První čtení: Ž 111

Základ kázání: J 3, 16-21

 

(Konfirmační bohoslužby)

 

Co znamenají ta slova o Kristově příchodu na svět a o jeho oběti pro naši spásu? Můžeme se ptát pořád znovu na jejich význam.

Možná si vzpomenete na různé životní příběhy lidí, kteří se nasazovali až do krajnosti, a dokonce i obětovali svoje životy pro druhé. Stalo se to už mnohokrát. Možná si také vzpomenete na různé příběhy z filmů nebo z knížek. Když jsem se zeptal zde přítomných konfirmandů při přípravě těchto bohoslužeb, jestli si vzpomenou na nějaký příběh oběti života pro záchranu světa, vybavili si mimo jiné filmovou sérii Avangers. V ní se odehrává též scéna, kdy sourozenci Hawkeye a Black widow usilují o získání kamene, který skutečně pomůže k záchraně celého světa a k osvobození množství lidí před vyhlazením. Problém však spočívá v tom, že kámen lze získat jen za cenu lidského života. Hawkeye a Black widow však nedají jeden na druhého dopustit, a tak spolu na okraji propasti bojují s cílem, aby zůstal naživu ten druhý z nich. Jako křesťané věříme, že vše, co je v podobných příbězích dobré a krásné, se sbíhá a dává největší smysl v životním příběhu Kristově, protože jeho cesta lásky i sebeoběti byla opravdu Boží. Můžeme se ale pořád znovu ptát, co všechno znamená Kristova životní cesta pro nás osobně.

Převyprávím vám ještě jiný příběh, který mezi křesťany už tak nějak zlidověl, takže se mi ani nepodařilo dohledat jeho původního autora. Vím jen, že vzdáleně připomíná starou židovskou legendu, z níž možná i vychází. Ten příběh zní:

Pastor George Thomas, který v malém městečku v Anglii vedl svůj sbor, přišel o Velikonocích do kostela a nesl starou, zrezivělou ptačí klec, kterou položil vedle kazatelny. Vyprávěl, jak se včera procházel po městě a uviděl kluka s touhle klíckou. Byli v ní zavření tři malí divocí ptáci, třesoucí se chladem a strachem. Pastor kluka zastavil a zeptal se: „Co to tam máš, synu?“ „Jen pár starých ptáků,“ odpověděl. „A co s nimi budeš dělat?“ Zeptal se pastor. „Vezmu je domů a budu si s nimi hrát. Budu jim vytrhávat peří a dráždit je, aby klovali do sebe navzájem. Určitě se přitom pobavím.“ „Ale dřív nebo později jich budeš mít dost a přestane tě to bavit. Co uděláš potom?“ „Mám doma kočky,“ odpověděl kluk. „Rády si na nich pochutnají.“ Pastor na moment ztichl. „Kolik za ně chceš, synu?“ „Coo??!!! Na co by vám byli, pane? Jsou to jen obyčejní vrabčáci z pole. Vždyť ani nezpívají – a vůbec nejsou pěkní!“ „Kolik?“ Znovu se zeptal pastor. Kluk si ho přeměřil jako nějakého blázna a řekl: „100 liber!“ Pastor hned sáhl do peněženky a vytáhl peníze. Podal je chlapci, který vzápětí zmizel jako blesk. Pastor zdvihl klícku, odnesl ji na konec aleje, položil ji tam na zem, otevřel dvířka a klepáním na mřížku klece přesvědčil ptáky, aby vyletěli. Pustil je na svobodu. Na kazatelnu pak mohl položit už jen tu prázdnou, zrezivělou klec. A sám začal vyprávět následující příběh:

„Jednoho dne se potkal Ježíš s ďáblem. Satan se právě vrátil z Rajské zahrady a pochvaloval si: „Právě jsem nachytal plný svět lidí. Použil jsem starou návnadu, věděl jsem, že neodolají. Mám je všechny!“ „Co s nimi budeš dělat?“ Zeptal se Ježíš. Satan odpověděl: „Budu se bavit! Budu je učit, jak se navzájem obelhávat a podvádět, jak se do sebe uzavírat a druhými pohrdat, jak se nenávidět a škodit si, naučím je různým závislostem… A také jak vynalézat zbraně a navzájem se zabíjet. Už se těším na tu zábavu!“ „A co uděláš potom?“ Zeptal se Ježíš. „Zlikviduji je úplně!“ Pochlubil se satan. „Kolik za ně chceš?“ Zeptal se Ježíš. „Snad bys ty lidi nechtěl?! Není v nich ani špetka dobra. Když si je vezmeš, budou tě nenávidět a proklínat. A když se k nim přiblížíš, tak tě zabijí! Určitě si je neber!“ „Co za ně chceš?“ Opět se zeptal Ježíš. Satan se zašklebil: „Všechny tvé slzy a všechnu tvou krev!“ Ježíš mu odpověděl: „Máš to mít.“

To vyprávění je určitě zjednodušené a neprozrazuje nám o Ježíšovi zdaleka všechno… Ale něco nám o jeho motivacích napovídá. A věříme, že Kristus neměl podobné nápady z vlastní hlavy, ale že souzněl s vůlí nebeského Otce. Proto se odvažujeme vnímat jako dobrou zprávu i tak zvláštní slova, jako že: „Bůh dal svého jediného syna“. Slova, která by jinak zněla hrozně – při pomyšlení, že Otec poslal vlastního syna na smrt. Kristus však z celého svého srdce spolupracoval na Boží misi záchrany světa od nadvlády toho zlého.

Naši konfirmandi při přípravě těchto bohoslužeb vyzdvihli, že Bůh byl pro nás ochoten obětovat to nejdražší, co vůbec mohl. A dodali, že tak jednal, protože k tomu měl velice vážný důvod: Protože na světě se dělo tolik špatného, že Bůh už nevěděl kudy kam. A tak poslal vlastního syna na tu cestu sebeoběti. Na první poslech zní dost svérázně – říct, že Bůh nevěděl, kudy kam. Za chvíli budeme společně vyznávat víru v Boha všemohoucího. Působí nezvykle, že by si ani všemohoucí Bůh nevěděl rady. Ale je fakt, že i křesťanští teologové častěji uvažují Boží bezmoci. O tom, že Bůh se v našem světě raději opakovaně zříká své moci, aby nám nebral svobodu, aby nás nenutil uvěřit násilím, aby nás neovládal jen zvenčí – tím, že by s námi dělal, cokoliv by se mu zachtělo. Protože touží po našem svobodném rozhodnutí a po upřímné proměně našich srdcí. Proto se rozhodl i pro ten nejriskantnější podnik: Pro cestu Ježíše Krista. V Ježíšovi se setkáváme s Bohem osobně. Ale ukazuje se nakonec, že Ježíš k nám nepřišel jako superschopný nadčlověk, v posledku nelidský, kterému bychom mohli vmést do tváře: Oproti nám jsi tak božsky dokonalý, tak na co si tu hraješ? Stejně se do nás nedokážeš vžít a nepochopíš naše problémy. Ne. Ježíš je jedním z nás. Úplně stejně křehký a zranitelný. Ten, který raději umřel na kříži, než aby využil jakékoliv superschopnosti k efektní likvidaci svých protivníků. Prokázal, že Bůh tak miloval svět. Náš potemnělý a bloudící, ztrácející se svět. Miloval ho tak, že dal svého jediného syna. Protože nechtěl svět zničit.

A Kristus přišel na svět jako světlo. Kdo v Krista věří, přijímá jeho světlo do vlastního života. A je to světlo Vzkříšeného, protože Boží mise záchrany světa byla dovedena do vítězného konce. Vy konfirmandi dnes vyznáte, že se již sami za sebe, svobodně, dospěle rozhodujete přijmout Kristovo světlo za své. A Kristovo světlo znamená víc než jen lesklé obrázky, které vídáme v reklamách. A mnohdy ani nebývá tak jasně vidět na povrchu, ale tím jasněji prozáří i temné kouty a hlubiny. Zmínili jste, že třeba vážně nemocný člověk někdy uvěří Kristu tím silněji. Anebo jste vzpomněli umělce, kteří neměli vždycky jednoduché životy a někdy se museli vyrovnávat i s vážnými důsledky svých selhání, a přesto z jejich tvorby vyzařuje setkání s Božím světlem. Člověka sice někdy láká víc temnota. Anebo se ani neumí rozhodnout správně a někdy také podlehne svým slabostem. Ale my, kdo jsme uvěřili Kristu víme, že se vším, co prožíváme i se vším, co se na nás přichytí, můžeme stále vycházet na světlo. A zůstávat v tom světle a prohlížet si v Kristově světle stále znovu své životy pořádně a chápat je v Kristově Duchu lépe a lépe. A znovu, jasněji spatřovat rozcestí, která leží před námi… Rozpoznat, která cesta kam vede. A vydat se tou, která směřuje k pravému životnímu štěstí. I když je někdy tak úzká. I když vede přes těžkosti a oběti se nevyhýbá. Ale je to ta cesta pravého života.

 

Slovo poslání: Ef 1, 3-14