První čtení: Gn 18, 1-10a

Základ kázání: L 10, 38-42

Otevírá se také otázka, jakým tónem kdo slyší Ježíšovu odpověď. Někdo může mít pocit, že Pán Martu spíš okřikl, a tak její službu pořádně nepřijal; nedocenil její péči. Může mít pocit, že zvolal (popuzeným tónem): „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.“

Ale možná, že nejsnadněji odečítá z Ježíšových rtů tak popuzený tón příslovečná „potrefená husa“. Lze si též představit, jak zostra vyjela Marta na Krista: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Marto, kdo koho nepřijímá? Kdo reaguje popuzeně? Spíš proto´s mohla mít dojem, že Kristus tak necitlivě okřikl tebe… Nevybavíš si v prvním momentě způsob komunikace než svůj vlastní. A nejde jen o to, že tlačíš na druhé lidi. Ruku v ruce s tím se tvá modlitba se změnila v nátlak: „Pane, proveď už s Marií něco! Záleží ti vůbec na mě? Jsi v téhle vůbec místnosti Pánem?! Jsi-li Syn Boží, proveď s tou Marií už ksakru něco.“

Milá Marto, opravdu ti teď Ježíš odpoví nahněvaně a chladně? Zastav se na chvíli. Uslyšíš možná, jak klidně a laskavě ti říká: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.“ Staráš se, rozčiluješ se, úzkostmi trpíš… Rozrušuješ se, stresuješ okolo mnohých. Kraličtí překládají: „Marta, Marta, pečlivá jsi a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kterážto nebude odjata od ní.“ – Marie vyvolila dobrý podíl. Uchopila z té Boží strany celou skutečnost, na níž se bytostně podílí. Uchopila ji jako Boží. Přijala celý svět z dobrého konce, s nímž je bytostně spojena. Přijala skutečnost tak, aby od ní nebyla oddělena. Vybrala si, oč nepřijde. Je naplněna smyslem, který jí nikdo nemůže vzít. Jen toho jednoho je třeba.

Marto, jen jednoho je třeba. Jen jedno je v životě nezbytné. Jediné východisko. Jediný smysl. Jediný cíl. Jen jedno centrum. Jediné jádro a hlubina lidského snažení. Jen sjednocení. Když ti takové ukotvení momentálně schází, znervózňuje tě, jak se tvůj život rozpadl do spousty starostí; vzájemně soupeřících a nesouvislých. Marie přijala skutečnost z té nosné stránky: Ke Kristu usednout. Naslouchat. Od Krista vycházet. V Kristu i všední břemena nést. V něm se tvá domácnost rovněž sjednocuje a harmonizuje. Také tvé domácí práce se stávají čím dál únosnějšími, a uděláš je vyrovnaněji.

V každém z nás přebývá tichá Marie i aktivistická Marta. Což je samozřejmě dobře; obě v nás nalézají své místo. Ale hledáme mezi nimi rovnováhu. Nyní jde o to, aby Marie získala v pravý čas přednost. Když je čas spočinout, bude také čas pobíhat po kuchyni. Když je čas naslouchat a usebrat se v modlitbě, pak bude dost času plánovat a organizovat. Okolo centra se všední záležitosti postupně rovnají samy. A získávají smysl. Smysl, jenž člověku už nikdo neodpáře. Ten neoddělitelný, jenž nebude odňat. To, oč Marie nepřijde.

Martě však význam horečnatých aktivit stejně bere vítr pod rukama. Nastává paradox: Vždyť ona tím víc přichází o roli perfektní hostitelky, čím víc o ni stojí. Vždyť ona tím víc přichází o dobrou atmosféru návštěvy, čím víc o ni stojí. Mění se zbůhdarma v nervózní osobu, jež druhé začíná pomalu, ale jistě – terorizovat… Stěžuje si, že slouží sama, ale co z této služby zbyde? Vymizí touha obdarovat… Změní se v neskrývanou výčitku. Jestli se chudák Marta nenechá z tohoto stavu vytrhnout, jednoho dne vyhoří. Přestože určitě chtěla, aby se Ježíš u ní měl dobře. Ale vždyť Ježíš sám chce Martě posloužit! Posloužit jí svou přítomností. Posílit ji svým slovem. Aby se také ona cítila dobře. S ním. Jak blízko si u ní doma jsou, jak dalece ho dosud míjela.

Marie vybrala dobrou stránku. I když se chová na poměry ženy své doby asi spíš nekonvenčně, jedná dobře. Marta se chová normálně a konvenčně. Ale znáte ty situace, kdy normálně už nemusí znamenat dobře?

A znáte asi ten Martin syndrom od lidí ve svém okolí. Znáte ho možná i u sebe samých. Osobně živě vzpomínám na svého tátu, zvlášť ještě před pár lety, když byl o trochu mladší. Vidím ho před sebou, když přijde návštěva. On neposedí, obskakuje, pln strachu předjímá, co všechno by mohlo na stole chybět… Udolá návštěvu seznamy potravin, přináší tácy chlebíčků, brambůrky, polárkové dorty… Navrší páté přes deváté, pokračuje v tom i přes vzrůstající netečnost až odmítavost návštěvy. Znervózňuje se, znervózní všechny, až ho v pokročilejší fázi návštěvy usadíme ráznějším: „Táto, klid, posaď se s náma!“ V průběhu let už se naštěstí uklidnil. Příliš věcí už nepřináší a posedí s námi. Chvíle hezkého posezení nezbytně potřebujeme. To opravdu důležité, oč člověk nepřijde. Když jsme spolu.

Když přijde host, není účelem pobíhat kolem něj donekonečna, a tak ho navěky míjet. Jde o to, setkat se s hostem. V tom rovněž spočívá klíčový rozdíl: Být u / okolo – versus být s. Sjednocovat se, usilovat o hlubokou jednotu s hostem – jako ji našla Marie s Ježíšem. Jako ji teď hledá Ježíš s Martou. S jiným, tak originálním hostem. Obohacujícím domácnost. Vždyť mezi tebou a hostem se chystá odehrát důležitější dění než tvá vlastní koncepce průběhu návštěv. Podstatnější než tvá vlastní pojetí, kontrola a režie.

Už Abrahám to může dosvědčit. Uvítal se Sárou tři návštěvníky patřičně a pohostil je zřejmě prvotřídně. Ale hlavně je pustil ke slovu v pravý čas. Ukázalo se, že vzácná návštěva přišla s nevšedním poselstvím. Moc maje proměnit hostitele.

Jde tedy o to, ovládnout alespoň vesmír vlastní domácnosti? Anebo nechat se právě i tady proměnit příchozím z Boží strany? Jde o to, zahltit Boha v modlitbě naléhavými stížnostmi a prosbami rovnou propojenými s návody, jak situace řešit (popř. kam přesně koho popostrčit)? Nebo se ve skryté komůrce ztišit, a nechat se bytostně proměnit?

Chápeme též spolu s Marií, že Bůh nemusí být jen užitečný v našem slova smyslu? Marta chce, aby se rovnou něco konkrétního hnulo: Řekni jí přece, ať mi pomůže. Marie upřednostňuje hloubku a krásu před prokazatelnou efektivností. Užívá celého Božího bytí, včetně jakési tajemné neužitečnosti. Kristus – především: je, protože je. I tady s námi! Nemusí se nic zvláštního dít. Nejprve se jen ztišit u Božích nohou. Ztišit se úplně v modlitbě, a bez nátlaku vyčkávat…

(Nebo se modlíme pořád jen „za něco“? Vždycky jen za to, co považujeme za priority my?)

V současné době – zvlášť v kontrastu s uspěchanou společenskou atmosférou – můžeme tím spíše docenit význam modlitebního ztišení. Nepopiratelný smysl tichého usebrání. A větší otevřenost v modlitbě se kloubí s větší otevřeností ke druhým lidem. K Martě stejně tak jako k Marii – i k dalším. I ke zdánlivě neužitečným, od nichž obohacení v tu chvíli nečekáme. Otevřenost se pojí s větší svobodou. Pro Krista, pro druhé, pro mne i pro tebe…

Slovo poslání: Ko 1, 15-28