První čtení: Ez 18, 23-32

Základ kázání: L 19, 1-10

 

Zacheus nebyl jenom tak obyčejný celník. Byl to vrchní celník v Jerichu. U něj se koncentrovaly moc, majetek i bezohlednost. Jak už jsem říkal naposledy před čtrnácti dny, celníci vybírali daně pro římské okupanty, a přitom se často sami nekřesťansky obohacovali na úkor druhých. Takoví nábožensky horliví farizeové by si s celníky nesedli k jednomu stolu. Distancovali se od celníků jako od duchovně nečistých. Zní ironicky, že jméno Zacheus znamená v překladu „čistý“. Kdo by však hledal čistotu v životě takhle problematického člověka?

A další věc, která stojí za pozornost: Zacheus byl velké zvíře. Leč malého vzrůstu. Zajímavé to protiklady. A vůbec si dovedeme představit, že Zacheovi něco podstatného chybělo. Že jeho existence byla taková zakrnělá. Že v jeho životě zůstával nějaký veliký nedostatek – i přes nahromaděné bohatství. Uvědomoval si Zacheus sám tu nenaplněnost? Zdá se, že někteří lidé se zabydleli ve svém citově pustém či přímo bezcitném životním stylu, aniž by se tím nějak zvlášť trápili. Nepříjemný hlas svědomí vytěsňují. A obvykle také nevyvolávají soucit druhých. Dovedeme si představit, že Zacheus v mnoha svých bližních vyvolával spíš pohrdání. Podobně jako současní tuneláři nebo ti exekutoři, kteří jsou sami součástí nějakých vyděračských, polomafiánských struktur, a kteří si k tomu, co vymáhají, přirážejí ještě astronomické sumy pro sebe, a chladnokrevně tak využívají neštěstí druhých. Z běžného pohledu takoví lidé nevyvolávají soucit. Ale to neznamená, že by nebyli nešťastní z Božího pohledu. Neznamená to, že by jim z Božího pohledu nechybělo nic podstatného. Neznamená to, že v nich Bůh nehledá svůj vlastní obraz, byť by byl hluboko zapadlý, zaprášený, ztracený. A neznamená to, že by Ježíš nevyhledával i takové lidi a že by se nemohl vcítit i do nich – a do toho jejich nedostatku.

Zacheův životní stereotyp najednou rozčeřila blízkost něčeho nevídaného, něčeho úplně jiného. „Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.“ Doslechl se o Ježíšovi Zacheus už někdy předtím? Doslechl se už o Ježíšově přístupu ke všem, kdo touží po spáse, a také k lidem chudým i k vykořeněným? Doslechl se už o Ježíšově nevšedním přijímání hříšníků? Doslechl se už i přímo o Ježíšových setkáních se Zacheovými celnickými kumpány? Slyšel už o nevšedních proměnách lidských životů v Kristově blízkosti? Zacheus poznal život v přepychu. A znal různé způsoby, jak z druhých vyždímat, co se dá, rozpoznal, před kým může mít navrch a před kým naopak ohnout páteř či jak ohnout situaci ve svůj prospěch… Určitě poznal i různé odsudky, opovržení, hněv… Ježíše však ještě nepoznal. Toužil ho vidět.

Ale „poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.“ Nemohl Ježíše dohlédnout mezi množstvím sousedů, které obíral a na nichž mu dodnes nezáleželo. A nikdo z nich asi v tuhle chvíli neměl chuť dát Zacheovi přednost, uvolnit mu cestu k lepšímu výhledu.

Ale byla by věčná škoda promarnit nejvzácnější okamžiky Ježíšovy blízkosti. Taková příležitost by se nemusela opakovat. Zacheus běžel napřed a vylezl na moruši. Pan vrchní celník hodil teď za hlavu pomyšlení, jak trapně nebo komicky by mohl vypadat. A mimochodem, Ježíš řekl zrovna nedávno, že „kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Zacheus nejenom že byl malý, ale v tuhle chvíli se opravdu choval jak malé dítě. Z okolí si nic nedělal. Odhodil zábrany i stud. Šup a vylezl na strom. Z koruny moruše bude mít dobrý výhled. Ale navíc nejspíš rád zůstane v jejím hustém olistění schovaný.

Před zrakem Kristovým se však neschová. „Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: ‚Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.‘“ Zachee – osobní oslovení, které proniká do morku kostí. Od takového okamžiku se člověk nemůže na Ježíše dál dívat jen jako divák. Tohle je okamžik volby, okamžik rozhodnutí, zda Ježíše přijmout. Ježíš se bez okolků pozval k Zacheovi domů. Neprošel okolo celníka obloukem. Nedělal, že si muže na stromě nevšiml. Neprohodil s ním jen pár slov, aby se neřeklo. On opravdu chce vejít Zacheovi do života. Překročit práh celníkova domu. Vstoupit do jeho nejdůvěrnějšího prostoru, do jeho nejosobnější zóny. Tam, kde navíc možná už delší dobu panovala nouze o vítané, povznášející návštěvy. Člověče, co říkáš? Přivítáš Ježíše na večeři?

Zacheus rychle slezl a s radostí Ježíše přijal. „On je hostem u hříšného člověka“, reptali všichni, kdo to viděli. Protestovaly tak zástupy. A zřejmě i učedníci. Zkrátka všichni. Ozývala se mezi nimi obvyklá námitka: Ježíš se stýká s očividnými hříšníky, usedne s nimi bez zábran k jednomu stolu a tak dál. A zvlášť ztěžka nejspíš teď překousnou přednostní Mesiášovu návštěvu u vrchního celníka, který už mnoho z nich nelítostně vydíral. Přece jen, leckdo tady žil zbožněji a snad se i lépe a soustředěněji na Ježíšův příchod připravoval. Když už má Ježíš potřebu jít zrovna k Zacheovi, proč napřed nezajde k někomu jinému? Takové a další podobné námitky by mohly viset ve vzduchu vedle té základní: On je hostem u hříšného člověka. Ale nevede Ježíšova cesta právě tudy? Nespočívá v tom, že je nutné vyhledat nejdřív tu nejzbloudilejší, nejztracenější ovci, a pak se spolu s ní navracet k ostatním? V tuhle chvíli se otevřela nevšední příležitost přiblížit se právě Zacheovi. Oslovit přímo takového člověka. Proměnit jeho život. Železo se musí kout…

Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Kdo by byl čekal, že vrchní celník najednou všechno tak radikálně přehodnotí? Svou minulost… Svůj přístup k nahromaděnému jmění? Kdo by byl čekal, že se v tom hříšném člověku najednou probudí svědomí a že začne myslet na ostatní? Postava vrchního celníka teď ostře kontrastuje s postavou předního muže, který se také nedávno o Ježíše zajímal. Přikázání ten přední muž prý dodržoval od svého mládí, ale velmi ho zarmoutila Ježíšova slova: „Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě.“ Ten počestný muž totiž také vlastnil velké bohatství, a bylo pro něj extrémně náročné přestat na majetku lpět. Pro Zachea to v tuhle chvíli nepředstavuje zdaleka takový problém. Nejenom že sám od sebe okamžitě slibuje dát polovinu chudým. Ale navíc si přeje nahradit čtyřnásobně škody těm, které ošidil. Čtyřnásobně, to znamená násobně víc, než kolik byl podle zákona povinen. Tak mocně na Zachea Ježíš zapůsobil. Svou přítomností, svou touhou po sblížení, svým nefalšovaným zájmem.

Vzpomeneme si na nějakou srovnatelnou zkušenost? Nestává se to alespoň občas, že lidé, kteří žili skutečně problémověji, se tím vroucněji k Ježíšovi obrátí? A vzpomenete si vy osobně na to, jak vás někdy překvapila síla přijetí, upřímnost zájmu, odvaha přiblížit se a sdílet vaše životy se vším, co k nim náleží – včetně toho, co je vám samotným zatěžko si připustit?

Ježíš pak ještě ujišťuje Zachea – a nás s ním: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.“ I jeho se týkají odvěká Boží zaslíbení „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“

 

Slovo poslání: 1Pt 4, 1-11