První čtení: Rt 1, 1-22

Základ kázání: L 6, 12-26

Ježíš má za sebou náročné dny. Sled kázání, uzdravování, setkání se spoustou složitých lidských osudů. A navíc vyčerpávající debaty s farizeji. Skutečně nastal nejvyšší čas vyjít na horu a modlit se tam celou noc. Nazítří Ježíš vyvolí dvanáct apoštolů. Symbol dvanácti izraelských kmenů. Ježíš tak volí alternativní základ Izraele. Což je tím spíše na místě, když náboženské elity tvořené farizeji selhávají. Ježíš povolá lidi pestrého původu – Šimon Zélóta z řad protiřímských povstalců se ocitá vedle Matouše povolaného z celnice a tak dál. Ježíš je koneckonců na jednotu v rozmanitosti dobře připraven; už jeho rodokmen oplývá různými jmény – Rút, imigrantka z velmi podezřelého Moábu se vedle praotců víry nakonec dobře vyjímá. Kristus sjednocuje lidi z velmi odlehlých i z protichůdných stran. Jeho pozvání přijímají všichni, jimž dochází, jak by bez něho zůstaly jejich životy smutné, hladové, chudé a zatracené.

Teď Ježíš s apoštoly sestupuje z výšin hory na rovinu. Obklopují je zástupy – a opět velmi rozmanitých lidí. Místních i odjinud. Pravděpodobně ti, kdo to myslí s Ježíšem smrtelně vážně, i ti, kteří záhy odejdou jinam. Ježíš se s nimi chce setkat na rovině, na rovinu, tváří v tvář, přímo. Uprostřed moře jejich starostí. Bezprostředně na něho doléhají jejich chudoba, jejich pláč, hlad a konfliktní vztahy.

Zástupy tuší Kristovu nevšední moc. Nikdo je zřejmě nemusel dvakrát přemlouvat, aby sem přišly. Nikdo je nemusel do umdlení lanařit. Jestliže z člověka Kristův Duch vyzařuje, druzí se přece jen v určitých chvílích nechají přivábit. I když je pravda, že leckoho později odradí křížová cesta. Ne každý tuší o blahoslavenosti pronásledovaných. Zástupy nyní přivádí k Ježíšovi touha po uzdravení. A Kristus jim opravdu přeje zdraví, štěstí a pokoj. Uzdravující moc z něj vychází.

Přeje nám pokoj i uprostřed nepokojů – vždyť právě doprostřed trápení vyhlašuje:

„Blaze vám, chudí,
neboť vaše je království Boží.
Blaze vám, kdo nyní hladovíte,
neboť budete nasyceni.
Blaze vám, kdo nyní pláčete,
neboť se budete smát.“

A neméně blaze pronásledovaným pro Kristovo jméno.

Taková slova neznějí úplně lacině a podbízivě.

Blahoslavený v tehdejším řeckém světě znamenalo patřící do blízkosti bohů… Ježíš to slavné zaslíbení snesl z nedostupných výšin dolů, na rovinu, na obecně lidskou zemi.

Blahoslavený znamená opravdu šťastný – dá se bez okolků říct, že Kristus zaslibuje štěstí v neštěstí. (Básník Reynek napsal: „Nejtvrdší si hledám štěstí / štěstí uprostřed bolesti / jako démant v prstenu“.)

Blahoslavenství si můžeme představit trochu jako blahopřání, gratulaci. Tentokrát pro všechny, kdo by patrně řekli, že zrovna jim momentálně není k čemu gratulovat. Včetně těch, kdo se právě bojí, že je Bůh opustil. Bohu však na nich vrcholně záleží!

Vzápětí ovšem o to víc Ježíš znepokojuje:

„Ale běda vám, bohatým,
neboť vám už se potěšení dostalo.
Běda vám, kdo jste nyní nasyceni,
neboť budete hladovět.
Běda, kdo se nyní smějete,
neboť budete plakat a naříkat.
Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“

Což už vůbec není podbízivá řeč.

Kristova blahoslavenství cíleně provokují a otřásají našimi základy.

Poměrně snadno by se z nich daly vyvozovat zcestné závěry – na způsob „čím víc budeš trpět, tím tě Bůh bude mít radši“, což by bylo zcestné pojetí.

Na druhou stranu však nemůžeme nad těmi výroky mávnout rukou a říci: Vždyť Ježíš to tak přece nemyslel.

Kristus člověka neustále těší v nezajištěnosti a zároveň neustále jej provokuje v zajištěnosti.

Je třeba připustit si konkrétní otázky:

Jaká blahoslavenství či běda oslovují mě v tuto chvíli?

Jaká v souvislosti s druhými, na které právě myslívám?

Jaká vzhledem ke společnosti, v níž žiji?

I v situacích zdánlivě beznadějných zůstávají blahoslavenství neotřesitelně platná. Nikdo a žádná nepříznivá okolnost člověka o Boží blízkost nepřipraví.

A na druhou stranu žádné štěstí nemůže být úplné, dokud zde žijeme ve stínu Kristova kříže. A dokud máme chudé mezi sebou. Žádná jistota není definitivní, dokud na tomto světě není království Boží konečně přítomné.

Kristova běda zajištěným vhodně doplňují verše slova Zjevení Janova:

„Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

Co je nejhorší bohatství?

Co je nejhorší chudoba?

V určitých kontextech platí sůl nad zlato a tak dál.

Nejriskantnější by bylo říci si ono: „Jsem hohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!“ A taky nikoho už… (A kdopak by potřeboval mě?) Nejsmutnější by bylo zabezpečit se tlustými zdmi a ohradit se kamerami, přestat vycházet z domu a jen se do smrti bát o sebe a svoje věci. Žil by pak člověk bohatým životem? Jak široký by mu zbyl horizont? Potkal by dostatek zajímavých lidí? – Oč prozíravěji jedná král, který v oděvu žebráka navštěvuje občany své země. Hovoří s nimi na rovinu a s upřímným zájmem. Nejprozíravější pán nepřestává toužit po shledání s hladovým, chudým, plačícím a pronásledovaným Pánem Kristem. – A kdyby se člověk zavřel do virtuální reality a poslouchal by pouze lichotky, potom by přece nepoznal bohatství pravdivých, láskyplných vztahů.

Jistěže není nic romantického na opravdové chudobě a hladovění. Nicméně už i uprostřed akutního nedostatku mohou lidé prožívat předběžné záblesky království Božího. Chudý člověk se setkává většinou s těmi, kdo nemají zvláštní potřebu lichotit – nicméně když mu prokážou lásku, myslí to vážně. A pronásledovaným pro Krista bude už lichotit asi málokdo. Leč právě oni mohou mít štěstí na vpravdě obohacující kontakty. Nemluvě o pokladu v poli. Království Boží se blíží. V různých obdobách se stále vrací šance nazřít svět Kristovýma očima. Očima krále, jenž putuje v šatech žebráka napříč zemí. Královskou příslušnost Ti nikdo nemůže vzít, pokud se jí sám nevzdáš. A v království můžeš zůstat sám sebou – například jako pronásledovaný, který se za sebe nestydí.

Nad blahoslavenstvími můžeme rozjímat různými způsoby. A můžeme také vzpomínat na rozmanité starozákonní příběhy. Třeba o Noemi a Rút. V tomto příběhu se motivy hladu, chudoby a pláče koncentrují. A Rút možná hrozilo i nepřijetí, když emigrovala s Noemi do Judska – Moáb zde skutečně platil za podezřelou zemi. Jakou by tehdy našly osamělé ženy společnou budoucnost? Zahořklá Noemi odhání Orpu i Rút. Za nimi spálená země, zesnulí nejbližší, před nimi žádná sebemenší jistota – zdá se, že ani v zemi zaslíbené. A přesto se Rút odváží k nemožné cestě s Noemi přes hranice. A tak ženy poskytnou samému Hospodinu šanci, aby jim proklestil o to krásnější cesty. Přistěhovalkyni Rút nakonec prokáže milosrdenství majetný Bóaz. On sám by skončil jako o mnoho chudší, kdyby Rút nepoznal, a kdyby se s ní neoženil. I Kristův rodokmen by zůstal výrazně ochuzen.

Bez koho třeba byste skončili výrazně ochuzeni vy?

A můžeme vzpomínat na další příběhy, v nichž dají blahoslavenství dobrý smysl.

A také na další biblické blahoslavící výroky – jako: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“

I dnes k nám doléhá pozvání na Boží hostinu.

Slovo poslání: Jk 1, 9-12