První čtení: Ž 105, 1-7.20-31

Základ kázání: 1K 4, 7-21

Jsme „blázni pro Krista“, píše apoštol Pavel, a „stali jsme se divadlem světu, andělům i lidem.“ Nepíše to z důvodu výstřední exhibice. Spíš chce zvláštními vyjádřeními svoje čtenáře přimět k proměně pohledu a k přehodnocení priorit.

Boží bláznovství je přitom apoštolovo oblíbené spojení. Slyšeli jsme jej už při několika minulých bohoslužbách v předešlých úsecích epištoly Korintským. Apoštol Pavel psal opakovaně výroky typu: „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí“ – míněno zvěstí o Kristu ukřižovaném. Nebo: „Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrým, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.“ Už o Ježíšovi si dokonce jeho nejbližší příbuzní říkali, že se pomátl. Pavel ho následuje i v tomto směru. A dokonce se zařazuje mezi – v ekumenickém překladu čteme dost poetický překlad „vyděděnce světa“ – ale v originále je napsáno spíš odpad a splašky. Apoštol přijal roli blázna pro Krista a smetí na prknech, které znamenají svět.

Na prknech divadla, které se hraje pro svět, anděly i lidi. Jeviště nyní nevypadá jako plac výsluní celebrit. Pavlovi vyvstává na mysli spíš ponižující představení, které poskytuje pohled na poražené povstalce, vláčené v poutech ulicemi Říma. Anebo pokleslá zábava, kterou si davy užívají na gladiátorských zápasech. Ostatně, v obdobích pronásledování církve v Římské říši byli křesťané opakovaně předhazováni lvům, což atmosféru apoštolových slov dotvrzuje.

Pavel si zvolil dráhu jednoho z prvních Kristových misionářů, aniž by musel. Snášel na této cestě ledacos – píše: „Až do této chvíle trpíme hladem a žízní, nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama.“ Ještě barvitěji líčí své barvité poutě ve druhé epištole Korintským, kde píše: „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ Z těchto slov vysvítá síla Pavlovy víry. Taková víra znamená víc než nějakou berličku sloužící k usnadnění vlastního života. A má mnohem větší smysl pro mnohem větší množství lidí, které nakonec nakazí a strhne. Přestože na první pohled vypadá šíleně pošetile. Na první pohled si Pavel takovým životním stylem akorát přidělával problémy.

My jako zdejší dnešní křesťané naštěstí nečelíme tak četným útrapám jako apoštol Pavel. Může se to dít křesťanům jinde na světě, anebo jiným nespravedlivě trpícím. Žijeme v klidnějších poměrech. Cestu apoštola Pavla spíš s uznáním respektujeme, nejsme zvyklí ji radikálně napodobovat. Na první pohled ji zřetelněji připomíná například jen rozhodnutí jednotlivce odjet hlásat evangelium do Súdánu. Na druhou stranu však ani my, čeští evangelíci, nevystupujeme na výsluní slávy a moci. Církev se nemůže pochlubit celospolečenským vlivem. Už není samozřejmé se k ní hlásit. V duchu Pavlových slov se dá říct: To přece není tak špatná výchozí pozice. Bohudíky, že opět začínáme hrát nesamozřejmou, trochu výjimečnou, trochu bláznivou roli na prknech znamenajících svět. Ukazuje se už zase zřetelněji, co to znamená – patřit Kristu doopravdy, bez vedlejších zájmů, svobodně, aniž by z toho člověk chtěl vytřískat vlastní prospěch. Ukazuje se, jakou má cenu náležet Kristu, když to stojí i za ztráty a za oběti. Nemám teď na mysli dělat z nouze ctnost – tedy být hrdý na církev ve chvílích, kdy je nemastná, neslaná, nicneříkající, neživotná. Ale dá se říct, že v nouzi poznáš tu pravou církev – tu, která ožívá z Kristovy moci naplno, navzdory překážkám a nevýhodám.

Platí to o církvi a platí to i o každém z nás jednotlivě. Kdybyste ostatním připadali až příliš nesobečtí, až příliš poctivě zápasící o život v pravdě, až příliš pokorní, až příliš lámající si hlavu s problémy toužícími po řešení (které však mnozí nechtějí řešit) nebo až příliš přicházející o vlastní pohodlí kvůli něčemu, co má smysl… Kdyby se na vás kvůli všem podobným sklonům ostatní dívali se shovívavým úsměvem anebo se záští a nenávistí, kdyby vás kvůli tomu pomlouvali a házeli vám pod nohy klacky, neklesejte na mysli. Ve vašich postojích se možná už pomalu ukazuje postavení Kristovo. Vaši moudrost už možná okořenilo Kristovo bláznovství.

Apoštol Pavel v tomhle směru inspiruje dalece. Jeho život už chvílemi připomíná absurdní divadlo. Mohli bychom se o takového člověka začít bát, že zahořkne, vyhoří a začne všechny nenávidět. A přesto Pavel svůj přístup vyjadřuje slovy: „jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě.“ Slyšíme z těchto slov, že v Pavlových žilách skutečně koluje Kristova krev.

Mrzí ho ovšem, jak hluboce i v církvi zůstává zakořeněná touha po moci, po slávě, po vytahování se na úkor druhých, po vztazích založených na principu něco za něco. I když je někdy v církvi složitější tyto sklony odhalit, neboť se mohou maskovat za větší zbožnost, za vyšší duchovní osvícení či za lepší křesťanskou úroveň. Mrzí ho, nakolik i jeho souvěrci podceňují smysl nezištné oběti, nezištné lásky, nezištného a upřímného sebeodevzdání Kristu. Mrzí ho, když touto životní cestou pohrdají. Proto si vůči svým vlastním souvěrcům v Korintu dovolil ostřejší projev, neboť se s nimi cítí být v důvěrnějším kontaktu – jako v jedné rodině. Vychází z přesvědčení, že by snad měli plout na jedné lodi – odtud jeho urputný styl vyjadřování. Označuje se dokonce za jejich duchovního otce. (Přestože Ježíš podle Kristových slov nemáme nikoho na zemi nazývat „otcem“, neboť všichni jsme bratři.) Pavel chce nyní tímto výrazem vyjádřit, jak blízké pouto jej s Korintskými pojí. Nepřipadá si jako pouhý najatý vychovatel, asistent pedagoga nebo au pair, který jen doprovodí dítě cizích rodičů do školy, sem tam něco mu zakáže nebo dovolí. Považuje korintské křesťany za svou pokrevní rodinu a svým způsobem si za ni připadá zodpovědný. Píše jim z pozice raněné lásky. Láska se skutečně zajímá o druhého. Není jí vztah s druhým lhostejný, nemávne nad jeho životem rukou s blahosklonným odstupem. Touží po skutečné proměně ve vztahu. Když se Pavel pro církev tolik natrápil, cítí se oprávněn chtít ryzí, živý kontakt s Korintskými. Setkání bez zábran v Kristově Duchu. A dává navíc najevo, že jeho láska není automatická, samozřejmá nutnost, když píše: „Vyberte si: Mám na vás přijít s holí, anebo s láskou a mírností?“ Expresivní vyjadřování epištol nám někdy bývá už poněkud cizí… Ale co z toho vyplývá za dobrou zprávu: Apoštol Pavel není mouchy snězte si mě. Podobně Ježíš takový není. Vyjadřovalo to nesmírnou Kristovu sílu, nechat se ukřižovat. Vyjadřuje to Kristovu šílenou moc, když Pavel i přese všechny problémy korintské křesťany upřímně miluje a že mu na nich záleží.

Působí-li v nás síla takové lásky, skutečně se v ní proměňují naše životy i naše priority a náš vztah k církvi.

Slovo poslání: L 6, 20-38