První čtení: J 17, 1-11

Základ kázání: 1P 4, 12-5, 11

Kdo je slavný? A v čem spočívá sláva?

Tématem některých biblických čtení tradičně určených pro tuto neděli je sláva Kristova.

Když se řekne „ti slavní“, v dnešní době si asi nejrychleji vybavíme tváře zpěvaček, zpěváků, herců, hereček, sportovců, sportovkyň… Celebritami se stávají i někteří politici, zvlášť když jim k tomu dopomohou propagandistické a reklamní týmy.

Nechci naznačovat, že každý slavný člověk je zároveň pochybný. Někteří lidé opravdu stojí za zvýšenou pozornost. Ale objevují se i nafouknuté bubliny. Hvězdy, co závratně rychle vystoupají na žebříčcích hitparád, a záhy se změní ve hvězdy padající. Jen na chvilku bliknou, člověk si v jejich světle ani nestihne nic přát. CDčka zapadá prach, okouzlující herec působí po pár desetiletích ve filmu pro pamětníky již mírně komicky, nad dávnými jmény šlechticů a vojevůdců často pokrčíme rameny. Pokud se proslaví někdo, kdo opravdu za pozornost stojí, dostává ruku v ruce s tím větší odpovědnost a nevděčnější úkol, aby si nenechal blázincem slávy poplést hlavu.

Říká se: „Všechna sláva, polní tráva“. A v jedné písni z Evangelického zpěvníku zpíváme: „Proč se svět marností, bohatstvím honosí? Vždyť jeho sláva, lesk skončí vždy v bezmoci.“

Bohudíky však „světská sláva“ (se svými tendencemi k úpadku) není tou jedinou podobou slávy. Naopak, představuje spíš pokřivení a stín toho, co má být od začátku. Od začátku je Boží sláva. A to je jiná káva. Boží sláva se také více či méně jasně odráží v životech všech, kdo za pozornost víceméně stojí. A očima víry vidíme, jak naplnila celý Ježíšův život – jenž stojí za pozornost zcela. Ježíš celým svým životem oslavuje Boha. A tak i Bůh stále oslavuje Ježíše v sobě. Být spojen s Ježíšem znamená být také účasten Ježíšovy slávy.

Je ovšem otázkou: V jakém momentě byste hledali typickou chvíli Ježíšova oslavení? V Janově evangeliu, ze kterého jsme dnes také četli, je velmi zdůrazňována závažnost takového nadčasového okamžiku. Kdy se zpřítomní nejsilněji? Snad tehdy, když Ježíš káže tisícům posluchačů, kteří mu visí na rtech, a navíc jim vzápětí rozděluje chléb? V jejich očích si popularitu získává, chtějí ho provolat za krále. On však právě v ten moment odejde pryč. Ví, že ta pravá chvíle ještě nenastala. Snadno dostupné popularitě se vyhýbá. Patří to i k Ježíšovu učení – vždyť klade na srdce: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.“ Patří to k Ježíšově úzké cestě, kličkovat před svody snadno přístupné popularity.

Kdy tedy nastává ta pravá chvíle zjevení Ježíšovy slávy? I když nás odpověď, kterou mám na mysli, napadne, není na tom nic samozřejmého. Z pohledu, který je například v Janově evangeliu zřetelně rozváděn, jde o chvíli ukřižování. Okamžiky zdánlivě naprostého krachu. Právě ty okamžiky, které vypadají tak neslavně, se slily ve vyvrcholení Ježíšova působení. Poté, co Ježíšovi nasadili na hlavu trnovou korunu. A Pilát nechal zavěsit na kříž cedulku: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Ze strany mocných mělo jít už jen o výsměch a parodii. Ježíš však není pro smích. A tak se na kříži ukazuje opravdový král, korunovaný a vyvýšený. Oči víry jej rozpoznávají.

Může to být těžko vnitřně překonatelné. Pro ty, kdo hledají Boha svrchovaného, mocného, vládnoucího vždy pevnou rukou. Ukřižovaný Ježíš se takovým požadavkům vymyká. Stává se kamenem úrazu pro lidskou touhu po bezproblémovém bohu (po bohu populistickém).

Také nám křesťanům podobné nepochopení hrozí, i když jsme navenek už zvyklí hlásit se k Ježíšovi ukřižovanému. I přesto se může stát, že v hloubi duše Ukřižovaného nepřijmeme zcela. Hrozí nám zkreslení víry, vycházející z pocitu, že Ježíš byl ukřižovaný za nás v tom smyslu, že za nás už všechno odtrpěl, a my, kdo se k němu hlásíme, dostaneme už samé odměny, výhody, ochrany a teplá místečka v Božím království – za to, že vůči správnému pánovi jsme loajální. Takové pojetí víry podprahově láká, nicméně zůstává u povrchu. I když na druhou stranu je důležité, že jsme spaseni pouhou milostí, zadarmo, bez vlastních zásluh. Ale jsme spaseni k tomu, abychom vstupovali na Ježíšovu cestu.

Uvěřit v Krista znamená spojit v důvěře se s Kristem. Spojit se v důvěře s Kristem znamená přijímat Ježíšův život za svůj. Brát křestní vodu vážně znamená celí se namočit do Ježíšova života. Celí se namočit se do Ježíšova života se všemi jeho radostmi i utrpením.

Utrpení se beztak nelze vyhnout. Nevyhnou se mu věřící ani nevěřící. Je lepší trápit se pro dobré věci, než odnášet nešťastné důsledky svých vin – jak je zdůrazňováno v Listu Petrově, z něhož jsme si dnes četli hlavní čtení. I kdyby člověk chtěl před utrpením utéct – například do umělého světa věčného mládí a krásy, kam se ho snaží zlákat právě ty celebrity, které za pár let zapadnou – tím bolestněji se takový umělý svět nakonec zbortí. Utrpení se nelze vyhnout. I utrpení lze však přijmout jakožto součást Kristovy cesty.

Možná se občas natrápíte a připadáte si neslavně, když usilujete o to dobré. Když kvůli víře zažíváte nedorozumění, zlehčování nebo i zásadní konflikty. Když se rozhodnete pro životní cestu, která vám dává největší smysl, ale zato je náročnější, riskantnější, finančně méně výhodná… Když obhajujete druhé lidi navzdory jejich nepopularitě, navzdory hromadným odsudkům, které se potom začnou dotýkat i vás. Když obhajujete důležité aktivity druhých v atmosféře, která je předpojatá, nepřející či přímo nepřátelská. Když zdůrazňujete nezjednodušené informace a smysluplné přístupy k řešení problémů tam, kde převládá vliv manipulace, lživé propagandy a zkratkovitých řešení. Když nepřestanete upozorňovat na to krásné a dobré, a odmítnete se podílet na atmosféře pomluv, pohrdání, celkové zapšklosti. Když snášíte i nevyhnutelné utrpení s důvěrou v Boha. Když se za každou cenu nesnažíte mít navrch. Když se za každou cenu nesnažíte udržet zdání, že se vždy vyznáte nejlépe. Když připustíte své slabosti. Oproti někomu, kdo se bojí, že přijde o tvář, když nepotlačí kritiku se vší arogancí. Upozadit se, naslouchat, pokorně respektovat druhé, to vyžaduje odvahu. A také přiznat své slabosti i chyby vyžaduje odvahu. Vyžaduje to podstoupit riziko, že výsledek nebude navenek vypadat mocně a slavně. A hledat cesty k přijetí druhých i přes jejich chyby – i když je pravdivě vnímáte, to vyžaduje odvahu. Slyšeli jsme, že není žádná sláva trpět za hříchy a zločiny. Avšak odvážit se viny vyznat, dohlédnout jejich důsledky a vykročit v Duchu Kristově z jejich koloběhu – to už je slavnější možnost. Jsou tedy životní cesty, kterými stojí za to jít, přestože mohou být ještě náročnější než jiné a nejsou tak úplně populární. Cesty Kristovy spásy se chvílemi jeví méně přitažlivě oproti našim pohodlněji vyšlapaným. Možná se občas opravdu natrápíte a připadáte si velmi neslavně, když jdete bez odchýlení právě po nich. Možná si přitom někdy připadáte mizerně.

Svědci víry vás utěšují: Nebojte se, vůbec nemusíte být mimo. Ba právě naopak: Náročné životní zápasy i tvrdé nárazy na nepřijetí od druhých mohou být typické právě i pro Kristův životní styl. Pro existenci na výsluní Kristovy slávy.

Slovo poslání: Ž 115