Základ kázání: Jb 14, 1-6

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Jméno Jób zná celý svět. Proč? Pro ty pověstné rány, kterým byl vystaven. Jób je symbolem člověka stíhaného osudem, trpícího. To je všeobecně známo. Ale už ne všichni vědí, jak to s tím biblickým Jóbem bylo, o čem mluví celý příběh. Že Bůh dovolil satanovi, aby Jóba podrobil zkoušce, aby prověřil opravdovost jeho víry.

Ptáme se, jaký je to vlastně Bůh, když takové trápení Jóba dovolí… Bůh má přece chránit a dávat nám dobré dary, požehnání, a ne, jen tak pro nic za nic, umožňovat tomu zlému, aby Božího služebníka týral!… Jenže když čteme celou knihu Jób, zjistíme, že Bůh nedopustil to satanovo řádění jen tak „pro nic za nic“. Bůh – a teď by se mi chtělo říci: držte se – Bůh Jóbovi věřil.

Celý příběh je v Bibli uveden rozhovorem satana s Bohem. Satan Nejvyššímu předhazuje, že ten jeho miláček věří jenom proto, že se má dobře, že mu Bůh dává všeho dost: majetek, dům, děti, zdraví – a že tedy věří a modlí se jenom z prospěchu, z jakési vypočítavosti.

Je to myšlenka stará, ale setkáváme se s ní neustále. Kolik lidí si myslí, že preláti jsou prachatí a že ostatní lidé věří a chodí do kostelů jenom proto, že z toho mají nějaký zisk; nakonec si na Bohu vždycky něco vyškemrají!… Fakt, že za těmito nápady je stará středověká averze a závist, to jim nedochází. Ale nejen nechuť a závist je na takovém postoji to špatné. Ještě horší je myšlenka, že Bůh je tady jenom proto, aby dával. Dej a budu ti věřit. Tento způsob uvažování dělá z Boha jakéhosi trhovce, obchodníka s hlasy, který si lidi musí podplatit, aby mu věřili a za ním šli. – Tak přemýšlí i satan. „Dáváš Jóbovi – věří ti.“ Ale odejmi od něj své dary, své požehnání – uvidíme, jestli zůstane tak bezúhonným.

Avšak Pán Bůh Jóbovi věřil. Chápu, zní to troufale, že Bůh věří člověku. Častěji mluvíme o tom, že člověk věří Bohu a v Boha /a má věřit Bohu/. Ale Bůh ví, že je to možné, aby ho lidé měli rádi i bez „úplatků“. – A jak to Bůh může vědět? Odpověď je prostá. Tak, jak to můžeme vědět i my. Vždyť to známe. Finančně – žádná sláva, zdravotně – střídavě oblačno /seznamy nemocí si dnes navzájem raději předkládat nebudeme/ a co se dětí týká – také umějí dát zabrat. Ale, přesto! Když nás Bůh svým slovem a svým Duchem probudil pro víru, tehdy nás uvedl do vztahu se sebou samým. A ten vztah jistě není poměr obchodníka a klienta.

Těžko se o těchto věcech mluví, protože jde o záležitost silně osobní. Bůh nás osloví, zvláštním způsobem zasáhne a zjeví nám sebe. Zjeví nám, že je s námi, že nás zná až do morku kostí, a přesto je s námi. /Anebo právě proto?/ A že nám nepochopitelně fandí, až tak, že mluvíme o lásce… Bolívají nás zuby a klouby, koukáme, kde je jaká sleva, a do toho nás vytáčejí někteří naši bližní – ale to všechno není tak hrozné. Protože když se zastavíme, a tak řečeno pohlédneme vzhůru, vždy znovu se v nás rozhostí to „něco“, co přichází od Hospodina. Tehdy si uvědomujeme, že se žít dá, když můžeme být s Tím, koho sice nevidíme, ale kdo je s námi a dává naším dnům smysl – i když občas nadáváme.

A tím se opět vracíme k hlavní postavě našeho příběhu. Bůh věděl, že ho Jób uctívá nezištně, celým svým srdcem, a proto dovolil satanovi, aby ho zkoušel. A tak Jób přišel o majetek, o dům, o děti. A i když mu to jistě nebylo lhostejné, nakonec řekne: „Nahý jsem přišel na svět, nahý z něho odejdu. Hospodin dal, Hospodin vzal, jeho jméno budiž požehnáno.“

Satanovi je to málo, nerad prohrává. Tak říká Bohu: „No jo, zatím jako vedeš. Ale sáhni na jeho tělo a jeho kosti, hned ti bude zlořečit!“ Za tím vězí zase ta ďáblova, ďábelská myšlenka o Bohu a o víře. „Uvidíš, že až přestaneš platit, lidi si podmazávat, nikdo ti nebude věřit!“

Bůh ví, satan si jenom přeje, přeje zlé, a tak Bůh dovolí další zkoušku. Jób je obsypán od hlavy až k patě vředy. Sedne si do popela, vezme střep a škrábe si svědivé tělo. A co řekne? Řekne: „Bůh je můj soudce. Na nej spoléhám. I kdyby mě zabil, což bych v něho nedoufal?“ – Ano, to je asi ta nejznámější věta z celé této knihy. Možná si s údivem řekneme: To už není normální. Ten Jób, to snad není ani člověk. To je snad jen stroj na mluvení…

Ale to je omyl. Když přijdou za Jóbem zbožní přátelé, aby mu vysvětlili, že určitě se dopustil nějakých hříchů, když ho Bůh takto trestá, tak Jób si také řekne své. Ne jako stroj, ale pěkně od plic.

Když pak čteme, co všechno snese na jednu hromadu, až se toho lekáme. Proklíná den svého narození, volá k Bohu, téměř ho vyzývá na souboj, chce si to s ním vyříkat. Ne, není na kliček a ani není slaboch. Říká: „Člověk, který se narodí do této časnosti / doslova: člověk narozený z ženy/ má věk krátký, ale nepokoje do sytosti. Je jako květ, vzejde a zvadne a je po něm. A ty, Bože, přesto na něj upíráš zrak, soudíš mě!… Ale co jsem ti udělal? Cožpak může vzejít z nečistého něco čistého? – To znamená: „Cožpak můžu za to, že jsem se narodil do tohoto hříšného světa? Cožpak můžu být andělem, když jsem zde na zemi? – Ne, nikdo není běloskvoucí anděl, a ty mě za to chceš soudit?“… A pak Jób dodává něco v tom smyslu: „Bože, nech chudáka, který za to nemůže, že se narodil, nech ho na pokoji; odvrať od něho oči, ať si pooddechne – jakmile tuto strastiplnou pouť ukončí. Nevšímej si ho, ať si po tom všem, čím musí projít, odfrkne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou!“…

Uvědomujeme si, co právě ten nešťastník vyslovil? To, co mu vylétlo z pusy, je přímo úděsné. Vždyť on říká vlastně, že by bylo lepší, kdyby Bůh dělal, že tady není! Ba, že vůbec není – ani tady a ani tam „nahoře“!

Co by to ovšem bylo za život? Být sám, sám, když přijde deprese, sám v nemoci, sám, když hluchnu a slepnu – a smrt ťuká hůlkou po městě jak ponocný?…- Co to v té Bibli máme vůbec napsané? Není to až rouhání?

Někdo to tak může i nazvat. Ale tady nejde o slovíčka. U Jóba jde o zápas. O jeho duchovní zápas. Ve zkouškách, které prožívá, se Jób pere o pochopení toho, co žije, o smysl utrpení… Kdyby měl Bůh soudit a trestat za to, že dal člověku život, tak by bylo lepší, kdyby se takový Bůh odvrátil. Tak tomu máme rozumět. A tak tomu rozuměl i Bůh i satan, který jen na to čeká, až ten tam dole natažený na skřipci začne zlořečit. Ale Jób se ani svými drzými výpady zlořečení nedopouští. Nadává, přehrabuje se ve svých myšlenkách, jako když hledáme v koši na prádlo ztracené klíče, ale nakonec opět a opět ví, že nemůžeme chtít od Boha brát jenom pamlsky. Říká: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Ne. Jób není naprogramovaný robot. Trpí, zmítá se, ale jedno mu je jasné. Ví, že Bůh nepřestává být naším Bohem /a Otcem v nebi/, i když cesta je jiná, než chceme.

Způsobem myšlení se Jób stává předobrazem samotného Krista. I Ježíš zápasil s utrpením – a těsně před smrtí se vzpíral cestě, kterou měl projít. Ale slova Jóbova /“I kdyby mě zabil, což bych v něho nedoufal?“/ byla i Jeho vyznáním. Proto nakonec těsně před ukřižováním mohl vyslovit to známé rozhodnutí: „Otče, odejmi ode mně tento kalich, ale ne jak já chci, se staň, ale jak ty chceš.“…I Ježíšovi bylo úzko, ale věděl velmi podobně jako Jób, že Bůh je a zůstává Jeho Otec, ať se děje, co se děje.

Kniha o zkoušce věrného Božího služebníka končí velkým obratem. Satan prohrává, Jób obstál, nezlořečil, a je mu vrácena důstojnost… – Možná i na toto drama si vzpomněl apoštol Pavel, když napsal: „Bůh nedopouští zkoušky nad naše síly, ale se zkouškami dává i vysvobození.“ Vazbu na Jóba tady můžeme jen tušit. Ale v kontextu celé Bible nás jóbovské utrpení vede ke Kristu. Ani Ježíš nebyl opuštěn, i když „byl vysvobozen“ úplně jinak. Ale pro to, co vytrpěl, se mohl stát pro nás novou realitou v radosti i v bolesti, v životě i ve smrti. Na to myslí apoštol Pavel, když píše: „Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel a vstal, aby se stal Pánem živých i mrtvých.“

Amen