První čtení: L 22, 24-34

Základ kázání: 1K 1, 1-9

Pavlův dopis adresovaný sboru v Korintu začíná slovy plnými vděčnosti, naděje a optimismu. Když se začteme dál, může nás napadnout otázka, zda je tak pozitivní úvod vůbec na místě. (Chystám se na epištolu Korintským kázat i v příštích týdnech. Budeme nad ní dál přemýšlet společně.)

Korint byl významné obchodní město spojené s rušnými přístavy. Již po staletí se o něm vyprávělo jako o místě nevázaného životního stylu. Obyvatelstvo bylo pestrého původu. Mísily se zde rozmanité kulturní a duchovní vlivy. Mohl zde panovat docela slušný zmatek.

Apoštol Pavel dorazil do Korintu pravděpodobně v roce 50 během své druhé misijní cesty. Strávil s místními osobně rok a půl, aby jim předal základy víry v Krista. Poté už musel putovat dál. Od té doby udržoval korintským sborem spojení hlavně skrze dopisy. Dozvídáme se v nich, že v této křesťanské obci vyvstávaly různé nejasnosti a spory. Pavel se musí vyjadřovat k rozmanitým otázkám týkajícím se teologie a křesťanské životní praxe. Jde o celý seznam problémů k řešení, který by nejspíš nikdo z nás Pavlovi nezáviděl. S odstupem času je pro nás ovšem dopis Korintským tím cennější. Pavlovy odpovědi na místní problémy představují celou škálu smysluplných křesťanských postojů. Je dobré oprašovat je stále znovu v jakémkoliv sboru, ať už se korintskému podobá více, či méně. (Proto chci o dalších úsecích tohoto dopisu kázat i v příštích týdnech.)

Nyní se vraťme na začátek. Jak už jsem předeslal, Pavel bude muset řešit s korintskými celý seznam problémů. Někdo by tím pádem možná čekal, že hned na začátku dopisu se objeví cosi na způsob: „Nepotěšili jste mě, ani já vás nepotěším.“ Je skvělé, že Pavel volí úplně jinou cestu. Nezačíná kritickými slovy, ale naopak dává najevo, že vidí sbor v nejlepším Božím světle. Podezřívavého čtenáře by možná napadlo, že jde o diplomatický úvod; Že Pavel Korintským tak trochu lichotí, aby je získal pro svou argumentaci. Očima víry však vidíme, že zdaleka nejde o pouhé lichocení. Pavel je upřímně přesvědčen o tom, co píše. A přestože se bude na dalších stránkách zabývat nejedním selháním korintských, nepřestane zároveň připomínat slavná Boží zaslíbení. I na spoustě jiných míst Bible vnímáme podobný druh komunikace: Boží lid se neustále dozvídá, jak milovaný a vzácný v Božích očích je a jak důležité dary a poslání mu Bůh svěřil. A v příští chvíli si vyslechne o to plamennější kritiku na téma, jak těm svým posláním nedostál. Nejde však o to, zadupat věřící slovy kritiky do země. Jde o to, abychom opravdu patřili na vzácná, vznešená místa, jež nám Bůh připravil. Proto je potřeba v první řadě zdůraznit Boží lásku, která nás vyvolila od začátku, která nás povolává z prachu a trpělivě staví do jiného světla. Až za druhé má cenu ukázat na různé nedostatky a hříchy, jimiž tu Boží lásku promarňujeme. Kdybychom o Božím vztahu k nám nic nevěděli, netušili bychom, co vlastně promarňujeme. K čemu poučovat člověka, jenž nezná hloubku dobra, že žije špatně? K čemu jen vykládat někomu, kdo nikdy v životě neviděl vodu, že není dobré žít na poušti? Nepřiblížím-li mu přístup k vodě, nepomůžu mu prostou informací o nevhodnosti pouště nikterak zvlášť…

Křesťanský přístup k člověku v podstatě vždycky začíná slovy: „Záleží mi na Tobě. Spočívá v tobě vzácné a cenné bohatství, jež velmi stojí za rozvíjení – a byla by věčná škoda ho zničit.“ Křesťanský přístup není: „Až začneš dělat tohle a přestaneš dělat tohle, pak teprve mi na tobě možná začne záležet.“

Je pravda, že také apoštol Pavel občas adresátům psal velmi přísná až odmítavá slova. I Ježíš taková slova občas říkal. Ale i tato vášnivá slova vycházejí z Božího zápasu o člověka. Nesena zoufalým zájmem o ty, které by mohl hřích skutečně zlikvidovat.

Apoštol Pavel na úvod charakterizuje korintské jako posvěcené v Kristu a povolané ke svatosti. Také my dnešní křesťané jsme povoláni ke svatosti. Jsme už teď Bohem odděleni k tomu, aby z našich životů vyzařovaly účinky Boží slávy a moci pokud možno úplně.

Hned vzápětí apoštol Pavel píše jako první přímé oslovení pozdrav: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ Tak zní východisko i pro korintské. Tak zní východisko i pro nás. Přijmout milost a pokoj. V síle milosti a pokoje vycházet do leckdy tak nemilosrdného a nepokojného světa. Jestliže na otázky typu: „co ti ten kostel / co ti ta víra dává“ můžeme odpovědět: „žiji v milosti a v pokoji“, už to znamená mnoho.

Ve sféře milosti a pokoje se ukazují také různá obdarování. Apoštol Pavel hned pokračuje slovy: „Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus.“ Každý můžeme svými originálními dary přispět k životu církve. A spolupracovat díky nim v Božím díle, které je dosud nedokončené a čeká i na naše přispění. Jako nedopsaná kniha, o níž už víme, že dobře dopadne, ale my v tuhle chvíli spoluutváříme děj druhého dílu. Vytrváme-li, i naše spolupráce na tomto příběhu se nakonec ukáže ve světle Kristova zjevení jako cenná a nezaměnitelná. Apoštol Pavel vidí i v korintských křesťanech vzácná obdarování, která mohou rozvíjet. Píše s bezprostřední radostí toho, kdo nachází poklad, i když ho vidí třeba v zaprášené místnosti plné pavučin. Samotný poklad pochopitelně stojí za větší pozornost než pavučiny. Pavel v první řadě za korintské děkuje. Také my všichni můžeme za sebe navzájem za prvé děkovat – má smysl to tak dělat! A můžeme ke druhým i k sobě samotným přistupovat za prvé jako k obdarovaným vzácnými Božími dary.

Člověk se však leckdy bojí, zda v Božím díle skutečně vytrvá a zda svoje obdarování nepromarní. A tady apoštol Pavel ukazuje zaprvé na věrnost Boží, když píše: Kristus „vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni. Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.“

Naše životy nestojí na vodě. Pevninou je nám věrnost samého Boha, jenž opakuje: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ všem, kdo na něho spoléhají.

Působivé svědectví o této Boží věrnosti jsme slyšeli v příběhu apoštola Petra v dnešním první čtení. Ježíš tehdy také oslovil apoštoly velmi pozitivním zaslíbením, když se jim představil jako ten Nejvyšší služebník a když jim udělil svou službu a své království. Řekl jim dokonce už tehdy: „A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali.“ Pak se obrátí přímo k apoštolu Petrovi a říká mu: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ Petr mu odpovídá: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ Ježíš však vzápětí uzavře rozhovor slovy, že Petr ho třikrát zapře.

Ježíš dal už prvním apoštolům ta nejvznešenější zaslíbení. A sám se i za Petra věrně přimlouvá. A zůstane Petrovi oporou až do konce, aby i Petr zvítězil v zápase víry a aby také on posiloval ostatní. A přesto si Ježíš nedělá o Petrovi žádné iluze, když dohlíží jeho selhání lépe než Petr sám. I přes ně Kristova zaslíbení platí.

Také my máme opět šanci přijmout Boží milost a pokoj a povolání ke svatosti a odkrýt bohatství jeho obdarování. A spoléháme se na věrnost Ježíše Krista, jenž nás i přes naše selhání přijímá v jiném světle, očišťuje a posvěcuje, upevňuje a podporuje dál.

Slovo poslání: Dt 7, 9