První čtení: J 10, 7-30

Základ kázání: Ž 23

 

Slyšeli jsme Žalm 23., klasický, notoricky známý biblický text. Nevím, jestli ho někdo z vás dnes zaslechl poprvé. Mnozí z vás si nejspíš vybavují i různá jeho zhudebnění.

Vzpomínám si, jak nás jako děti naše farářka učila tento žalm nazpaměť. Ujišťovala nás přitom, že umět biblické texty zpaměti rozhodně není na škodu. Vyprávěla nám, jak jí samotné pomáhalo přeříkávat si 23. Žalm třeba tehdy, když trávila bezesné noci v nemocnici. Mnozí věřící si ho říkají i na smrtelné posteli.

Základní křesťanské modlitby, písně či biblické verše poslouží jako spolehlivé útočiště i v obdobích, kdy se otřásají ostatní jistoty v základech.

A byla by škoda číst i tak notoricky známé texty s pocitem: Jasně, tenhle žalm znám jak své vlastní boty, ten už mě nemůže ničím překvapit, jedeme dál. Očima víry se naopak můžeme dívat i na ty nejzákladnější, staré známé texty vždy znovu, nově a čerstvě – jak očima dítěte… A navíc ty staré dobré texty promlouvají pokaždé jinak, aktuálně do měnící se doby.

Právě v té naší současné době mi už první verš 23. Žalmu zní jako svěží a vítaný protivítr do atmosféry, které nás hrozí pohlcovat a ubíjet. „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Už jenom prostá vyhlídka víry „nebudu mít nedostatek“ mi zní až překvapivě povzbudivě v době, kdy pořád slýcháme o hrozícím nedostatku plynu, o dalším zdražování, inflaci a tak podobně. Ale i nezávisle na těchto aktuálních problémech je možná pro většinu z nás spíš obvyklé, že se každou chvíli obáváme budoucnosti a promítáme si v hlavě různé katastrofální scénáře, z nichž většina se Bohu díky nenaplní. (I když někdo z vás teď možná myslí na nějaké katastrofální události, které se naplnily. A možná to bylo něco, nač člověka ani nenapadlo dopředu pomyslet. Ale zbytek lidského života snad v žádném případě nemusí určit taková tragédie sama o sobě, snad vždycky dává smysl očekávat zas jiné, radostnější a nadějnější věci.) Pokud se lidská mysl soustředí hlavně na špatné zprávy a obavy, člověka potom ničí už jenom ty černé myšlenky samy o sobě. A stejný princip platí i naopak: Přeladit soustředění na dobré vyhlídky víry mě pozvedává, i kdybych na tom jinak tak dobře nebyl. I když mi některé věci scházejí, u Hospodina nebudu mít nedostatek. U něho najdu dost dobrých možností a příležitostí pro život, který i za špatných okolností dává dobrý smysl.

Nehledě na to, že strach je špatný rádce. Člověk se pod jeho vlivem mnohdy začíná upínat k autoritám, které se tváří, že všechny problémy snadno vyřeší, ale které pak zklamou. „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ – Zní jistota víry. Hospodin představuje autoritu osvědčenou a spolehlivou, která nic klamně neusnadňuje, a tak sama ani po delší době neklame a nezklame. A Ježíš tu Boží autoritu ztělesňuje – jako náš dobrý pastýř…

Je fakt, že zrovna ta Ježíšova cesta neoplývala vždycky jen samou zajištěností, hmotným dostatkem a luxusem. Že nevedla vždycky jen idylickou, zelenající se krajinou a klidnými místy u vod… Je fakt, že Ježíš před námi prošlapal cestu i velmi neklidnými časy a nehostinnými místy, i velmi vyhrocenými střetnutími a konflikty, dokonce i tou roklí šeré smrti. A tak nás důvěrně provází nejenom těmi šťastnými, ale i těmi složitými a bolestnými obdobími. Jako ten nejzkušenější pastýř se orientuje přímo i v nich. A proto i přímo v nich zprostředkuje dostatek Božích možností. Je fakt, že od problémů tohoto světa, od životních těžkostí nebo od nedořešených vztahových záležitostí se nedá úplně utéct, protože člověka dohánějí jak bumerang. A Ježíš nevede k útěku od reality do umělého ráje. Vede nás jako ten dobrý pastýř svou úzkou cestou plného života, který si připouští všechny radostné stránky, ale i trápení, a přímo uprostřed toho všeho nás tento dobrý pastýř přivádí k obživě, k dostatku dobrých darů… A také ke zklidnění, ke ztišení a k odpočinku i při plném vědomí všech zdejších problémů – aniž by na člověka pak musel ještě nějaký další potlačovaný problém vypadnout jako kostlivec ze skříně.

A Ježíš navíc ztělesňuje tu nejvyšší Boží autoritu, která vede stezkami spravedlnosti. Nikoliv bezpráví, ale spravedlnosti! Zní to prostě, ale zůstává důležité a vzácné, jak se v těchto dnech opět za čerstva ukazuje: Spoléhat na vítězství autority, které nejde o vlastní moc a která nepřekrucuje pravdu, která se neprosazuje útlakem a nejde přes mrtvoly. A která zůstává na straně života; naživu udržuje. Nakonec raději nasadí svůj vlastní život pro druhé a úplně jej odevzdá, než aby zneužívala svoje mocenské postavení nad životy druhých a bezhlavě je válcovala. Takové autoritě patří poslední slovo a konečné vítězství, k té má smysl se upínat celým srdcem.

Přestože Ježíšův život byl v našem světě zdánlivě ztracený, oči víry už dohlížejí jeho nezničitelnou budoucnost. Přestože k jeho slovům na kříži patří i zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – což je mimochodem začátek předešlého Žalmu 22… Ale nakonec z celého Ježíšova života vyzařuje ještě silněji smysl slov: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“ A na tuhle vyhlídku se spolehnout, i když jsme ještě nepoznali veškerá Boží tajemství na vlastní kůži. Přestože zatím nevíme, co přesně znamená vzkříšení z mrtvých. Přes jakoukoliv nejistotu – věřit znamená důvěřovat, že ani ve smrti mne (/tebe) dobrý pastýř neopustí. Ani v té nejužší soutěsce, kde nic neexistuje, nebudu (/nebudeš) mít nedostatek v Bohu. A tak ani obavou ze smrti se nemusíme nechávat přemoci. Neboť až navěky platí pravda lásky: V dobrém i ve zlém spolu. Kdybych měl hmotných věcí naprostý dostatek, ale lásku bych neměl, můj život by stejně k ničemu nebyl. Ale s milovanou bytostí mohu být v nadbytku i v nedostatku – hlavní je, že jsme spolu. Stejně tak víra v Hospodina neřeší už nic podstatnějšího než: „se mnou jsi ty.“

A tenhle vztah nemůže nikdo druhému úplně vykořenit, odcizit, zničit, přestože na nás někdy tak očividně doléhá blízkost působení zlého. „Prostíráš mi stůl před zraky protivníků.“ Protivníci se pohybují mnohdy prakticky na dohled. Ohrožení dál trvá. Ale ještě blíž zůstává Hospodin a jeho obětavá péče.

Vztah s ním se nedá zvenku zničit. A místo u něho se nedá zvenku zničit. Pravý domov nám nikdo nemůže srovnat se zemí a nemůže nás z něj vyhnat ani nám ho vzít. „Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.“

 

Slovo poslání: Zj 7, 9-17