První čtení: Iz 52, 7-10

Základ kázání: J 1, 1-18

Na začátku bylo Slovo. To smysluplné slovo. Tvůrčí slovo. Utvářející řád vesmíru. Rozvíjející vztahy. Boží slovo. Už z textu o stvoření světa známe výpověď o tom, jak Bůh tvoří slovem. Říká: „Buď světlo“, a bylo světlo. A vidí, že světlo je dobré, a odděluje světlo od tmy. Už od začátku světa zaznívá Boží vyslovení se. A dá se říct, že Boží slovo je sám Bůh v akci.

I dnešní vědci a filosofové o světě mnohdy mluví tak, jako kdyby byl tvořen jazykem, řečí, textem. Vzpomeneme si třeba na šroubovici DNA – na onu tak zvanou genetickou informaci. A celý vesmír se skládá z molekul, atomů a ještě menších elementárních částic jak z jednotlivých písmenek a interpunkčních znamínek. Svět se rozvíjí jak rozepsaná kniha, jak nedozírný řetězec znaků, které se kupodivu nerozdrobily, ale naopak po miliardy let drží pohromadě, a dávají spolu navzájem čím význam. A také naše mezilidská setkání vycházejí z komunikace. Z komunikace verbální, ale i z komunikace nonverbální. Z komunikace upovídané, ale i z komunikace beze slov, a přesto někdy tak mimořádně výmluvné. A chceš-li o sobě něco druhým sdělit, je dobré říct svoje jméno a vyprávět svůj příběh. Jak mezilidské vztahy, tak nepřeberné předivo vztahů vesmírných sil… To všechno funguje podobně jako zřetězení bezpočtu znaků, slov, vět, souvětí i ticha mezi nimi. To všechno se skládá do bezpočtu příběhů a celých sérií příběhů… A říká se, že Bůh miluje příběhy. Ale my se v nich přece můžeme snadno ztratit, protože na tak velké věci nestačíme. A navíc žijeme na místě, kde je text porušený – začerněný hříchem. Můžeme tak snadno neporozumět, odkud kam celé vyprávění spěje a jak přesně my do něj zapadneme, abychom byli dobrými hrdiny, nikoliv nešťastnými epizodními postavami. Potřebujeme znát smysl sdělení a jasné směřování vyprávění. Slovo, jež platí od začátku. Příběh, co dává bezpodmínečný smysl. Slovo, které je u Boha. Osobní Boží sebevyjádření. Slovo, co nezní jen jako dutá a prázdná ozvěna v hlubinách vesmíru, který je někdy tak znepokojivě temný, chladný, tak zašifrovaný. Hledáme slovo, co vesmírnou prázdnotu naplňuje. Klíč, který tajemnou šifru dešifruje. Ale člověka při tom hledání může napadnout: Co když jde beztak o něco neuvěřitelně překombinovaného, neuchopitelného a nepochopitelného – když to umí určit nesmírně složitému vesmíru řád i podobu? Cosi, nač stejně nemáme buňky?

Opravdu zvláštní věc čteme: Právě to nejvyšší, nejzazší, nejzáhadnější Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Ono samo se s námi chce setkat v té nejdůvěrnější komunikaci. Ba stát se tím nejbližším možným.

Zdroj vyjádření celého vesmíru, kterého bychom se marně snažili dopátrat před vznikem světa nebo nad nejvyšším nebem, nejtvrdší oříšek pro fyziky i pro filosofy,

ten nedostižný smysl existence,

sám od sebe se objevil v novorozeněti, jež má být přebalováno, kojeno, ukolébáváno, hlazeno, krmeno… V tom, které roste a dospívá v muže. A jako člověk komunikuje a jako člověk jedná. A ztělesňuje tak nejenom, co doopravdy znamená být smyslem vesmíru, ale i, co doopravdy znamená být člověkem. Tak se Bůh spontánně projevil. Z čisté lásky se ztělesnil. Z čisté lásky se vysvětluje. Dodnes se překládá co nejsrozumitelněji. Pravý Bůh v pravém člověku Ježíši Kristu. Objevil se tu životní příběh, jenž dává naprostý smysl. Od kolébky až po kříž. Příběh, který má odjakživa hlavu a patu. Příběh, jenž navždy zůstane živý. A dostal i věčné pokračování. A je to také ten nejlepší úvod i nejkrásnější pointa ostatních příběhů zapsaných v knize života. Ježíš a jeho Boží životní příběh.

To bylo na počátku u Boha. Bůh neměl od začátku nic jiného za lubem, než Kristovu pravdivou lásku. Bůh od začátku nechtěl přistupovat k lidem jinak než v Kristově smyslu. V Kristově smyslu nám také všechny Boží činy dávají zamýšlený význam. V Ježíši zní to první i poslední slovo.

„Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlem lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“

Všechno. Co jest. Život. Světlo. Jen samé stoprocentně dobré skutečnosti. V prapůvodu a nakonec. V původním smyslu a v základním plánu. V posledním smyslu a v závěrečném plánu. První a poslední Slovo. Slovo života. Slovo totálně existující. Slovo o všem. Slovo osvětlující a vysvětlující, objasňující a rozjasňující.

„To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ V řečtině je pro to „nepohltila“ použit výraz, který by se dal překládat s různými dalšími odstíny: Tma světlo neuchopila, nezískala, nepřepadla, nepřistihla. Kraličtí překládají: „to Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.“ Jiný překlad zní: „tma je nepochopila.“

A můžeme si opět vybavit děťátko v jeslích, které však dává absolutní smysl! A to i tváří tvář všem krutostem, záludnostem, lžím a pomluvám. Navzdory temnotám našeho světa. Děťátko v jeslích, jež sice mnozí svou zatemněnou myslí nepochopili, a přesto dává absolutní smysl od početí až po kříž (a vzkříšení atd.). A tma ho nikdy nepohltí, tma ho navěky úspěšně nezneužije pro sebe, neočerní ho. Tma ho nepřistihne při žádné falši. Láska, se kterou Ježíš přichází na svět, ta sama o sobě nejde zničit. A nenechá se zmanipulovat. Ani obelhat. Jenom sama ta tma se pořád dokola ocitá mimo, když se tu lásku snaží obelhat, obžalovat, rozkousat, překroutit či zneužít.

O kus dál v Janově evangeliu se píše o riziku temnoty, které se týká nás ostatních lidí: „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Slyšíme tedy, že i nám hrozí stát se součástí té temnoty, jež Boží slovo odtlačuje a křižuje – vytěsňuje a nevstřebává, nechápe, nepochytí a míjí. Ale také slyšíme, že máme možnost se Božímu světlu vystavit. A Boží slovo přijmout do svých životů.

„Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“

A můžeme ho s důvěrou přijmout – odvěké Slovo, novorozené v Betlémě, ukřižované v Jeruzalémě a jeho pokračující nekonečný příběh, který se z lásky stal naším, abychom my se mohli stát jeho, aby i naše slova v jeho prosvětlené přítomnosti mohla dát nový smysl, dokonce i ten vesmírný smysl, aby i naše někdy tak rozbité příběhy se mohly seskládat, a dostat v jeho přítomnosti nové, smysluplné pokračování.

Slovo poslání: Žd 1, 1-2, 4