První čtení: 1S 31-37a

Základ kázání: Mk 8, 27-33

 

(Kazatel: Marian Šusták)

Začíná postní období, Velikonoce se blíží. 1. postní neděle se jmenuje Invocavit me, povolal mne. Lidově se nazývá také Pučálka, podle pokrmu z napučeného hrachu, který se podával.

Říkáme to každý rok. Jakmile skončí Vánoce, krátce na to se na lince obzoru objeví malý puntík, vrcholek stožáru, který opatrně poroste. Později se na tom hrotu dá něco rozeznat. Ano, je to kříž. Kříž jako znak Velikonoc zde ale není talisman pro štěstí. Kříž znázorňuje ukřižování. A když loď Velikonoc dopluje až k nám, potichu a vážně, tehdy na tom kříži uvidíme víc. Rozpažené lidské tělo ze dřeva. Tělo člověka, který byl kdysi živý, chodil s učedníky a učil je. Vedl je krok za krokem k pochopení, že není samozvanec. Naopak, že byl povolán Bohem. A že všechno, co jeho žáci vidí, uzdravování a divy, jsou znamení nového věku.

Jenže jak se blížili k rozhodujícím velikonočním svátkům, musel Ježíš svým žákům oznámit ještě jednu stránku Božího povolání. Až v polovině svého evangelia nechává Marek poprvé Ježíše promluvit o utrpení. Jakoby tím evangelista naznačoval, že až v polovině své cesty za Ježíšem se dozvídají jeho nejbližší o bolesti, která čeká jeho i je. – Asi to ani nemohlo být jinak. Kdyby Ježíš všem pozvaným hned zkraje oznámil, že bude zabit, kdo by za ním šel? Vždyť i přesto, že Mesiáš své posluchače zasvěcuje do tajemství „Syna člověka“ postupně, i přesto mnozí říkali: „Tvrdá je to řeč, kdo to může poslouchat.“ A dokonce čteme, že někteří, kdo se takto zhrozili perspektivy blízké smrti, už s ním více nechodili.

Ale čas je neúprosný. Nastává, co nastat musí. „Za koho mě lidé pokládají?“, ptá se Ježíš. Učedníci zmiňují, co slyšeli: za Elijáše, za Jana Křtitele, za jednoho z proroků. To se také jistě doneslo i k samotnému Ježíši, a tak na to nereaguje. Zajímá ho jiný pohled. Jejich pohled. „A za koho mě pokládáte vy?“ Ozve se Petr: „Ty jsi Mesiáš“ /ř: Kristus/. A je to jako gong! Toto vyznání je pro Ježíše signál, že situace dozrála. Už může říci vše. Čteme: „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen…být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně.“ Petrova odpověď představuje zlom. Bod, za kterým je všechno jinak. Jde do tuhého, není proč otálet.

Zajímat se o křesťanství, vcelku přejně a vstřícně posuzovat některé informace, to je dobré a důležité. Žije naděje, že se posluchačům otevřou další dveře, dveře k ještě hlubšímu poznání. Slova apoštola Petra však ukazují, že se stalo něco zvláštního. Že se při něm /jako komín v jeskyni/ otevřel průnik, který sahá z nebe až na zem. Ovšem ten kužel světla, který mu ukázal Ježíše v pravé podobě, nesvítí z jeho píle. To mu odhaluje Bůh. A to je vždy obdarování naprosto mimořádné. To ovšem mění situaci. Je zde někdo, kdo může slyšet i slova, která by jiné zahnala. Už snese víc. Snese, ale ne tak snadno. Když Petr uslyšel o tom, že Ježíš jako Mesiáš musí trpět a být zabit, vzal si svého Mistra stranou a začal ho kárat. Proč? – Proč my si někdy někoho odvedeme bokem, abychom si s ním promluvili? Děláme tak tehdy, když nám na někom hodně záleží a nechceme ho před druhými urazit, znevážit.

Máme před sebou poněkud komickou scénu. Petr mimo doslech jiných přátel Ježíšovi otcovsky domlouvá. V jiném evangeliu, u Matouše, Petr řekne: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nesmí stát.“ Jakoby ho varoval, jakoby říkal: „Co to znamená, važ slova, to přece nejde, jak by to vypadalo!“… Je to v něčem podobné, jako když Saul vymlouvá Davidovi rozhodnutí, jít bojovat s Goliášem. Tehdy v pozadí znělo něco jako: „Nedělej to, zničí tě, tvoje smrt přinese jen další potupu nám všem, celému Božímu lidu!“ – Něco z tohoto myšlení vidíme teď u Petra. Osvítilo ho světlo shůry, pohlédl do hloubky zjevení v Kristu – a už by vše mělo padnout? Jaký by to mělo smysl, kdyby se vše z té slávy Božího Syna mělo okamžitě ztratit, zmizet švihem jako meteor na obloze!?

Co svým jednáním prozrazuje Petr? Že by jako mnohem starší větrem ošlehaný rybář chránil mladíka Ježíše? Anebo brání jen sebe a své představy a sny o Mesiáši? „Ne, to se ti nesmí stát.“ Ale stejně jako se nenechal odvrátit od svého rozhodnutí mladičký David a šel proti Goliášovi , tak ani Ježíš nemůže dát na ustrašené varování. Dokonce se na Petra rozzlobí. Žádné tajnůstky! Obrátí se ke všem a řekne zostra: „Jdi mi z cesty, satane! Tvoje myšlení není z Boha, ale z člověka!“…Je to tvrdý útok. Ovšem, co jiného měl Ježíš říct? Vždyť Petr se nečekaně staví proti cestě, která má vést k porážce „toho zlého“.

Teď si opět můžeme připomenout Davidův zápas s Goliášem. David nezvítězí nad strašným a neporazitelným nepřítelem Božího lidu z vlastních sil, ale proto, že s ním byl Bůh. Podobně i Ježíš nebude bojovat lidskými silami, ale v moci shůry, v moci od Boha. Že bojuje sám Pán Bůh, to kdysi v případě Davida nepochopil král Saul. Nyní to nebyl schopen rozpoznat ani rybář Petr. Proto odzrazuje Ježíše od pokračování v tom „vyšinutém“ odhodlání. Tím najednou stojí mimo. A nejenom mimo. Staví se na stranu satana! – V očích Petra je to vyšinutý plán, čiré bláznovství. Cesta Krista ale nevede jinak, než jak to Ježíšovi odhaluje Bůh. Je pravdou, že ta cesta je jiná, než by si představoval kdokoliv z nás i než si představuje většina lidí.

Trochu to je jako ve starých pohádkách. Princ se pouští do boje s drakem. Nasazuje svůj život pro šanci, že „ten zlý“ bude zneškodněn. Je připravený to podstoupit, aby celé království už jednou provždy mělo od něho pokoj… I zde se děje něco podobného. Mnohé z biblických dějů jsou obrazy. Avšak v případě Ježíše Krista nejde o vzor pro pohádky o boji dobra proti zlu. Zde u Ježíše za tím vším musíme vidět ne pohádkovou bytost, ale živého člověka.

„Invocavit me“, povolal mě. Toto vědomí proniká celou bytostí Ježíše z Nazaretu a On nechce zradit. Tento tón, síla slova, které „láme skály“, dělá štěrbiny do neprůhledné budoucnosti. Ježíš tak zahlédá ostřejší rysy svého povolání. Ba i ten nejostřejší. Nyní poprvé nahlas vysloví, že bude trpět, zabit, třetího dne vstane… – Proč? Proč to tak musí být? Na to se Ježíš neptá. Na to se ptáme my. Ukřižování, smrt. Krutá smrt. – Je Bůh krutý? Má někdo na tyto přirozené otázky odpověď? Myslím, že zatím nebyla napsaná taková učebnice náboženství, která by čtenáře uspokojila. A nedivíme se Petrovi, že Ježíše káral. Vždyť to nedává rozum, to nemá logiku, říká si – a my s ním. Ne, nedává. Žádné racionální zdůvodnění neexistuje. A přesto to Ježíš Kristus z té poodhalené budoucnosti takto četl. A i přes to, že to tu vypočitatelnou logiku nemá, tak se to i stalo. Co s tím? Co s tím bláznovstvím?

Tyto otázky řešil i apoštol Pavel. K čemu dospěl? – Že bláznovství to je. Ale zároveň dodává, že Bůh jedná podle jiného způsobu, než je myšlení naše. A napíše, že se ukázalo, že bláznovství Boží je moudřejší než moudrost lidí. Pomůže nám tento Pavlův závěr? Nevím. Ale mohl by. Tedy za předpokladu, že se tím, co máme za nerozum, necháme „navštívit“. Neboť všechno to nesrozumitelné a zastřené, se nám otvírá ve druhém kroku, který Bůh udělal. U kříže totiž nezůstalo. Přišlo vzkříšení. A to se nedokazuje žádnou kalkulací. To se „dokazuje“ pouze tím, že se nás ta moc vzkříšení dotkne a dotýká. Že se nás dotkne a dotýká sám vzkříšený Ježíš.

Opět jsou tady první postní neděle. Co jíst v celém tomto období? Jak se postit? Budeme jíst napučený hrách? A můžeme k tomu mít trochu cibulky a kousek uzeného? – Bez velkého úsilí cítíme, že v kontextu vážných biblických sdělení jsou takové otázky legrační. Možná, že největší půst je v přiznání, že nevím, jak o Kristu mluvit. Že nevím, jak vysvětlit Jeho smrt, důvod Jeho smrti. – Má nás to mrzet? Máme se stydět ze své koktání? Stydět za co? Není možné vyslovit nevyslovitelné. Tady je stud zbytečný. Na naši výřečnost nemyslí ani sám Ježíš. Říká jinou věc: „Kdo se stydí za mne a za má slova…za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

Loď Velikonoc se blíží. Mluvit moc neumíme. Jen víme, že ten znak na stožáru, znak kříže s rozpaženým dřevěným tělem, je otazník pro každého. Pro toho, kdo za Kristem už jde, i pro toho, kdo váhá. Ale i věříme, že kříž je také symbol člověka Ježíše, který do toho šíleného boje šel, aby celé království mělo už od „toho zlého“ pokoj. Amen.

 

Modlitba:

Hospodine, Bože náš, děkujeme za Pána Ježíše Krista, který se nezalekl svého povolání a poslání, a díky kterému můžeme přijímat moc odpuštění, vzkříšení i sílu nového pokoje skrze Ducha svatého. Amen.