První čtení: J 7, 53-8, 11

Základ kázání: Ž 130

 

„Z hlubin bezedných tě volám“, zní začátek té modlitby. Začátek depresivní. Hlubiny tady neznamenají nic pozitivního, ale opravdový propad. Stav toho, kdo se cítí jak v nějaké jámě. Normálně by se řeklo „na dně“, ale náš ekumenický překlad Bible tu naznačuje slovním spojením hlubiny „hlubiny bezedné“, že modlitebník už ani nenachází pevné dno pod nohama. Nemá kde zakotvit, ale dál a dál zabředá do bahna, které ho stahuje, a člověk v něm šlape naprázdno jak tonoucí.

Někdy se můžeme dostat i do takových stavů. Ale modlitba víry spoléhá na to, že Bůh nás i v takových stavech vnímá a že nás vyslyší. A že má smysl ho volat, protože u Boha můžeme najít přijetí i přes svou úplně neutěšenou situaci. A dokonce máme naději, že Bůh do hlubin ztracenosti a odepsanosti osobně sestupuje v Kristuže hodí tonoucímu záchranný kruh svého slova.

Modlitba z hlubin je také prostá iluzí o lidském životě: „Budeš-li mít na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ Snad ten, kdo si momentálně připadá ve světě dobře zabydlený, může mít také dojem, že on patří mezi ty správné lidi, kteří si přijetí u Boha zaslouží– na rozdíl od těch druhých, na rozdíl od těch ztracených, na rozdíl od těch se zkaženými životy… Ale ten, kdo už sám tvrdě narazil – ten, kdo už dopadl na dno svých možností a kdo se hluboce konfrontoval s temnotou lidského hříchu i s těmi nejznepokojivějšími stránkami své vlastní existence – ten také snadněji dochází poznání, že: „Není nikdo spravedlivý,“ jak připomíná též apoštol Pavel, cituji z jeho Listu Římanům: „není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha, všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ Bez Boží pomoci jsme na tom všichni stejně. Před tvou tváří, Pane, nemám vůbec nic, zpívali jsme spolu. Před tváří Kristovou se v ostrém světle začíná ukazovat i to nejhlouběji vytěsňované. A po výzvě: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem!“ – přítomní sklesle odcházejí pryč…

„Budeš-li mít na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ Přičemž překlad „mít na zřeteli“ zní ještě umírněně, ale z hebrejského originálu modlitby proznívá i cosi jako: Budeš-li hlídat (jak bachař) a slídit po tom, co udělám špatně, budeš-li si to ukládat do paměti a schovávat si to na příště, abys to mohl proti mně v nestřežený okamžik vytáhnout… Jako když člověk pln hořkosti vmete druhému do tváře: „Tohle ti nikdy nezapomenu…“ Kdyby k nám Hospodin přistupoval jen takhle, kdo obstojí? A Hospodin vnímá skutečně nekompromisně všechny naše nepravosti… Před jeho měřítky obstát nelze, jak si žalmista v těch temných hlubinách zřetelně uvědomuje. A přesto v důvěře volá:

„Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň.“ … Zvláštní a nesamozřejmý postřeh, že Bůh vyvolává tu pravou bázeň – úctu a respekt tím, že se smiluje a odpouští. Protože na první pohled může odpuštění vypadat spíš jako příznak slabosti. Vzbuzuje obavu, že kdosi smírný a milosrdný na sobě nechá i dříví štípat. Ti, kdo si chtějí vydobýt autoritu, vycházejí často spíš z opačné představy: Snaží se nahánět strach. Tím si však vposledku nezískají opravdovou vážnost. Naopak – čím více zastrašují druhé, tím spíše vypadají z odstupu poněkud tragikomicky. Třeba takový Herodes – typický tyran Ježíšovy doby – vraždil i nemluvňata, ale opravdu vážně se brát nedal. O diktátorech všech dob koluje bezpočet vtipů. V posledku nepřesvědčivě působí i duchovní vůdcové, co prosazují poslušnost a řád výhrůžně vztyčeným prstem a neustálou hrozbou kamenování hříšníků. Anebo učitel, který své žáky jen sráží kvůli každé chybičce… Anebo žlučovitý šéf… Domácí násilník, který bije svou ženu a vytváří dusnou atmosféru… Takoví lidé sice mohou mít dočasně navrch, ale napořád je nebude nikdo brát vážně. Z odstupu viděno připomínají karikatury, jen pouhé figurky na šachovnicích mocenských her. A navíc jejich potřeba zastrašovat druhé vyplývá z toho, že oni sami se bojí. Diktátoři se chorobně obávají vlastního svržení, a z toho důvodu potlačují každý svobodný projev života společnosti. Šikanující se bojí, aby sám nebyl šikanovaný. Domácí násilník se bojí, že ho žena opustí, proto se chorobně snaží udržet si ji pod kontrolou. Navenek se tito lidé snaží zapůsobit velkou silou, ale ve skutečnosti jen dávají průchod svým slabostem. V hloubi duše je nelze brát příliš vážně.

„Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň.“ Vyznává žalmista, když se setkává s tou pravou autoritou, která je naprosto svrchovaná a svobodná a která nepředstavuje žádnou slabost… Naopak, ona si může klidně dovolit odpouštět, protože překonává běžné mocenské hry na zastrašování a podrobování nátlakem. Vždyť vládne vysoko nad nimi. A prokazuje moc opravdu zachránit před nebezpečím; též proto vzbuzuje daleko větší úctu než ti, kteří jen populárně mluví, obelhávají a klamou. Pán Bůh je všemocný, takže by mohl v mžiku zničit celý svět. Ale v tuhle chvíli tak nejedná. Raději tvoří novou květinu… A nejtišeji nás udržuje při životě i v celé naší křehkosti a zranitelnosti… A otevírá nám východiska ze slepých uliček hříchu.

Teolog Pavel Filipi (kterého cituji o to raději, že si ho osobně pamatuji ze sboru v Praze na Vinohradech) k tomuto verši poznamenal – cituji mírně zkráceně: „To, co vzbuzuje bázeň je odpuštění (…), nikoli nepravost, nikoli trest. Bázeň vzbuzuje Bůh, který se nedá převést na žádné z myslitelných schémat o vině a trestu, zásluze a odměně. Bůh nezbadatelný, neuchopitelný, skrytý (…), je skrytý právě těmito posledními, nevystižitelnými pohnutkami své lásky.

Ale právě jako takový, nevystižitelný ve své lásce, vzbuzuje bázeň. Bůh, který odpouští, nedává se tím v naši dispozici a manipulaci, nestává se naším kumpánem, zůstává svatým Bohem, s každým přiblížením se nám opět vzdaluje, opouští naše schémata a podmínky. A proto vzbuzuje bázeň, ano řekněme přímo: strach, strach z toho, abych nepřišel o jeho lásku, abych neztratil jeho odpuštění. (…) Neboť pak by opravdu zbyly jen ty hlubiny.“ Napsal Pavel Filipi.

A možná si také vybavíte ten zvláštní pocit, když se k vám zachová nečekaně dobře někdo, kdo by se k vám dobře vůbec chovat nemusel. Někdo, s nímž máte vztahy dlouhodobě rozházené. Anebo když vás bere vážně někdo, kdo vám dosud připadal jakoby o úroveň nad vámi. Skutečná duchovní autorita. Anebo učitel opravdu dobrý ve svém oboru. Anebo vaše tajná láska. Možná, že pocítíte až závrať, když si vás skutečně všímá. Na jednu stranu byste se raději stáhli zpět do své ulity, do svého „bezpečného“ zázemí, v němž byste se s tím druhým setkávat nemuseli a mysleli byste si o něm dál nerušeně svoje. Hranice mezi vámi by zůstaly jasně narýsované. Nic byste neriskovali. Ale on už vám otevřel svou náruč. A vy teď cítíte, že je poctivější a opravdovější tu výzvu přijmout… Ale s bázní a chvěním ji přijímáte. Protože nechcete toho druhého zklamat.

Pán Bůh nám v Kristu otevírá svou náruč a my se opět odvažujeme vykročit ze svých barikád… Odvažujeme se opustit svoje zabetonované představy a pojetí, v nichž jsme se zabydleli a obrnili. A vycházíme dál. Na cestu nově nabyté svobody, o které ještě sami netušíme, kam nás povede.

Jako ta žena přivedená k Ježíšovi, když jí došlo, že nikdo z žalobců ji neukamenuje… A nadto že ani ten jediný bez hříchu, který s ní zůstal až do konce, jí nyní neublíží. Naopak, pouze jí s nesmírnou vážností klade na srdce: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

 

Slovo poslání: Žd 12, 18-29