První čtení: Oz 7, 1-16

Základ kázání: Mt 11, 20-24

Ježíš tentokrát ukazuje přísnější tvář. Vyhlašuje běda těm, jimž se zdálo, že u něj mají privilegované postavení. Obcím, v nichž učinil nejvíce mocných skutků.

Podléháme též někdy nepřiměřeným pocitům výlučnosti? Jako křesťanská církev? Jako křesťanská civilizace? Jako jednotliví křesťané?

Když se zrovna vše požehnaně daří, člověku takové pocit hrozí spíš. Rozrůstají se tam, kde člověk zapomíná, že nejde o jeho vlastní význam. Jedině Boží milost nám dodává význam. Na sobě samých však lidé založí jen babylonskou věž.

Pokud jde o současný stav církve v Čechách, ten ovšem už tolik opojných pocitů nevyvolává. Obzvláště pamětníci mohou mít naopak dojem, že se pohybujeme v troskách zašlé slávy. Modlitebny se vylidnily. Církev je poznamenána dějinnými otřesy. Částečně jsme již přitisknuti do prachu a popela. Věřící z toho může pochopitelně přepadat smutek. Nemá však smysl přidělávat si vrásky obavami. V Kristově Duchu lze naopak současný stav přijmout jako zvláštní šanci a nové východisko. Vytěžit z rozvalin obnažené základy. Přivítat prázdnotu, která se do našich modliteben vkradla. Jak ji Kristův Duch naplní dosud nebývale? Jaké možnosti se v těchto vyprázdněných prostorách teprve otevírají?

Jako Českobratrská církev evangelická v těchto dnech slavíme svoje stoleté výročí. Oslava může samou sebou svádět k pokusům o balzamování zašlé slávy. Avšak určitě se lze při organizaci vyhnout sebezálibnému pohledu do zrcadla. Stojí za to spíš nechat na sebe opravdu živě dolehnout otázky: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Jak se stavíme k ožehavým tématům dneška?

Jako církev se tedy už nemusíme tolik opájet zdáním vlastního lesku, ale spíše se upřímně ptát po vlastní úloze ve společnosti. Avšak pro celou naši společnost v centru vyspělé křesťanské civilizace by mohlo být doposud jednodušší podléhat pýše, jež předchází pád. „A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš.“ Z toho důvodu lze překvapivě – i když to není příjemné pomyšlení – svým způsobem děkovat za to, co nás znepokojuje a otřásá běžnými jistotami. Uslyšíme opět lépe hlas pronikající trhlinami? „I víra když se hroutí, on blíž nám zní.“

Kristus srovnává privilegovaná města do jedné latě s městy, na která pravověrní židé typicky nadávali. S městy symbolizujícími celosvětovou zkaženost. Srovnává Chorazim, Betsaidu a Kafarnaum s Týrem, Sidónem a Sodomou. „Běda ti, Chorazim, běda ti, Betsaido! Kdyby se v Týru a v Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili a pokání.“ Přemýšlím, nakolik by mělo smysl podobným způsobem apelovat na některé z evropských měst. Proč myslíš, že jsi lepší než hlavní města Daeš? Zůstává otázkou, k čemu by takový apel mohl vůbec posloužit.

Ježíš takto šokujícími slovy soudu navazuje na klasické židovské proroky. Vzpomenete si možná, že starozákonní proroci v obdobích krize srovnávali Izrael se Sodmou a Gomorou a tak podobně. A vlastně také až díky této prorocké kontrakultuře se naplňuje vyvolenost Izraele. Tato vyvolenost spočívá též v šanci připustit si tak velkou míru sebekritiky. Nepřeslechnout tu kritiku. Unést ji. Nechat se jejím prostřednictvím proměnit. Nezastavit se u zlatého telete, ale raději mnoho dalších let putovat prázdnotou pouště. Znovu a znovu překračovat vlastní stín. Praví Izraelci jsou ti, kdo vezmou vždy znovu vážně své proroky, přestože většinová izraelská společnost je často pronásledovala. Ukřižovaný Ježíš dotáhl vyvolení svého milovaného lidu do krajnosti.

Ani křesťanská mimořádnost nespočívá v mnutí si rukou nad požehnanou historií. Spočívá rovněž v důslednosti pokání. Jako příklad takového postoje lze uvést Německo po druhé světové válce. Hrůzy podobné holocaustu se děly i v jiných zemích a dosud dějí. Mimořádnost pozdějšího Německa však spočívá v tom, že se ke své historii postavilo důsledněji čelem. Nezametlo své viny pod koberec, což některé jiné země dělají.

Jde ovšem také o to, abychom si dnes např. právě oproti válečnému Německu nepřipadali daleko za vodou. Bylo by zrádné říkat si: Třetí říše byla Sodoma Gomora, nás už se to dávno netýká. Je dobré připouštět si, že nedávno vyhnaní démoni se mohou toulat po okolí stále. Vždyť Němci ve třicátých letech mohli být podobně slušní jako my. Je tedy důležité udržovat povědomí o vlastních temných sklonech. Koneckonců, když Ježíš zrovna konal mocné činy a mnoho lidí mu viselo na rtech, tušili, že ho jejich vlastní společnost zanedlouho ukřižuje?

Je tedy dobré neopájet se chvilkovou slávou, ale naopak trvale prohlubovat pokání. Svatost a vědomí hříšnosti fungují jako spojené nádoby. Některé klasické křesťanské osobnosti, jež byly tradicí prohlášeny za svaté, absolvovaly náročná životní období připomínající očistec na zemi. „Komu bylo více dáno, od toho se více očekává.“

„Běda ti, Chorazim, běda ti, Betsaido! Kdyby se v Týru a v Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili a pokání.“ Obléknout žíněný šat. Sypat se popelem. Odložit společenské masky. Sundat si naškrobené košile a kravaty. Připustit prázdnotu. V prachu a popelu procítit smrtelnost. Tam, kde už člověk nic zvláštního nemá. Tam, kde už člověk sám o sobě nic není. Na ničem si už nezakládá. Pod přímým světlem, v němž vidí celý svůj život obnažen. Právě tady se proměňuje.

V knize Pláč Jeremjášův čteme verše: „Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil. Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá.“ Přímo Pláč Jeremjášův zazněl už nad troskami zbořeného Jeruzaléma. Blaze městům, jež vnímají slova Božího soud dřív než dozraje katastrofa – když doposud poklidně stojí a církev doposud zabezpečeně funguje. Blaze všem, kdo už nyní na sobě nelpějí a odevzdávají se Božím možnostem proměn.

Hned po těch strašidelných slovech adresovaných nekajícím městům Ježíš jakoby projde náhlou proměnou nálady – hned v příštích verších je totiž psáno, že v témže čase řekl: „Velebím tě Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“ Ježíš tedy velebí Hospodina za to, že těm, kdo se vlastního pomyslného významu, skutečně Hospodin odhalil to podstatné. A pokračuje slovy:

„Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte s přílišnou vlastní vahou a zároveň jste obtíženi břemeny svých vin. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne“. „Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí“. Vždyť Kristovo jho netlačí a břemeno netíží.

Slovo poslání: Žd 3, 1-14