První čtení: Mt 26, 69-75

Základ kázání: 25. 2. 2024 – Nu 22-24

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Třikrát a dost. To je velmi známé pravidlo. V některých zemích se dostalo i do právních systémů. U nás tomu naštěstí tak není, protože u viny či hříchu nejde jenom o počty.

A také velmi dobře známé úsloví: „Do třetice všeho dobrého“. To používáme hlavně při věcech smolných, jako jsou nehody, zranění a podobně. Chceme tak říci, že snad už se míra naplnila a že už bude lépe… Ono „třikrát“ jako symbol jisté plnosti vychází z Bible. Setkáváme se s tím častěji a také na počátku cesty Božího lidu do země zaslíbené. Počátek existence Božího lidu je dán vyvedením Izraelců z egyptského otroctví. Vyvedení a záchrana před vojskem faraona, to je začátek. Tomuto zachráněnému Božími lidu daruje pak Pán Bůh Desatero a uzavře s ním smlouvu, A hned v samotném Desateru je pak zakotveno i to připomenutí: „Já jsem Hospodin, který tě vyvedl ze země egyptské, ze země otroctví.“ Záchrana před otroctvím a před smrtí tak stojí na začátku existence společenství vyznavačů víry v Hospodina. To si mají připomínat Izraelci v dalších pokoleních – a to si máme připomínat i my. A nejenom v tomto postním období, nýbrž vždycky. I tehdy, když se na nás dobývá pokušení, nebo když přicházejí různé zkoušky. Pamatuj, pamatuj, já jsem tvůj Bůh, který tě zachránil z otroctví a který ti slíbil, že bude stát při tobě.

Avšak tím, že Bůh ochraňuje svůj lid před útokem zmíněného egyptského vojska, tím ještě zápasy na cestě do zaslíbené země nekončí. Přichází první střet s cizím lidem a pak hned druhý. Tak to čteme knize Numerï, v „Knize Čísel“… Hned po těchto dvou nepříjemných bojích vystupuje na scénu Balák, moábský král. Moábci se Hebrejců báli. Slyšeli o jejich vítězství nad Egypťany. A také se jich báli pro jejich množství. Říkali: „Tento lid spase všechno kolem nás, jako vůl spásá zeleň na poli“. Vylekaný král Balák proto vysílá posly za Bileámem, za věštcem a prorokem, aby postup té lávy z lidských těl zabrzdil. Doufal, že když mocný kouzelník lid prokleje, že síla lidu bude podlomena a on ho snadněji porazí.

Bileám je postava velice zvláštní, až trochu záhadná. Podle Bible usuzujeme, že to byl věštec s mezinárodní pověstí, až odněkud z horního toku Eufratu. Na hranice zaslíbené země je to z místa jeho pobytu údajně až dvacet dní cesty. Není divu, že se mu putovat takovou dálku nechtělo. Ale otálel i z jiného důvodu. Měl proklínat, zatratit, Boží lid. Bileám dobře věděl, že taková věc není jenom otázka lidského rozhodnutí. – Jak se zachová?

Celou delegaci od moábského krále nechal přenocovat u sebe, aby měl čas, čekat na Boží pokyn. Bůh se mu skutečně v noci i ozval. A vydat se na cestu mu zakázal. Král moábský se ale nevzdává. Podruhé už za Bileámem vysílá družinu mnohem vzácnější. A i s mnohem vzácnějšími dary.

Poselstvo předává vzkaz od krále: „Nerozpakují se ke mně přijít, převelmi tě poctím a učiním vše, co mi řekneš. Jen mi zatrať ten lid“, vzkazuje král Balák.

Bileám zatím odolává. Říká: „I kdyby mi dal král dům plný stříbra a zlata, nemohl bych přestoupit rozkaz Hospodina, svého Boha, a učinit cokoli, ať malého, nebo velkého“. Zní to velmi dobře. Zní to vyznavačsky. – Ne, nepřestoupím rozkaz Hospodina, svého Boha… Tady dokonce Bileám mluví o Bohu Judejců jako o svém Bohu. A také stejně jako oni používá pro Boha jméno Hospodin. Přesto všechno jeho jednání tak jednoznačné není. Vyzve poselstvo k přenocování. „Buďte tady přes noc, ať vím, co bude Hospodin se mnou dále mluvit“. Je v tom zdá se nějaká dvojí hra. Je v tom určité kličkování, možná i strach před cizími velmoži. Nejspíš oboje. Je jasné, že ho vyslanci silného krále prostě mohli spoutat a vzít s sebou domů… Jeho strach by byl oprávněný.

V noci Bileám slyší Boží slovo, a to: „Jdi s nimi, ale budeš dělat jenom to, co ti poručím.“ – Co má Bůh v plánu? Bude snad pomáhat zlému záměru? Půjde proti svému lidu? – Určitě ne.

O tom, že jednání proroka nebylo dobré, svědčí následující řádky. Bůh vzplanul hněvem. Je pravda, že mu řekl: „Jdi“, ale to samo o sobě není schvalování jeho jednání. Asi to známe i z našich životů. Tak dlouho se kroutíme, tak dlouho po něčem pošilháváme a tak dlouho se nechceme vzdát nějakého cíle – a dyndáme a žebráme – až Bůh svolí. Avšak to stále není souhlas. To Pán Bůh jenom přechází na jiný způsob mluvy k nám.

Bileám tedy jde. Jede na oslici. A tu jim zahradí cestu Boží posel s taseným mečem.
A tady přichází ono „třikrát“. Třikrát Bileám bije oslici, když se nemůže, chuděra, hnout dál. Třikrát je on slepý a oslice prorocky vidoucí… Zde je osel chytřejší než člověk. /Když někdy řekneme, já osel, možná právě urážíme moudré zvíře./
Když se to bití opakovalo, otevřel Bůh oslicí ústa a ta promluvila: „Co jsem ti udělala, že mě již potřetí biješ, což nejsem tvá oslice, na které jezdíš odjakživa, udělala jsem ti někdy něco takového?“. „Ne“. Bileám ví, že podivné chování věrného zvířete je zvláštní. A je tak ojedinělé, že ho to mělo upozornit, že za tím je nějaký vzkaz. Mělo. Ale nestalo se. „Pán tvorstva“, člověk, si myslí, že věci mají sloužit. Věci ano, ale zvíře není věc. To pochopil velký mág, až když mu Pán Bůh dal to, co měla oslice. Když mu Pán Bůh otevřel oči a on uviděl skutečnost.

Ale vidět pod povrch, to nemívá vždy ani věštec. A už vůbec to nemívá ten, kdo je zvyklý, všechno si koupit za peníze. Jenomže peníze opravdu nejsou všechno. Za prachy se nelze u Boha vykoupit. Nelze si koupit ani štěstí, ani přízeň bohů, ani Boží požehnání. A už vůbec není možné zorganizovat za peníze změnu Božích plánů, obrátit běh dějin. Boží vůlí je zachránit Izrael a přivést ho do zaslíbené země. A to nezmaři ani Balák. Snaží se, snaží se urputně: „Pojď, zatratíš mi tento lid“.

Ráno vzal Balák slavného věštce na Baalova posvátná návrší. Snaží se i Bileám. V tom je to jeho pokrytectví. Chce vyhovět. Nečiní mu žádnou potíž, sloužit zlu!… Aby pro očekávané orákulum bylo učiněno maximum, poručí prorok vybudovat sedm kamenných oltářů. Na každém z nich obětuje býka a berana. A Bůh se skutečně s Bileámem setká.

Věštec pak přede všemi cizími velmoži vyhlásí zjevené slovo: „Z Aramu přivedl mě Balák, z východních hor moábský král. Pojď mi proklít Jákoba. Pojď zaklínat Izraele. Jak mám zatratit, když Bůh nezatracuje, jak mám zaklínat, když Hospodin nezaklíná?… Je to lid, který pobývá odděleně, nepočítá se mezi pronárody. Kdo sečte prach Jákobův, kdo spočítá byť jenom čtvrtinu Izraele?…“/ 23,7-10./

Baláka, když to slyší, popadne zlost: „Cos mi to provedl? Vzal jsem tě, abys mé nepřátelé zatratil, a ty jen žehnáš!“ Bileám se brání. Nemůže přece hlásat něco jiného, než to, co mu dává zaslechnout Hospodin. Chce být věrný zjevení, ale nevíme přesně proč, chce vyhovět i králi.

A tak jdou na jiné místo a opět vybudují sedm oltářů. Na každém z nich je přinesena oběť, býk a beran. Bůh i tentokrát dá Bileámovi slovo:

„Výrok Bileáma, syna Beórova… výrok toho, jenž slyší řeč Boží… Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele. Protne spánky Moába, témě všech Šétovců… Izrael si povede zdatně, panovat bude ten, jenž vzejde z Jákoba… Nuže slyš, Baláku, pozorně mi naslouchej…Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne a neučiní, promluví a nedodrží? Hle, dostal jsem úkol žehnat. On dal požehnání a já to nezvrátím. Bůh nehledí na kouzla proti Jákobovi, nedbá těch, kdo přejí bídu Izraeli… Proti Jákobovi není zaklínadla, proti Izraeli není věštby“…

Bileám pronáší řeč a Balák, najednou je skromnější. Ubírá plyn: „Když ten lid nemůžeš zatratit, aspoň mu nežehnej“. – Balák stále drží svou naději, že se to proklínání nakonec podaří. Stále si myslí, že chyba je někde v provedení celého obřadu. A tak přivede Bileáma na jiné místo. Na vrchol, který ční nad rovinou Ješímón. „Snad bude mít bůh za správné, zatratit ten lid z tohoto místa“, myslí si naivně.
Věštec Bileám je zatím stále jenom jakýmsi slepým nástrojem. Mnoho nechápal. A zdá se, že mu na ničem jiném nezáleželo, než aby si zachránil dobrou pověst u Baláka a svůj život. Pravdou je, že až doposud Bileám nelhal. Ale celé to zoufalé Balákovo pachtění šlo mimo něj.

Jenže tady na novém místě se stalo něco nečekaného. Bileám z tohoto posledního pahorku najednou zahlédl celý izraelský tábor. Vidí kmen vedle kmene, vidí Izrael – lid Boží, jeho slávu – a zmocňuje se ho Duch svatý. Něco se změnilo u něj. Už nestojí nad planinou jen jako stafáž, jako někdo, kdo předčítá text analfabetům a přitom ho ten obsah ani trochu nezajímá. – Teď už je do děje zapojen.

Třikrát a dost, říká se. A my dojdeme to příbuzné: „Do třetice všeho dobrého.“ Třikrát se Balák pokoušel postavit hráz Božímu dílu. Třikrát se nechal Bileám vmanipulovat do divadla před velmoži – a nic z toho zatracení nebylo… Až doposud fungoval Bileám jenom jako jakési médium. Médium, které si po doznění hlasů promne oči, utře pot z čela, a jede se dál. Jedno dějství končí a život pokračuje.

Teď se ovšem při pohledu na všechny kmeny izraelské Bileáma zmocňuje Duch Boží. A on je jím plně zasažen. Ví, že nic nekončí. Ví, že se mění svět. Otevře ústa a promluví jinak. Slavnostně.

„Výrok Bileáma, výrok muže jasnozřivého, výrok toho, jenž slyší Boží řeč… Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé stany, Izraeli! Rozprostírají se jako úvaly nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem… jeho král bude vyvýšen nad Agaga, jeho království bude povzneseno. Bůh, který ho vyvedl z Egypta, je mu jako rohy jednorožců. Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet!“…

Když to Balák slyší, vzplane hněvem. Pleskne rukama! – To je královský výraz nejvyššího popuzení. Situace je kritická… Jak to dopadne? Ve starověku po takovém gestu startuji stráže a opovážlivec padá k zemi. Teď se to ovšem neděje. Dokonce Bileám není za neposlušnost ani potrestán.

Numeri je „Kniha čísel“…Třikrát. Třikrát se Balák pokoušel zastavit postup Hospodinova lidu, třikrát místo prokletí zní požehnání… Ale „kniha čísel“ je svým způsobem celá Bible. A tak se nedivíme, že ono „třikrát“ nám přivolává vzpomínku na trojí zapření Petra v Jeruzalémě.

Ježíš už je zatčen. Na dvoře velekněze Kaifáše už má na hlavě trnovou korunu. Už ho bijí. Zavázali mu oči a posměšně se ptají: „Hádej, Mesiáši, kdo tě uhodil“.
Petr sedí mezi sluhy, všechno pozoruje. Třikrát se ho ptají, zda také nepatří do skupiny, která vyznává Ježíše. „Ne.“ Zapírá. Musí. Třeba by ho také bili… – Třikrát řekne o Ježíšovi: „Ne, neznám toho člověka.“

Dnes začíná postní období. Změní se něco, změní se něco v našem životě? – Jak budeme žít nejbližších týdnech? Máme držet dietu? A jakou bezmasou? Nebo nebudeme jíst sladké? Nebo dáme kromě suchého února i suchý březen?.. Změnilo se něco, když jsme se pokoušeli postit?

Petr byl svědkem Ježíšova zatčení a ponižování. A kdyby na něj nedoráželi cizí lidé, možná by tam na tom dvoře vydržel až do rána.

Sledoval by pozorovali a možná by byl rád, že se ho to netýká. Ale, zazpíval kohout a v jeho v duši se rozeznělo s novou silou to docela nedávné Ježíšovo slovo k němu: „Petře, pravím ti, třikrát mě zapřeš“.

Kolik oltářů a kolik býků a beranů by byl ještě ochotný zabít Bileám? Ale – zmocnil se ho Duch Boží. A slovo, které dostal v moci shůry, je najednou slovem skutečně prorockým. Sahá od zaslíbené země až k jinému Panovníkovi, k Mesiáši…

Kolikrát jsme ochotni my sami obejít Boží vůli – a hrát si na hledání? Třikrát? Nebo desetkrát? Co je půst bez Božího hlasu? Co je půst bez Ducha svatého? Je to divadlo? Nebo je to jenom dieta?

Co chceme my? Chceme být stafáží? Nebo herci? Anebo chceme jít za Ježíšem jako Petr.

Ale pozor. Ono „jako Petr“ někdy také znamená, projít tím, co on, až do konce. – Když mu tam znovu zazní to Kristovo slovo: „Třikrát mě zapřeš“, vyšel ven a hořce zaplakal. A to ho změnilo. Amen.