Samotný Bůh sice není až na druhém konci vesmíru – jemu jde stále o jednotu nebe se zemí. Ale naopak člověk se ocitl kdesi mimo, ve vlastních cizích světech, v posledku vzdálen i sám sobě. Dozví se sice o zákonech, které mají ten vznikající kosmický chaos uspořádat, ale nedokáže se s těmi zákony pořádně sžít. Nechápe jejich vnitřní smysl. Apoštol Pavel píše, že v takovém stavu člověk připomíná nezletilého, podřízeného jakýmsi poručníkům a správcům. Dnes bychom řekli v ústavní nebo v nějaké internátní výchově. Vychovatelé nemohou skutečně nahradit rodiče. Duši ústavního dítěte nahodlává zahořklost a smutek. Přepadává ho chuť rezignovat nebo rebelovat. Navíc jakoby zůstalo trčet v ústavu navěky. A není schopné vrátit se domů. Není už možné vrátit se domů. Do nebe ze země nevede schůdná cesta. Neexistovala by už příležitost k návratu, kdyby ji neproklestil Bůh ze své strany.

Nedostane-li se už dítě z ústavu domů, pak hledá milující rodič způsob, jak připojit k domovu ústav. Nejde-li hora ke Kristu, jde Kristus k hoře. Ve chvíli, kdy se Kristus rodí u nás doma, rodíme se my u Krista doma. Nedošla-li země k Bohu, došel Bůh na zem. V Betléme se rodí nebe na zemi. Od té doby se neviditelná ruka domova prodlužuje až na kraj světa. Od té doby se také každý exotický skandál dá řešit jako domácí záležitost. Kristus je ukřižován na našem kříži. A my dál žijeme na jeho místě – v jeho světě… Vzkříšený opět vše uvádí na pravou míru. A komunikuje s námi dál ve svém Duchu. My v jeho Duchu voláme: „Abba, Otče“.

Bůh je mezi námi. My jsme u něj. Už mezi námi netrčí hory našeho hříchu, zmatku a nesrozumitelnosti. Ještě tu sice jsou, ale Kristus se narodil před nimi, mezi námi. My už k těm horám můžeme přicházet spolu s ním. Můžeme na ně s Kristem pohledět z Boží strany. Odstraňovat je ruku v ruce. S vírou, jež hory odnáší do moře.

Nežijeme už jako bezduší otroci. Stali jsme se syny, dcerami, dědici. Otrok Pánovu vůli vykonává nesvobodně a z donucení. Nestojí za Pánovými zájmy celou svou bytostí. Může se vzbouřit. Svobodu chápe především jako příležitost k útěku.

Vlastní dítě chce hájit Otcovy zájmy, i když se vydá do vzdálené země. Svobodu chápe především jako příležitost k obnovování láskyplného vztahu. Zůstávat s Otcem jedna ruka. Otec svým Duchem syna kamkoliv provází. Syn vnímá Otcův dům jako svůj vlastní. Vždyť odjakživa jedl Otcův chléb. Vždyť v žilách syna koluje Otcova krev. I když dítěti Otec nesplní každé přání, základní láskyplný vzah se nemění. I když nenajdeme poklad na Karlově mostě, nejdeme jej blíž než bychom si pomysleli. Objevíme jej v domě rodnějším než rodném.

Při Večeři Páně prožíváme na jednu stranu předzvěst sváteční rodinné hostiny. Na druhou stranu zde dostáváme sílu pokračovat dál, dokud jsme ještě do cíle úplně nedospěli. Doposud v pohybu, ještě na cestě, ale už jasné znamení souznění u jednoho stolu.

Slovo poslání: Iz 49, 13-15