Základ kázání: J 4, 1-24

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Samaří bylo v době Ježíšově pohanskou oblastí. Tedy, správně řečeno, v očích Izraele. Pohané to nebyli, měli jen jiný výklad biblických textů. Ale jak víme, nebyli to Židé v pravém slova smyslu. V roce 721 př. n. l. bylo město Samaří dobyto asyrským králem Salmanassarem a převážná část obyvatel severního Izraele byla odvlečena do zajetí. Na jejich území přišli přistěhovalci z Mezopotámie a smíchali se se zbytkem židovské populace. Sice později přijali víru a Písma původních obyvatel, ale s novými prvky. Jak jsem řekl, v oči Židů byli od té doby Samařané nečistými pohany. Židé jimi pohrdali. Vyhýbali se jim doslova jako něčemu nečistému…

A nyní najednou čteme o tom, že Ježíš procházel Samařím! Nejenom, že se Ježíš nebál na toto území vkročit. Teď dokonce s jednou Samařankou mluví. Tím porušuje další tabu. Žádný učenec nebo rabín by s ženou /a dokonce s takovou ženou/ nemluvil!

Rozhovor se odehrává u studny. Ježíš ženě řekl: „Dej mi napít.“ Žena se nestačí divit. Čteme: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít? Židé se totiž se Samařany nestýkají“… A teď tento člověk nejenom, že jí oslovi, ještě je schopen se od ní i napít! Je hotová!…- Ale tak to je. To je Mesiáš, to je Ježíš Kristus. Tak jedná ten od Boha poslaný. Netřídí, neupřednostňuje. Každý člověk na zemi je v Božím hledáčku. Každý je hoden toho pozvání. A jakého pozvání? O jaké nabídce je řeč? To vyplývá z dalšího rozhovoru. 

Žena se diví, ale Ježíš jde hned k tomu podstatnému. „Kdybys věděla, co dává Bůh, a kdybys věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, aby ti dal vodu života“… Voda života. Co to je? – Kde není vody, tam není život. To platí pro rostliny, stejně tak jako pro všechny živé tvory. Z tohoto pohledu je voda vždy vodou života, anebo můžeme říci „vodou živou“. A tolik filipa a má i tato žena. 

To prostě napadne každého. Cokoli, co obsahuje trochu té životodárné tekutiny, může člověku za určitých okolností zachránit život. To ví každý. A proto žena zůstává u tohoto přemýšlení. Vidí jen vodu na uhašení žízně. Podle toho i reaguje. „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká. Kde tedy vezmeš tu živou vodu?“ Ale Ježíš mluví o jiné věci. Snad ji k tomu hlubšímu přemýšlení přivede. A tak řekne: „Každý, kdo se napije této vody /a myslí na vodu ze studny/ bude mít opět žízeň. Ale kdo by se napil vody ode mne, nebude žíznit navěky.“.. Jenže žena zatím tu skrytou rovinu nezahlédá. Ale ta šance, že by existovala taková zázračná voda, po které by už nikdy neměla žízeň, ta ji zaujala. A tak říká:„Dej mi napít té vody, abych už nežíznila a nemusela sem chodit pro vodu.“ – Je nějaká možnost jak vést lidi pod povrch, poodhalit duchovní věci? U Ježíše a té ženy se roviny míjejí… My bychom to možná už vzdali. Ježíš ne. Zamíří hlouběji do jejího života. Řekne: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem“. Žena odpoví popravdě: „Nemám muže.“ Je zatím stále klidná. Ještě stále může mít pocit, že tohoto cizince do svého soukromí příliš nevpustila. Ale to neplatí. Můžeme si myslet, co chceme, ale Bůh nebo Ježíš Kristus vidí víc, než tušíme. Vidí všechno. A hned se o tom přesvědčí i Samařanka. Ježíš řekne: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Měla jsi jich pět a ten, s kterým teď žiješ není tvůj muž“…

To je docela silný kafe, prolítne nám hlavou. – Pět mužů; vlastně 6. – A kdo ví, co dalšího se ještě v jejím životě dělo!… Je to docela silný kalibr i pro otrlejší lidi-  Hrůza, taková ničemnice… Jenže, teď si ty zvláštní chutě někoho soudit, musíme nechat zajít. O co jsme asi lepší?… Snad jenom o to, že nám nikdo do hlavy nevidí.. Tedy nikdo, až na toho jediného nad námi, který vidíš vše. Ježíš vidí i minulost této ženy. Ale to ho nemate. On vidí ještě dál. Totiž – až na dno duše.

Ve studni, u které se setkali, je možná vody dost. I přesto, že je stará víc než tisíc let a pil z ní dokonce kdysi dávno i praotec Jákob… – Ale na dně duše této ženy je sucho. -Stejně jako na dně našich duši. A toto vidí Ježíš Kristus jako hlavní problém. Jako hlavní a snad můžeme říci i jediný problém. Vidí skutečnou nouzi a bídu člověka. Ale, zároveň je pravdou, že to je strádání, které Ježíš může změnit. Proto vlastně přišel. Ne proto, aby nám vystavoval vysvědčení z dosavadního života.

Lidské vztahy se povedou někdy lépe jindy hůře. Anebo se nepovedou vůbec. A někdo je odsouzený k neustálému hledání. O co je na tom lépe ten, kdo neměl žádný vztah a žádného partnera, od toho, kdo jich měl několik?… Sucho je sucho. A pokud nedostaneme napít od Ježíše Krista z vody, kterou přináší On, budeme stále hasit žízeň a budeme stále strádat. I se rty ponořenými ve vědru s vodou pozemskou, s vodou pro hašení deficitů v naší duševní oblasti.

Hlad, žízeň, samota, touha po spřízněné duši, a zdraví či nemoc a potřeba určité zajištěnosti – to všechno tvoří základní předivo naší existence. A když nám něco z těchto běžných danosti chybí, jsme znepokojeni, neklidní. Strádáme nebo dokonce trpíme. A zcela zákonitě hledáme pomoc, naplnění nedostatků. A podle toho, jak ty krize řešíme, podle toho vypadá náš život. K čemu se v jistou chvíli upneme, to nám určí další vývoj… Nejhorší ze všeho je nedočkavost a netrpělivost. Dny, ve kterých pociťujeme tíživý nedostatek některých věcí, kdy máme trápení, na nás doléhají jako zkouška. Ale od samého počátku jsou učedníci nabádáni k trpělivosti. Vlastně je to jeden ze základních tónu Bible. Na jednom místě čteme: „Kdo věří, nebude kvapiti“. A apoštol Pavel  napíše v dopisu do Korintu: „Bůh nedopustí, abyste byli zkoušeni nad vaše síly, se zkouškou připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát“. (1.K 10,13.)

Samařanka nebyla věřící podle pojetí tradičního judaismu. Věřila „po svém“. Totiž podle prostředí, ve kterém žila, ve kterém se Desatero a jiné biblické základy míchají s pověrami a s cizími pohanskými postoji.  – Tak ovšem žije a věří většina lidí kolem nás – mimo křesťanství. A tato žena i podle toho řešila /hledala řešení/ ve svém životě. Pět mužů. A teď doma šestý… „To je hustý“, řekli by dnešní puberťáci. Jenže neházejme hned kamenem.

Není to o nic hustější než jak často míváme husto my ve svých životech…To, že se nám ne hned všechny nápady, představy a touhy plní, to možná není ani tak naše zásluha…O mnoho lepší, řekl bych, nejsme. „Kdo je bez hříchu, hoď…“.

Ale ať už má někdo život divoký, jako žena, kterou Ježíš potkal u studny, anebo úplně obráceně, na první pohled klidný a seriózní, pro oba typy životů platí, že Ježíš Kristus nás nepřišel klasifikovat. Šmudla nebo lázeňský švihák, pan profesor nebo instalatér, to je fakt jedno. Každý, všichni bez rozdílu – i každý z nás – si můžeme. nad tímto textem uvědomit, že Ježíš Kristus vidí všechno. Má jako na dlani naše životy. Počestné, zpackané či packané stále znovu. Ale Ježíš nepřišel nikomu nic nic vyčítat. To hlavní, s čím přichází, je nabídka. Nabídka jiné vody, než obsahují naše studny a naše vědra…

„Pane, kde vezmeš tu živou vodu, vždyť ani vědro nemáš?“, ptá se Samařanka. A možná ji napadne, že Ježíš jako pravý Žid bude mluvit o Jeruzalémě. Že tam a jenom tam je pramen všeho duchovního života – i pramen té vody živé… – Ale Ježíš jí hned opraví. Přichází hodina, vlastně ne, už je tu! – kdy bude všechno jinak. Nastal čas, kdy lidé „nebudou uctívat. Boha na hoře Garizim, ani ne v Jeruzalémě, ale v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje“, pokračuje Ježíš, „aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“…- Tak to čteme, těmto slovům nasloucháme. A je to trochu šok!… Že Ježíš Kristus odmítne jako centrum bohoslužby Garizim, to chápeme. – Ale že si dovolí říci, že ne v Jeruzalémě budou Boha ctít, to nás ohromí. To že je Žid?…To je ten, kdo od Boha přišel?… Ještě před chvílí sám řekl: „Spása je ze Židů“… A teď mluví proti Jeruzalému?. Jak to tedy je?

Jak? Ano, spása je ze Židů. Ale dává ji ne nějaké místo na zemi, ale dává ji moc Ducha svatého.

Jediný a skutečný pramen je nyní už jen Boží Mesiáš. Jen On smí říci:„Voda, kterou já dám, se stane v člověku pramenem vyvěrajícím k životu věčnému.“ … Amen.