První čtení: Iz 44, 1-10

Základ kázání: 1K 1, 10-17

Apoštol Pavel se dozvěděl, že mezi Korintskými vyvstaly spory. Píše: „Myslím tím, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.“

Pavel korintský sbor založil. Jiný misionář jménem Apollos tam působil později. Podle biblických zmínek šlo o misionáře vzdělaného a výmluvného, jenž uměl dobře vykládat Písmo a mluvil s velkým nadšením o Ježíšovi. Jeho učení bylo podle Skutků apoštolských neúplné – přičemž nevíme, jestli ho Apollos později doplnil… Ale na druhou stranu nešlo o bludné učení, které by mělo špatný vliv. Apollova misie korintským křesťanům rovněž prospěla. Apoštol Pavel v dopise ještě o kousek dál vysvětluje jejich vzájemný vztah slovy: „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“ Čili jak Pavel, tak Apollos měli pro korintský sbor význam. Ale měli tam úplně relativní význam – jen ve vztahu k Bohu, který jediný dodává lidem význam.

A přesto někteří ve sboru říkají: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi. A další říkají: Já se hlásím k Petrovi. Ti, kdo se hlásili k Petrovi, zřejmě víc zdůrazňovali důležitost židovských prvků pro křesťanství. Možná se nechali ovlivnit misionáři z Petrova okruhu, anebo někdo z nich potkal Petra osobně.

Konec seznamu zní nejzvláštněji. Někdo zas říká: „Já se hlásím ke Kristu.“ Ke Kristu by se snad v křesťanském sboru měli hlásit všichni… Možná, že Pavel to záměrně ironicky vypichuje. A možná šlo skutečně o dalšího věřícího, který chtěl zdůraznit, že on si zakládá čistě na Kristu na rozdíl od ostatních, a tolik si na „tom svém Kristu“ zakládal, až se stal chtě nechtě jen další stranou sporu.

Dodnes se mezi námi může odehrávat totéž, co v korintském sboru. Upřednostňujeme své oblíbené faráře. Upřednostňujeme své křesťanské osobnosti. I napříč celosvětovou církví se může něco podobného dít – když věřící začnou říkat v první řadě: My jsme kalvinisti – my se hlásíme ke Kalvínovi. My jsme luteráni – my se hlásíme k Lutherovi. My jsme husiti a hlásíme se k Husovi. My Římští katolíci se hlásíme k římskému papežovi. Byť reformace církve měla své důvody. Rozdělení církve do více organizací své důvody mělo. Problém však nastane, když lidé začnou říkat takové věci v první řadě. Vždyť v první řadě všichni mohou naopak říct: My jsme křesťani a vy jste bratři v Kristu. Jinak je zaděláno na průšvih. A eskaluje-li průšvih, od ostatních denominací se odštěpí další, jež zoufale prohlásí: My se vracíme k čistému učení Ježíšovu. A vzápětí i tato tak zvaně Ježíšova církev podlehne sklonu stát se jen další uzavřenou bublinou. Korintský sbor tedy sloužil jako laboratoř budoucnosti církve. Korintský sbor sloužil také jako laboratoř budoucností mnoha pozdějších sborů.

Zároveň je však důležité si uvědomit: My jako křesťané nemusíme být jednotní uměle! Sám Pavel píše v dopise Korintským o kus dál: „Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí.“ Nedávno jsme tu slyšeli příběh o babylonské věži – příběh o bezbožnosti uniformní jednoty lidstva. Nemusejí všichni povinně mluvit stejnou řečí. A nemusejí zastávat stejnou pravdu v jednotlivostech. Různí lidé se scházejí z různých stran, aby teprve společně pravdu hledali. Proto je jedině dobře, když se ve sboru scházíme jako co nejrozmanitější věřící, jako co nejroztodivnější údy jednoho těla. Je dobře, že každého z nás osobně inspirovali různí faráři. Je dobře, že každý z nás prožívá vztah ke Kristu originálně. Je dobře, že přicházíme s rozdílnými zkušenostmi a příběhy – naslouchejme si v nich navzájem… A je svým způsobem dobře, že katolíci jsou jiní než evangelíci a že luteráni jsou jiní než kalvinisté. I když je zároveň důležité usilovat o čistotu vyznání a učení. I když je zároveň důležité usilovat o sjednocení církve. A je nutné usilovat o to, aby vztah ke Kristu byl skutečně vztahem ke Kristu, bez přimíšení vlastních iluzorních dojmů…Ale dokud se nevzdalujeme od Kristova základu, můžeme rozvíjet různé tradice a různá obdarování, abychom jimi obohacovali druhé originálně a třeba i překvapivě. A abychom se též od druhých nechali obohacovat originálně a třeba i překvapivě. K širší, hlubší a bohatší jednotě, než jsme čekali.

Základní rozdíl spočívá mezi chutí chtít druhému co nejvíc předat a mezi chutí uzavřít se mu a nechat si to své.

Apoštola Pavla mrzí postoj, kdy každý ve sboru říká: Já mám svou pravdu.

Já a my pavlovci máme svou pravdu. Já a my petrovci máme svou pravdu. Já a my ježíšovci a ultraježíšovci máme svou pravdu. Já, já, já.

Ve skutečnosti nikdo z nás nemá pravdu. Pravda má nás.

My nemáme Ježíše. Ježíš má nás.

On Ukřižovaný našimi pravdami… On Ukřižovaný hledá cestu k nám všem, a proto my k němu hledáme cestu spolu. A není pěkné si přitom navzájem zaclánět, a už vůbec ne snažit se vytlačit druhé ze společné cesty, kterou k nim Kristus stejně jako k nám hledá.

Apoštol Pavel prokazuje fascinující pokoru, když píše: „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za nás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“ Poslední slova napsal Pavel už opravdu provokativně. Ve skutečnosti nechtěl popřít význam křtu, ale zdůraznit, že křest má smysl jen ve spojení s tím Ukřižovaným; s tím, kdo svou Boží osobností zlikvidoval jakýkoliv kult lidského ega. Apoštol Pavel nás také inspiruje kristovskou pokorou, s níž odmítl jakýkoliv kult vlastní osobnosti. I Pavel jen transparentně ukazuje ke Kristu. Osobitě a originálně, a zároveň transparentně a jasně. Kdyby však Pavel nepřekročil svůj stín, mohl by začít sympatizovat s křesťany prohlašujícími: „Já se hlásím k Pavlovi.“ Ale on si z té hry dělá legraci: „Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno.“ Pavel bystře dohlíží, že některým křesťanům hrozí fixace na svého oblíbeného kazatele. (Je koneckonců jednodušší a pohodlnější schovávat se za někoho než vystupovat osobně. Je jednodušší a bezpečnější zaštítit se někým jak pancéřovým štítem než otevřít se a vydat se druhým osobně. Anebo chodit do kostela spíš jako pasivní divák na kazatelskou superstar. Tento fenomén známe z evangelických sborů, v nichž mnozí chodí na „svého“ faráře. Pavel k tomu chce zavdat „svým“ svěřencům co možná nejméně podnětů.)

Je to paradoxní, ale Pavel se svým způsobem snaží „své“ svěřence co nejméně oslovit, co nejméně oslnit, co nejméně podmanit, co nejméně získat.

A zároveň chce všechny co nejvíc oslovit, oslnit, podmanit a získat pro Krista.

Pavel chce „svoje“ věřící získat-nezískat, podmanit-nepodmanit, oslovit-neoslovit.

(Luther říkal, že křtí, a zároveň nekřtí.)

Bohudíky za vady na kráse kazatelů.

Bohudíky za nevšední obdarování kazatelů, skrze něž inspiruje Kristus sám!

Bohudíky za rozmanitost křesťanů.

Bohudíky za Kristův nejhlubší vztah ke všem, umožňující nejhlubší vztahy v Něm všem.

Slovo poslání: Mt 23, 1-12