První čtení: Jr 17, 5-14

Základ kázání: L 6, 43-46

„Ústa mluví, čím srdce přetéká.“ Přetékat může jak vodou živou, tak žlučí aj.

Veškerá lidská komunikace do jisté míry vypovídá o tom, kým komunikující jsou. Říkám „do jisté míry“, neboť je také psáno: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“… Každý z nás zůstává tajemstvím zčásti nerozluštěným. Ale do jisté míry skutečně naše komunikace vypovídá o tom, kým jsme. A je to úlevné: Pravda se ukazuje. Mnoho podstatného se člověk o sobě dozvídá. Myšlenky se zrcadlí v řeči i v činech. Vše dohlížíme zvláště zřetelně ve zřetězených důsledcích – v ovoci – zejména ve vztazích. Podstata života každého z nás vychází postupně najevo. Nemusíme se tedy usilovně kontrolovat. Byla by zbytečná námaha balzamovat svoje masky. Žijme přímo. Každá situace člověku napovídá, kde zrovna stojí před Boží tváří. Leccos se vyjevuje i skrze drobnosti – mnohé o člověku napoví tón hlasu, gesto i přeřeknutí. Přemnohé o něm prozradí krizová období. A zbytek uzraje na konci věků. Tehdy Bůh „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí“, jak je psáno a jak už jsem zmínil.

Bůh sám už nyní prohlíží, čím naše srdce přetékají, jak říká žalmista: „Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.“ Vězíme nekonečně hluboko v Pravdě; V té, kterou ovšem má smysl přijmout. Nechat i skrze svou existenci vyvěrat prameny živých vod. Žiješ-li v životě Božím, Tvé srdce jím přetéká. A je cenné o Bohu vědět, v Boha věřit, i když vycházejí na světlo naše hříchy. Je vzácné mít přístup k tomu, komu je můžeme hned odevzdat. A odměnou přijmout opět jen život v Pravdě, život od Boha.

A pokud jde o život ve společenství těch, kdo Boha hledají a Boha milují: Obzvláště v důvěrných vztazích se člověk přestává kontrolovat a jeho masky rychleji padají. Dostává tedy jednak více příležitostí projevit lásku beze studu – a nejednou opětovanou lásku. Ale i lidské špatné vlastnosti, arogance, egoismus, to všechno vyvěrá na povrch. Čím důvěrnější vztahy, tím méně masek si člověk zachová. I v živém společenství církve tedy vycházejí na světlo temné oblasti každého z nás… Pravdy, za které se stydíme. Vycházejí zde najevo před tvářemi bratří a sester, o nichž je psáno: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně.“ Tím smutnější je, když do sebe navzájem vrážíme – v záři Páně… Avšak na druhou stranu právě společenství, které přijalo za svoje centrum Ukřižovaného a Vzkříšeného, se stává záchranou sítí pro nás pro všechny, kdo do sebe narážíme. Ano, na jednu stranu zde cítíme o to intenzivněji nepatřičnost zla, v záři Páně, dopadajícího i na Ukřižovaného samého… Ale zároveň zde všichni vycházíme z Kristova smíření, a tak dostáváme sílu unést, co nám udělali druzí. V takovém společenství se zvyšuje šance, že se nemusíme před lidmi skrývat. Žádná zeď se tu nemusí stát neprostupnou! Znovu a znovu se vydávejme do vztahů přímo, bytostně.

A samo dobré ovoce, o kterém Ježíš mluví, souvisí nutně s nesouzením, s přijímáním, s dáváním a s odpuštěním. Ježíš ta slova o plodech a stromech pronáší ihned po podobenství o třísce a trámu. Slova o nesouzení, odpouštění a dávání dosti těsně předcházejí.

Živá voda spojuje. Možná si ještě vzpomínáte na typické pohádkové záplatky, kdy hrdina polije živou vodou například někoho s useknutou hlavou, a hlava sroste.

Dnešní slovo poslání z Listu Jakubovy začíná také zmínkami o vodě, i podobenstvími příbuznými původním slovům Ježíšovým: „Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.“

A pokračuje slovy: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost. Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná, ďábelská. Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“

Živá voda dobrých slov tedy spojuje, vede nakonec k pokoji. Přestože občas sama o sobě může znepokojovat – vždyť slova proroků i Ježíšova občas otřásají v základech lidského ega. Působí někdy jako zemětřesení, aby se mohly ty prameny vody živé prodrat puklinami ze dna osobností.

Nakonec ovšem živá voda Božích slov vede k pokoji – přes všechny meandry v našem nevyrovnaném světě. Každé Boží slovo je v posledku dobré. Avšak ne každá zbožně znějící řeč automaticky souvisí s Božím slovem! Jak Ježíš říká: „Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co vám říkám?“ I zbožně znějící slova mohou být prosáklá egoismem a svárlivostí. Ne každý, kdo má v uvozovkách „boha plná ústa“, Boží slovo ztělesňuje.

„Ústa mluví, čím srdce přetéká.“ Jedna důležitá věc je tedy, čím srdce přetéká – co ústa mluví. Neméně důležité však zůstává, že ústa mluví, čím srdce přetéká.

I v tom tkví nakonec útěcha: Jestliže nechám ze svého nitra vyvěrat život Boží, pak bohudíky – i kdybych mluvil slovy neobratnými, neumělými, barbarsky stylizovanými, příliš tichými nebo naopak nepřiléhavě hřmotnými – má ústa mluví, čím přetéká srdce. Nemusím se tedy nekonečně strachovat o vyznění formální. Nemusím se nechat ochromit komplexy!

Můžeme v této souvislosti ostatně vzpomenout klasické biblické postavy: Sám Mojžíš namítal: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.“ Hospodin mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!“

Také mladičký prorok Jeremjáš si stěžoval: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Ale Hospodin mu řekl: „Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš.“ Ani strach z odmítnutí neměl Jeremjášovi zabránit ve vyvěrání těch pravých slov; „Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.“

Také apoštol Pavel poukazoval na svou nevýmluvnost, kterou mu zřejmě někteří lidé otloukali o hlavu: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“ Pavel se ovšem udolat nenechá: „I když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí; to jsme vám pokaždé a v každém ohledu ukázali.“ Což dobře doplňují jiná Pavlova slova: „Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ A ještě jinde: „a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.“

Neznát nic než Krista ukřižovaného, a nést tedy jeho dobré ovoce – to koneckonců krásně koresponduje s textem písně: „Z přetěžkého kříže, který nesl Pán / strom života stal se plody obtěžkán.“

Kristův Duch zůstane plodným i v nejvypjatějších situacích – jak je psáno: „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“ Ježíš zde hovoří o době pronásledování, ale do našich všedních konfliktů proznívá samozřejmě táž naděje. Nesená v duchu slov: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“

A tak může být skutečně útěšné, že ústa „mluví, čím srdce přetéká.“ Ať už nám hrozí odmítnutí od kohokoliv. Ať už jsme obdarováni rétorickým talentem, nebo nejsme. „I kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ Kristova láska se nám ovšem bezmezně dává – jakožto nevyčerpatelný pramen myšlenek, slov i činů.

Slovo poslání: Jk 3, 11-18