První čtení: Dt 30, 9-14

Základ kázání: L 10, 25-37

Zákoník Ježíše zkoušel. Očekával sám přitom, že Ježíš ho může proměnit od základu? Nebo si ho chtěl vyzkoušet jak u komise? Bohudíky však Ježíš zákoníka vtáhl hluboko do rozhovoru.

Zákoník se ptal na důležitou věc: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Jak nabude můj život trvalého smyslu? Aby stál za věčné uchování? Aby nešlo při sebelepší snaze o pouhou pomíjivost?

Ježíš odpovídá moudře na otázku otázkou: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ (Sám jsem zvědavý, z jakého konce to po létech hloubání uchopíš.)

Zákoník odpoví: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.“

Ježíš dává najevo, že teoreticky se oba potkávají: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chce ospravedlnit – a proto se ptá: „A kdo je můj bližní?“ Úskalí spočívá asi už ve volbě otázky. Když se ptám, kdo je můj bližní, rovnou tím pádem přemýšlím, kdo bližní není. A vyčlenit někoho předem z okruhu bližních nemusí vést k dobrým koncům. I mnozí horliví Židé Ježíšovy doby však vyřazovali z okruhu bližních pohany nebo i méně nábožné Židy. Nedávno jsem slyšel pořad o Ku klux klanu, jehož přívrženci se mnohdy považovali za křesťany, nicméně tvrdili, že i Ježíš byl rasista. Přetrvává v nás tendence tvrdě o druhém prohlásit: Tenhle už můj bližní není.

Anebo si tu ošemetnou otázku klademe nevinněji a pochopitelněji z praktických důvodů: Když realisticky zvažujeme, že nezachráníme celý svět. Nikdo z nás nemá dost času, prostředků ani sil věnovat se každému. To je holý fakt. Naše možnosti zůstávají omezené. Je dobré to uznat. A odevzdat těch pár svých křehkých možností Kristu. Ať nám je pomůže přerozdělit jak těch pět chlebů a dvě rybičky pro tisíce hladových. Není však dobré rovnou tuto omezenost popírat, tvářit se dokonale, Kristu své možnosti nesvěřit, a místo toho začít vypočítávat, kdo už si pozornost nezaslouží.

Zákoník se však chce ospravedlnit, a proto se ptá: „A kdo je můj bližní?“ Rád by si nejspíš odfajfkoval, že toto přikázání má splněno. Rád by se viděl jako již dokonalého před Boží tváří. Když chce člověk sám sebe ospravedlnit, může si o pomyslném bližním například pomyslet: „Může si za to sám.“ Není to moje věc. Zůstávám čistý. Může si sám za to, že šel tou nebezpečnou cestou, kde ho zmlátili lupiči a nechali ho tam ležet polomrtvého. Bůhví, proč tudy vůbec chodil. (Tento postoj nám myslím hrozí, když přemýšlíme o uprchlících, bezdomovcích a o dalších, na jejichž problémy úplně nestačíme: Můžou si za to vlastně sami.) Zákoník se ptá: „Kdo je můj bližní?“ Protože se chce ospravedlnit.

Lepší by bylo zeptat se třeba: „Co přesně znamená: Miluj?“

Kristus neplýtvá síly pokusy o definice bližního. Místo toho vtáhne zákoníka rovnou do děje. Doprostřed zaprášené cesty, kde jde o život. Šel tudy kněz. Šel tudy levita. Měli své alibi. Možná by se chtěli ospravedlnit. Zastavuje se Samařan. Od něho by čekal pravověrný Žid dobrou vůli snad nejméně. Mezi Židy a Samařany panovaly velmi napjaté sousedské vztahy. Ba ani Ježíše nedlouho předtím, než vyprávěl o milosrdném Samařanu, nepřijali v samařské vesnici. Konkrétní Samařan, o kterém Ježíš mluví, byl však hnut soucitem. Nepitval se již v otázce, kdo je můj bližní. Těžko říct, zda vůbec rozpoznal, jakého je ten polomrtvý původu. Prostě se slitoval. A nezůstal jenom u sentimentálních emocí. Prokázal činnou lásku. Přistoupil k polomrtvému, ošetřil jeho rány olejem a vínem – šlo tehdy o prvotřídní péči první pomoc, obvázal mu ty rány, posadil ho na mezka, dovezl do hostince a ještě tam se o něj staral. Byl navíc ochoten hostinskému zaplatit za následnou péči. Nesváděl odpovědnost na nikoho jiného. Učinil všechno, co bylo v tu chvíli potřeba.

Pro zajímavost bychom si mohli podobnou zápletku alespoň přibližně zpřítomnit. Procházíš večerním Jirkovem po osamělé ulici, někdo tě zmlátí, okrade tě a nechá tě ležet opodál v křoví. Blíží se k tobě farář… Svitne ti světélko naděje, ale on se ti raději vyhne a pospíchá dál. Těžko říct, jestli mu připadáš v tom přítmí jako spící opilec. Kdo ví, zdali má nějaké zábrany, anebo zda dostal strach… Nepřiblížil se. A světe div se, za chvíli projde okolo zasloužilý člen staršovstva. Nicméně ani on si tě pořádně neprohlídne. Raději přidá do kroku a uhání dál. Až potom půjde tou cestou syrský muslim (nebo Rom z Chanova by na místě Samaritána mnohé místní překvapil). Jakmile si tě všimne, něco se v něm pohne. Poskytne ti hned první pomoc. Zavolá záchranku. Uklidňuje tě po celou dobu čekání na její příjezd. Když zjistí, že tě okradli, schová ti do konce dokonce drobnější finanční částku. A protože příliš nevnímáš, předá raději i zdravotníkům kontakt, aby byl později k dispozici, kdybys neměl na koho se obrátit. Kdo z vyjmenovaných lidí se v prostém příběhu ukázal jako tvůj bližní?

Všimli jste si už možná, že Ježíš zákoníka také pozval do kůže zmláceného u cesty. Neptá se, co si o bližních myslel kněz nebo levita nebo Samaritán. Ptá se jen: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník – vtlačený do kůže polomrtvého – pochopitelně odpoví: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Samařan nesamařan, v tomto momentě padají bariéry.

Ježíš uzavře disputaci slovy: „Jdi a jednej také tak.“ Chovej se také tak, aby v rozhodujících chvílích padaly bariéry. Mezi tebou a někým cizím, koho potkáš cestou. Stávej se také někomu bližním.

Někdo z nás ovšem může být zahořklý a pod vlivem špatných zkušeností namítne: „No, to jsou hezké vyprávěnky, ale nebuď naivní. Podle mých zkušeností člověk člověku vlkem.“

Tím spíše lze dodat: Už stará církevní tradice vnímá Kristův příběh o Samařanovi také jako podobenství s dalším hlubším smyslem. Vždyť milosrdný Samařan připomíná i Ježíše Krista samotného. Kristus sám – také stále tak nepatřičný, také stále tak cizí a odjinud. Ten věčný Samařan každé naší společnosti. Přichází nečekán. Mnohdy i nezván. Prochází bez ulehčení riskantní křížovou cestou. A z pouhé milosti se sklání. Nad tím, kdo leží bez perspektivy a bez východiska. Nad každým z nás. Vzpomenete si možná, že jindy Ježíš říká: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči.“ Každý jsme na tomto světě víceméně oloupeni a zbiti. Jsme okrádáni o víru, o lásku a o naději. Jsme okrádáni cizím i vlastním zapříčiněním. O pocit hodnoty, o pocit vlastního významu v tomto světě… O pocit, že lze svět skutečně proměnit podle Božích přání! Všichni tak bytostně potřebujeme tajemného cizince-bližního, který se k nám z pouhé milosti sklání, obětuje se pro nás a stará se o každého z nás osobně. V tomto smyslu jsme zpívali i v poslední písni (EZ 258): „On rány moje hojí / svým vínem olejem / a v jeho krve zdroji / čist od všech hříchů jsem.“

Sami od sebe bychom nic nebyli. Sami bychom dál nežili. Každý z nás je tou milostí odjinud spasen. Všichni jsme jako uprchlíci vytažení z děravého člunu. Všichni jsme jako děti z nefunkčních rodin, kterým se kdosi nezištně věnoval a otevřel jim nové životní příležitosti. Všichni jsme jako bloudící bezdomovci žebrající o kousek přízně, za které jiný uhradil dluhy a odkázal jim nesmírné dědictví.

Proto se naše oči otevírají pro nouzi druhých. Proto dostáváme chuť nenechávat si milosrdenství pro sebe.

Slovo poslání: Ko 3, 12