První čtení: J 31, 31-24

Základ kázání: Ř 8, 26-30

 

Tento čtvrtek jsme slavili svátek Ježíšova Nanebevstoupení. V tom, který vystoupil na nebesa, vnímáme svého zastánce na nejvyšších místech. Ale řeč o nejvyšších místech může též vyvolat dojem, že nám Pán ve svých výšinách zůstává nedostupný a že se naše modlitby cestou tam nahoru ztratí, anebo že se ztratí jejich smysl kdesi v překladu. Apoštol Pavel však píše o horké lince do nebes skrze Ducha svatého, „který se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním“.

„Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit“, píše apoštol Pavel nejprve. A připadá mi pozoruhodné, že se tak vyjádřil právě on – jakožto jeden z předních Kristových svědků.

„Já nevím, jak se modlit“ – říkají většinou spíš lidé, kteří se teprve začínají o víru zajímat. Neuvažují tak, že s Bohem se dá mluvit úplně otevřeně a bezprostředně o čemkoliv, co leží člověku na srdci. Oproti tomu dlouhodobě věřící by si mohli pomyslet, že oni už se modlit umějí, že vědí, jak na to. A najednou čteme od samotného apoštola Pavla: „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit.“

Vnímám v těch slovech osvobození od přílišných nároků, které bych mohl mít na sebe i na druhé. Když mi dochází: Ne, víra neznamená tvářit se, že rozumím celému světu a všem Božím záměrům nejlépe. A ani mi nepřísluší stavět se na místo, z něhož bych Bohu diktoval, jak to má být. I když už leccos tuším správně, stále znovu se otevírám Nejvyššímu, který mé představy pořád doplňuje a proměňuje.

Ale někdy se jen velmi těžko smiřujeme s tím, že naše prosby nedocházejí vyslyšení tak, jak bychom očekávali dle svých nejlepších přesvědčení. Když procházíme vleklým a zdánlivě neřešitelným trápením. Když narážíme na nějakou do nebe volající nespravedlnost. Když se potýkáme s nemožností změny. A tak dál. Jako by člověk v takových obdobích zůstával ztracený, bez další orientace pod ohluchlými nebesy.

Duch svatý však orientaci v našich životech neztrácí. Přimlouvá se za nás „nevyslovitelným lkáním.“ A ten, „který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“ Takže Duch svatý orientuje naše životy i tam, kde se sami nevyznáme. I tam, kde už neumíme vyjádřit, vylíčit či pojmenovat, co se tam všechno děje. I tam, kde tak říkajíc žijí lvi.

„Nevyslovitelné lkání“ – to je zvláštní slovní spojení. Zrcadlí fakt, že veškerá naše komunikace se do slov nevejde. Leccos se odehrává za slovy či mimo slova, ještě před zpracováním do slov, anebo beze slov. I v běžných mezilidských rozhovorech hraje obrovskou roli nonverbální komunikace – mimika, postoje, gesta, tón hlasu, výrazy ve tváři. U nás doma zrovna zůstáváme na nonverbální komunikaci odkázáni s miminkem, které naší řeči ještě nerozumí, a přesto se dobře vyladí na naše úsměvy a tak dál. Ale i když se člověk později naučí mluvit, nadále hraje obrovský význam komunikace mimo řeč.

I kdyby se však povedlo slovně vyjádřit všechny nonverbální náznaky na světě… Další věc je, že ve druhém člověku vždycky zůstává ještě cosi nedešifrovatelného, cosi nepopsatelného, nějaké nevyčerpatelné tajemství. Byl by hřích o druhém člověku tvrdit, že ho znám jako své vlastní boty a že už mě ničím nemůže překvapit. Tím spíš to platí o Bohu. „Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho“ – a nevyjádříš ho žádnými vyčerpávajícími slovy. V některých náboženských společenstvích mají z toho důvodu úplně zapovězeno vyslovovat Boží jméno. Anebo naléhavě zdůrazňují Boží nepojmenovatelnost. Oproti tomu my běžní křesťané na první poslech dost suverénně operujeme se jménem Ježíše Krista… Ale ani s jeho významem nebudeme nadosmrti hotovi. Živě v Ježíše Krista věřit znamená objevovat stále hlouběji, kdo vlastně Ježíš Kristus je. Ať už jde o Boha, či o bližního, naše životy protkává nevyslovitelné tajemství. A naše běžná řeč na něj nestačí. Ještě tak poezie se pokouší vyslovit nevyslovitelné. Anebo hudba. Nikoli nadarmo je psáno: „Hospodin je má záštita a píseň“. Duch Boží vypovídá i tam, kde člověku nezbývá než mlčet. Přimlouvá se za nás „nevyslovitelným lkáním.“

A nejde jen o význam oné nevyslovitelnost, ale i o význam lkání. Lkání je výrazem hluboké sounáležitosti – včetně spolutrpění. A také neutuchající touhy. Ne jenom suché konstatování. Ne jenom věcný rozbor našich prožitků. Duch Boží se k nám vyjadřuje krajně zaujatě, krajně osobně. A přimlouvá se za nás z celého srdce.

Modlit se tedy neznamená přehlušit ticho vlastními přáními a vlastní snahou něco Bohu dokázat. Modli se znamená v první řadě ladit se na onen nejhlubší spodní proud lkání Ducha. Nejenom modlit se svými slovy. Ale i v Duchu utichat. A v Duchu naslouchat. Někteří křesťané z tohoto důvodu zdůrazňují smysl tak zvaných modliteb v jazycích. A zvláštní smysl má cesta křesťanské meditace či kontemplace – která se přímo zakládá na ztišení, na oprošťování od vlastních představ, od myšlenkových koloběhů a vyprázdněných pojmů, aby se člověk vyladil na Boží přítomnost, na bezprostřední přítomnost v Kristu.

Obracet se k Bohu tedy neznamená vnucovat mu vlastní pojetí toho, co by mělo být. Ale mnohem spíš přelaďovat se na Boží pojetí toho, co se děje, jak to už je a jak to ještě být může. Když člověk takto mění své smýšlení, budou mu bližší i další slova apoštola Pavla: „Víme, že všecko pomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“. I když zní dost nesamozřejmě, že by i všechny světové hrůzy měly napomáhat k dobrému. Apoštolovi nejde o propagaci těch hrůz ani o plané utěšování ve stylu: „To bude dobrý!“ … A přesto si možná i vy vzpomenete na okamžiky, kdy jste si pomysleli, že byste si svůj život ani přese všechny komplikace nepřáli prožít jinak, že do sebe nakonec všechny jeho souvislosti dobře zapadají a že vám to dává smysl. Jde ovšem hlavně o to, že v každé situaci se může potvrdit naše spojení s Kristem, který nejlépe na vlastní kůži poznal naše štěstí i naše utrpení – i důsledky našich hříchů… Nic nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je Kristu Ježíši, našem Pánu. Naopak, v každé situaci se nám Kristus zvláštním způsobem přibližuje. A my se s ním můžeme pokaždé znovu a jinak setkat.

 

Slovo poslání: L 11, 15-13