První čtení: 1Tm 1, 12-17

Základ kázání: L 7, 36-50

Ten příběh nás trochu mate, protože si už nedovedeme dobře představit tehdejší standarty uctivého chování. Standarty ani meze. Ježíš dal najevo, že mu farizeus Šimon neprokázal buď ani obvyklou úctu k hostům, nebo minimálně gesta, která by v případě návštěvy Kristova typu dávala dobrý smysl. „Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal… Nepolíbil jsi mne… Nepomazal jsi mou hlavu olejem…“ Nám to zní trochu zvláštně: Přivítat návštěvu s lavórem na nohy… Ani polibek mezi dvěma muži nepatří k běžnému pozdravu. Nedovedeme tak snadno rozpoznat, nakolik ztřeštěně oproti průměrnému bontonu vtrhla do Šimonova domu žena hříšnice.

I dnes si však dovedeme vybavit osobnosti, jež vystupují živelně, emocionálně intenzivně, neřkuli hystericky. Občas skutečně za hranicemi konvencí. Druzí se častěji zaleknou jejich bezprostřednosti a plamennosti… Někdy se stáhnou. Někdy zareagují s odporem, a třeba přitom též závidí takovým živelným osobnostem jakousi svatou prostotu. Ježíš však blahoslaví lásku, byť hystericky projevenou. Nezastaví se na vnějším dojmu…

Neexistuje totiž jen dobro, které jedná vždy přiměřeně, a proti němu jen zlo, které hned člověka odstraší. Existuje třeba též nenávist v mezích slušného vychování. A nevzácná bývá prokletá lhostejnost v mezích slušného vychování – destruktivní to nemoc rozsáhlých společenství… Stejně tak existuje láska, projevující se šíleně, extaticky, horečnatě a nádherně v Božích očích…

Samozřejmě tím nechci říct, že neexistuje také klidná, niterná láska. Nebo že neexistuje hysterická nenávist. Leč zůstává již útěchou, že jakýkoliv lidský temperament se může obrátit k Boží slávě. I když se setkáme s lidmi, kteří nás přímo děsí svým vystupováním – někdy i nenávistnými scénami… Oč plamenněji však příště zazáří jejich lampa?

Vždyť jedna z nejvěrnějších Ježíšových souputnic byla právě Marie Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů. Ba právě ona patřila mezi první svědky Vzkříšeného. Jaký však musel panovat v její přítomnosti brajgl, dokud z ní Kristus těch sedm démonů nevyhnal… Kolikpak lidí lákalo trávit s ní víc času…

Naopak farizeus Šimon se vůbec nemusel těšit pověsti nepříjemného člověka. Že Ježíšovi neumyl nohy… Obvykle mohl vystupovat dosti seriózně… Těšit se vážnosti a úctě v okolí… Dokonce mohl fascinovat svou náboženskou tolerancí a otevřeností… Pozval si Ježíše na návštěvu, a to i přes Ježíšovy množící se výpady právě na adresu farizeů. Nepodceňujme samotnou odvahu pozvat si Krista domů… I když si Šimon doposud zachoval nápadný odstup. Nechce si zahrávat s přehnanou s láskou k těm, kdo přicházejí bůhvíodkud.

A přesto se možná již nedočkavě těšil na hodiny a hodiny vytříbených rozhovorů o víře. Na vyučování od veleváženého Mistra. Možná se postupně přikloní čím dál blíž k jeho učení. Nechá se Kristem vydatně inspirovat. Stane se ještě duchaplnějším farizeem, se škálou přidaných hodnot. Zatím však příliš nepředjímat. Raději zachovat vlažnou hlavu.

V tu ránu ovšem jako blesk z čistého nebe nezvaná návštěva. Na rozdíl od uměřeného Šimona se rovnou bez zábran na Krista vrhá – na první pohled primitivně… Na druhý pohled naopak vůbec nevíme, co si o celé situaci pomyslet. Ke slovu přichází asi i leccos nevyjádřitelného, komplikovaného či jen stěží pojmenovatelného – celá ta minulost hříšnice v jednom chumlu a ruku v ruce s ní probleskující dojetí z proměny převyšující všechna očekávání… Ale zvenčí to vypadá zákonitě podezřele, když se ta žena na Krista vrhá. Vážený Šimon si možná pod fousy trochu potutelně užívá bizarnost situace. Čeká, co Ježíš na to. Je Mistr vyloženě naivní? Došlo mu vůbec, co je ta žena zač? Normě se vymkla zřejmě už jen, když vystoupila na veřejnosti s nezahalenými vlasy… |

Jimiž otírala Kristovy nohy. Farizeus se navíc obává kontaminace duchovní nečistotou. Pohlíží na ni Ježíš zpoza sluníčkových brýlí? Nesehnal trochu laciný, lehký a povětrný komparz pro své království? Dohlíží, jak si ta osoba dovolila vetřít se do zbožné společnosti, založené na tradičních hodnotách?

Ježíš však naivní není. Vnímá nyní i beze slov, co Šimonovi táhne hlavou. Co visí ve vzduchu. A neobchází to nikterak diplomaticky. Staví se za ženu otevřeně a jednoznačně. Ona mu absolutně stojí za to. A Ježíš si na jejím případu nedmýchá vlastní vášně. Moudře, dialogicky, pomocí hádanky Šimona vede… „Šimone, chci ti něco povědět.“

„Pověz, Mistře.“

„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ Až téměř naivně znějící podobenství. Šimon sám správně odpoví, že ten, který dlužil více.

Na jednu stranu se řekne více… Na druhou stranu my křesťané jsme neochvějně naučeni věřit: Všichni jsme nedozírně hříšní. Všichni potřebujeme nekonečně odpuštění. Všichni potřebujeme lásku jak sůl. Koneckonců i Ježíš řekl, že ani jeden z dlužníků neměl čím splatit. A dluh tenkrát neznamenal jen nebezpečí vězení, ale i prodeje do otroctví. Na jednu stranu jsme tedy všichni insolventně hříšní a ruku v ruce tu společně odpovídáme za bídu světa.

Na druhou stranu by bylo zrádné říci, že Šimon měl dávno hodit morálku za hlavu, protože principielně je stejně nenapravitelně hříšný jako ta žena či Jack Rozparovač. Ježíš nás nyní chce něco nového naučit podobenstvím, v němž jeden dluží 500 000 a druhý 50 000…

Na třetí stranu, o kolik asi Šimonovi dluh okamžitě narostl, když Šimon odmítá přijmout nejmilovanější Boží znovunalezenou dceru? Když nechce přijmout samého Krista na její straně? Šimone, vnímáš, jak Tvůj dluh závratně narostl?

Někteří lidé si dosud myslí, že si u Boha zaslouží výsadní postavení oproti jiným. Jiní už o sobě ztratili veškeré iluze. Vzpomínáte si vy na nějaké typické příběhy osobností, jež očividně mnoho milovaly, motivovány vědomím velkého odpuštění? Vzpomínáte si na někoho inspirativního pro vás osobně?

Mně momentálně oslovil rumunský luteránský kazatel židovského původu Richard Wurmbrand. Z jeho příběhu nyní pro přehled vyjímám, že v letech 1948-1956 a 1959 až 1964 byl vězněn za činnost v podzemní církvi. Z toho tři roky na samotce. Aby za ty tři roky nezešílel, kázal pro neviditelné obecenstvo. Nejprve skutečně pro anděly – nevěděl, jestli ve vězení nezemře. Pro případ propuštění si kázání ukládal do paměti pomocí mnemotechnických pomůcek, které mu sloužily k rekonstrukci jednotlivých odstavců. Po propuštění jich většinu rekonstruoval.

Cituji úryvky ze sbírky kázání Vězeňské zdi kdyby promluvily (Jindřichův Hradec: Stefanos, 2004) – úryvky prvního kázání, jež považuji za zajímavý doplněk dnešního textu:

„Spoustu času jsem na samotce promarnil rozpomínáním na svou minulost. Byl jsem velmi zlé dítě. V šesti letech jsem projevoval kriminální sklony, po své matce jsem hodil nůž. V patnácti jsem už byl horší než moji nynější věznitelé. Ti aspoň mají jakousi disciplínu. Já byl na nižší úrovni než oni. Byl jsem až do své konverze anarchistický element, schopný čehokoliv ve prospěch revoluce i proti ní. Boha jsem nenáviděl, veřejně jsem ho urážel a všechny ostatní jsem se snažil přesvědčit, aby ho také nenáviděli. Marxe, Bakunina a Kropotkina jsem nemiloval pro jejich politické a ekonomické doktríny, ale kvůli jejich antiteismu. Páchal jsem zločiny. Mám na rukou krev. Říkal jsem o tom Ježíšovi znovu a znovu. A mezi námi nebyla žádná možnost komunikace. Protože on už to dávno zahladil. Nechápal, o čem to mluvím.

(…)

Minulé hříchy, pokud jich litujete, vás vybělí. Udělaly velkého žalmistu z Davida, věrnou učednici z kurtizány Magdaleny, horlivého apoštola z pronásledovatele Saula. Já byl oblíbený kazatel a spisovatel se zvláštním obdarováním. Moje kázání a knihy by neměly tutéž kvalitu bez mé někdejší anarchie, neřestí a násilného ateismu.“

Wurmbrandovi bylo zjevně mnoho odpuštěno. Z úryvku jiného kázání nabývám dojmu, že také mnoho miloval – cituji:

„Jestliže Einstein hodil klasické zákony fyziky do ohně, musíme my naložit stejně s klasickým pojetím lásky. Bůh miluje jinak, než jak to chápeme my. A pokud jde o mě, moje bláznivá láska se nezastaví tam, kde se zastaví rozum. Bůh miluje bez zásluh na naší straně. Budu ho milovat a věřit mu a jeho plánu spásy bez jakéhokoliv rozumného důvodu prostě proto, že si to tak přeje.

A když už jsem se vzdal rozumu, půjdu v šílenství až do krajnosti. Budu milovat svoje mučitele, i když je to čirá pošetilost. A když ty, Ježíši, přijdeš, abys nás vzal k sobě, budu dělat potíže. Odmítnu jít s tebou. Chytím se rukama toho nejhoršího kata a řeknu: ‚Půjdu do nebe, jen když půjde i on.‘ Budeš muset kapitulovat.“

Věřím, že Wurmbrand mnoho miloval, pokud už v cele nestoudně neblouznil. Nicméně kapitulovat před něčí láskou, taková řeč se může Kristu líbit. Rozhodně víc než Šimonovo domácí dusno…

Leč neubráníme se možná otázce, co je ten Wurmbrand zač, když říká věci jako: „A když ty, Ježíši, přijdeš, abys nás vzal k sobě, budu dělat potíže. Odmítnu jít s tebou. Chytím se rukama toho nejhoršího kata a řeknu: ‚Půjdu do nebe, jen když půjde i on.‘“ Kdo to ten Wurmbrand je? Či kdo si myslí, že je? Tyto udivené otázky nám hrozí zastínit otázku zásadnější: Dotýká se nás skrze jeho slova láska Boží?

Podobně ti, kdo v Šimonově domě stolovali s Ježíšem, si zase tenkrát říkali o Ježíšovi samotném: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“

Ježíš se ovšem již cele soustředí na to podstatné, co ještě akutně zbývá dodat – a říká ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“

Slovo poslání: Ř 6, 1-11