První čtení: Ž 8, 2-10

Základ kázání: L 9, 43b-48

Jak se projevuje Boží moc?

Když jsem byl malý, prohlížel jsem si pravidelně na dětském náboženství ilustraci k písni Někdo mě vede za ruku. Po letech pravidelného prohlížení se mi hluboce vtiskla do paměti. Vidíme na ni chlapce držícího se mohutné ruky podané shůry. Ochraňující náruč Boží. Uklidňující obraz. Na jednu stranu pravdivý. Na druhou stranu někdy stojí za to obrátit i nejstabilnější Boží obrazy vzhůru nohama. Ježíš nás vždycky neuklidní podle našich očekávání.

Jak se projevuje Boží moc? Podle Kristovy logiky také tak, jako když Tě vezme za ruku dítě. Zavedlo vás někdy dítě do lepšího světa? Oslovilo vás nemluvně? Čím mohou děti inspirovat? Je pravda, že současná civilizace vzala dětský svět hodně vážně – o hodně vážněji než třeba před dvěma tisíci let, v Ježíšově době. Dnes se nám z hračkářského trhu dělá už trochu mdlo. Nicméně děti samotné nemohou za to, že dospělí zneužívají jejich svět. I dnes lze spatřit Kristovy jiskry v dětských očích. A Kristus nás navíc neupozorňuje jen na dětskou aktivitu, ale i na dětskou pasivitu. Ukazuje nám, že děti pořád zůstávají odkázány na podané ruce dospělých. Jsou vlastně stále odkázány na milost. Vydány na milost. Křehké. Nicotné. Samy o sobě nic. Důležitými se stávají až v očích těch, kdo je mají rádi. Což samo o sobě stojí za pozornost.

Lidé se častěji ptají, proč Bůh razantněji nezakročí proti zlu. Proč Bůh zůstává v našem světě někdy tak nicotný, kam se schoval? Vždyť podle Bible mu náleží veškerá vladařská sláva a moc. Vždyť k jeho působení patří i deset egyptských ran a podobné zásahy. Ovšem stejně tak k Božímu působení patří sněhová vločka. Kdo by měl koneckonců náladu poslouchat pořád diktátora, jenž donekonečna udržuje řád a kázeň pomocí egyptských ran, a nikoho nenechá ani se svobodně nadechnout? Někteří teologové vnímají jako zásadní hodnotu křehkost. Křehkost, nicotnost, zranitelnost. Kristus vydaný na milost. Po holocaustu podobně uvažovalo mnoho teologů křesťanských i židovských. Ale nejde o žádnou novinku, vždyť Ježíš sám uvažoval podobně od začátku:

„Syn člověka bude vydán do rukou lidí“. Když apoštolové slyšeli „Syn člověka“, mohli si vybavit třeba proslulý citát z Danielova proroctví: „hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.“ Když apoštolové slyšeli Syn člověka, doufali v příchod Mesiáše s nesmírnou mocí. A Ježíš skutečně udivuje své současníky podivuhodnou silou, když uzdravuje, oživuje a povzbuzuje.

Přesně v takové atmosféře však Ježíš připravuje učedníky na nečekaný zvrat: „Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí.“ Co to má znamenat? Nač vlastně vydán? Nač Ti je Kristus do rukou vydán, člověče? Jak s tímto Mesiášovým problémem ve vlastním životě naložíš?

Jak se projevuje Boží moc v našem světě? V mém, ve Tvém světě? Jak nás Bůh soudí? Jak nás Bůh promění svým soudem? Když ubližuji dítěti, odsuzuji se v první řadě k tomu, že s dítětem neprožívám hezké chvíle. Když ukřižuji Krista, odsuzuji se k tomu, aby Bůh umíral v mém světě. Přichází; Beránek vedený na porážku. Nesmírná Boží odvaha, nesmírné Boží vydanost, nesmírné Boží riziko, nesmírná Kristova křehkost. Bůh vydán člověku na pospas. Na milost nebo nemilost. Opravdu se smysl života tak snadno rozpadne na padrť? Rozsype na popel bezbranných? To přece nejde! Hospodin si ústy nemluvňat a kojenců vybudoval mocný val proti svým protivníkům. Zastavil nepřítele planoucího pomstou. Ale definitivně ho zastavil až právě o nahé Kristovo tělo. Tady už nepříteli došly všechny argumenty. Tady už i ďábel vidí, že není zač se mstít. Syn člověka vydán do rukou lidí.

Učedníci však tehdy Ježíšova slova nepochopili. Báli se ho zeptat. Báli se možná vůbec si připustit, že následují tak podivuhodně křehkého Mistra. Věřící postupně dozrávají. Oprošťují se od pohodlnějších představ. Apoštolové tehdy ještě pořádně nedozráli. Naopak se just začali zaobírat myšlenkami, kdo z nich je asi největší. Rychle pryč od znervózňujících Ježíšových průpovídek. Na čem si jako křesťané můžeme založit svou slávu? Na jakém základu postavit věž do nebe? Jaké by mohly nás věřící napadnout argumenty? Například Petr je typický skalní člen církve. Někdo si začíná zakládat na síle víry. Jiný na vybroušené teologii. Další působí vyloženě morálně. Onen si připadá nadmíru svobodomyslný. Jiný už dokonce nastřádal mučednický credit. A další vymítá démony o sto šest, prorokuje a dennodenně zří vidění. Tamten si naopak chrání svou intelektuální skepsi. Tamta se nadře jak Marta.

Když Ježíš poznal, čím se v mysli obírají, předvedl ještě názorněji, oč mu jde. Vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“

Kdo z nás je vlastně nejmenší třeba nyní v této modlitebně? Jakou byste si v rychlosti sestavili hitparádu – od nejmenšího po největšího? Co z toho vyplývá?

Kolikrát jsme už nepřijali Křehkého mezi sebe? Kdy namátkou? Zadupali jsme křehkého Krista jak sloni porcelán?

Jakými všemi ještě přijmout opomíjené děti? A další slabé a zranitelné a nezajištěné a opozdilé a převálcované a poslední? Kde je i církev odmítá? Jakými všemi ještě způsoby přijmout sebe navzájem ve své zranitelnosti, křehkosti, citlivosti? Kdy nepřijímáme potřebnou dětskou fantazii a vize, schopnosto vykreslit nový, čistější, barevnější svět, svět ještě nepřeválcovaný dospělou vypočítavostí a pragmatismem?

Kdy ještě bys, člověče, mohl přijmout sám sebe ve vlastní dětskosti, křehkosti, zranitelnosti? Ve slabosti a v bezelstnosti? Kdy ještě bys mohl uvolnit průchod své nezkalené fantazii, schopnosti čistým a nezaneseným srdcem nazřít nový, hezčí svět?

Jak znovu, lépe zaslechnout Boží slovo s dětskou otevřeností?

Kde všude ještě přijmout křehkého Kristova Ducha mezi sebou?

Kristus byl sice ukřižovaný už před dvěma tisíci let. Avšak Kristův Duch působí mezi námi stále. A tak i Kristova zranitelnost zůstává dodnes aktuální. Někdo nás bere za ruku. Někdo se bojí jít tmou. Někdo si občas až doteď připadá jak dítě, které Otec opustil. Někdo nás přijímá za vlastní. Někdo chce s námi jít dál.

Slovo poslání: Žd 2, 5-18