První čtení: J 6, 24-35

Základ kázání: Ex 16, 2-27

Lid víry přechází pouští z útlaku do zaslíbené země. A v mezičase na poušti odpadávají masky. Ukazuje se, oč lidem doopravdy jde, co považují za nejdůležitější, nač spoléhají, odkud očekávají záchranu. Není tu dostatek jídla ani vody. Je možné, že zítra nebude možné uspokojit základní životní potřeby. Snad nejnáročnější ze všeho je ta nejistota.

I v našich osobních pustinách panují někdy tvrdé podmínky. A to i v obdobích, kdy netrpíme hmotnou nouzí. I tehdy, když máme co jíst a máme co pít. Přesto však někdy procházíme prázdnotou a vyprahlostí. Dotýkáme se základních otázek života. Ptáme se, odkud, kam jdeme. Hledáme naplnění.

Stává se to někdy nám jako jednotlivým lidem. Stává se nám to někdy jako sboru či celé církvi. Někdy i celé společnosti, civilizaci.

Izraelci se zanedlouho začínají upínat ke starým, tak zvaně dobrým časům. Jó, tehdy: „v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti.“ Obavy z budoucnosti vzpomínky na minulost již notně přikrášlují a zkreslují. Lidé si nostalgicky přibarvují uplynulé časy a fantazírují o zašlé slávě. Jejich obrázky egyptské země jakožto ráje konzumu znějí nadsazeně. Ve skutečnosti by stálo za připomínku v první řadě, že Izraelci v Egyptě úpěli pod bičem otrokářů, podrobováni nuceným pracím za zhoršujících se podmínek… Šrouby se očividně utahovaly, když faraon vydal příkaz zabíjet novorozené izraelské syny. Ani s masem a chlebem to zřejmě v podmínkách egyptského otroctví nebývalo tak slavné. Ale především vysvobození z duchovní poroby určitě stojí i za náročnou cestu pouští.

Ale Izraelci už nejsou schopni očekávat nic nového. A vykreslují své pojetí starého blahobytu nesmlouvavě konkrétně: „Hrnce masa a chleba do sytosti.“ Klobásy, bůčky. Jinak ať raději pojdeme.

Ten nářek zní už dost beznadějně: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi.“ Lákavější je podle takové představy zemřít než jít dál. Ano, jsou hodně zdecimovaní a demoralizovaní z těch tvrdých pouštních podmínek. Ale možná, že jejich stížnosti samy o sobě znějí ještě zdecimovaněji, než jaká je holá skutečnost. Někdy už jenom stížnosti samy o sobě dokážou otrávit vzduch. A nejednoho dorazit, když vezmou zbylou motivaci. Neustálá a jednostranná kritika může být ještě zhoubnější než hlad a žízeň.

Stížnosti na nepřízeň doby vyústí v zahořklé stesky typu: „Za minulého režimu bylo líp.“ Lidé se postupně přestávají orientovat tam, kde právě jsou, a uniká jim, kam směřují.

Ovšem i v církvi se nám může stát, že si začneme přehnaně idealizovat minulost a zároveň démonizovat přítomnost, když podléháme myšlenkám typu: „Před takovými sedmdesáti lety byla úplně jiná doba… Kostely narvané k prasknutí, i školní lavice na hodinách náboženství praskaly ve švech, ale dnes už snad ani nemá cenu se o něco snažit, a s postupujícím přechodem církve na samofinancování směřujeme do záhuby.“ V takovém rozpoložení člověku přestává docházet, že může jít naopak o cestu ke svobodě.

Je fakt, že cesta pouští vyžaduje opravdickou víru. Důvěru, spolehnutí se na Hospodina. A díky těm starým příběhům o putování Izraelců pouští k nám doléhá radostná zpráva, že Hospodinu se i v tak náročných podmínkách věřit dá. (Hospodin to tehdy také chtěl prokázat i pro následující generace.) A že i ten zdecimovaný izraelský lid pokaždé znovu víru nachází. A že přechod do svobody zaslíbené země i přes ty náročné pouštní podmínky zůstává možný. Kvůli opakovaným se selháním lidu se sice komplikuje, ale zůstává možný.

Hospodin dobře slyšel reptání Izraelců i nyní, když se jim zastesklo po těch údajně nenahraditelných hrncích masa. A Hospodin nyní i na takto nevděčné reptání odpoví nečekaným milosrdenstvím. (S tím, že zároveň zůstane otevřená otázka Bohem položená, zdali mu bude lid důvěřovat alespoň v budoucnu.)

Hospodin dokonce tentokrát svým zvláštním způsobem uspokojí i konkrétní poptávku lidu. Přestože na ni odpoví překvapivě jinak, než jak si egyptské hrnce vymalovoli. Ale odpoví přímo na jejich touhu po chlebu a mase. Nevnutí jim jen zeleninu a racio polystyrén. Zprostředkuje jim maso křepelek, a nefalšovaný nebeský chléb!

Poeticky pak znějí vědecké domněnky na téma, co tehdy Izraelci na poušti nasbírali přesně. Křepelky skutečně táhnou na delší vzdálenosti a po dlouhém letu bývají vyčerpané, takže se dají dobře chytat. Toho letopočtu by však šlo o věru opožděný tah, protože křepelky by měly obvykle prolétat zdejším územím v březnu, letos za Mojžíšova vyjití z Egypta by se však jednalo o duben až květen. Zázračně dlouhé izraelské jaro?

Pokud jde o manu, odborníci nás upozorňují na výpotek tamaryšku mannodárného, poraněného hmyzem. Ten přes noc za chladu ztuhne, pak odpadá, může být unášen větrem. Sbírá se pozdě večer nebo časně ráno. Přes den jej slunce roztaví, často jej také sežere hmyz nebo se rychle zkazí horkem. Vedle tohoto tamaryšku mannodárného či také mannovce mouřenínského zřel kdosi z biblických historiků na poušti i jedlý lišejník, unášený větrem.

My ale pro svou víru nepotřebujeme vědět, zda našli Izraelci na poušti výpotek tamaryšku, lišejník, anebo ještě cosi úplně jiného. (Naopak, i toto nevědění patří k otevřenosti víry.) Pro nás je podstatná zpráva, že Bůh svůj lidi nenechal na holičkách. A důležitý pro víru je právě ten prvotní úžas Izraelců, kteří doposud nevědí, oč se jedná. Ptají se: „Man hú?“ Co je to? S otevřeností přijímají čerstvý Boží dar a nesnaží si ho hned zaškatulkovat.

Dále je podstatné třeba to, že many se najde dost pro všechny. A že spadne nová na každý další den. A na sobotní den odpočinku lze dokonce nasbírat do zásoby. A tak se hned od začátku ukazuje, že Bohu se dá věřit. Že Bohu na lidech záleží a že mu záleží na tom, aby dostali ty pravé dary v pravý čas na pravém místě. Byť mana nepřilétne rovnou do pusy – před konzumací ji musejí sesbírat. A nepřerozdělí se všem automaticky sama od sebe – ale musejí si ji napřed rozdělit navzájem. A také mana jednoho dne padat přestane. Až lid projde pouští a nebude ji víc potřebovat. I dobré Boží dary jsou samy o sobě pomíjivé – jsou omezené do konkrétních míst a časů.

V posledku totiž nejde o manu ani o chleba ani o žádnou jinou věc. Jde o samou Boží přítomnost, jež se chce darovat a sdílet. Jak Ježíš naznačuje slovy: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Mimoto zůstává otázkou, co všechno může být naší (mou nebo vaší) manou. Případně naší společnou chomutovskou českobratrskou evangelickou manou. Večeře Páně určitě může posloužit jako taková posila shůry na dlouhé cestě společenství víry. Ale i jindy si možná uvědomujete, že dostáváte životodárné dary, právě pro přítomný okamžik dobré. Duchovní posilu nejenom v běžných věcech denní spotřeby, ale i v setkáních, v umění, v inspirativních rozhovorech či knížkách… Útěchu, která sama od sebe přichází v mimořádných okamžicích… Ale ani ty nejhezčí dary a pocity naplnění si nemůžete zakonzervovat, protože jinak jim projde datum spotřeby. A stojí za to je sdílet hned, než se zkazí.

Hospodin dává ty pravé dary pro přítomný čas. On sám je ze své podstaty obohacující a jeho možnosti jsou neomezené. Záleží ovšem i na nás, zda je přijímáme v harmonii s jeho vůlí a v rovnováze s potřebami ostatního tvorstva. Můžeme si to připomínat i nyní v Období stvoření, kdy se společně s církví po celém světě soustředíme na ekologické otázky. Téma spojené s darem many zní: „Mám dost pro svou spotřebu, ne pro svou lakotu.“ Též schopnost uskromnit svoje žádosti patří k odvaze víry. Izraelci pro nás zůstávají inspirativní i tím, že přijali příkaz dělit se o manu navzájem. (Kéž se dnes jako globální lidská vesnice umíme rozdělit o dobré Boží dary třeba i s těmi, kteří jsou nejvíc zasaženi změnami klimatu a tak dál.)

Hospodin sám dává dostatek dobrého pro všední den i pro sváteční chvíle.

Slovo poslání: 1Tm 6, 6-19