První čtení: Př 4, 20-5, 23

Základ kázání: Mt 5, 27-30

Zazněla další Ježíšova strašidelná slova: Radši si vydloubni oko, radši si usekni ruku… V náhodném posluchači by mohla vyvolat dojem náboženství životu nepřátelského, náležejícího dle běžných představ do hlubin temného středověku: Démonizace těla, démonizace sexuality, možná i démonizace žen, přepjaté strašení peklem.

Ježíš zřejmě nechtěl vyvolat přesně takový dojem. Za prvé se dá k citovaným slovům říci, že pocházejí z jeho kázání na hoře. Kázání pro náročnějšího posluchače, kterého nezajímají jen obecné základy slušného chování, ale zajímá ho přímo Ježíšův náročný přístup k životu i jeho náročný pohled na skryté oblasti mezilidských vztahů. Kázání o vytříbených principech království Božího. My v církvi se stáváme těmi náročnějšími posluchači. Už minulý týden jsme slyšeli předcházející úryvek z kázání na hoře – včetně těch radikálních slov o tom, že pohrdání druhým je počátkem vraždy. Dnes jsme slyšeli další podobně vyhrocená slova o tom, že už žádostivý pohled je počátkem cizoložství.

V první řadě je nutné zdůraznit, že Ježíš nedémonizuje ženy. Právě naopak, naléhavě ve své době chránil jejich důstojnost. Ale každopádně zní na první poslech trochu nevyváženě, že jeho výrok se týká jakoby jednostranně žen a adresován je jakoby jednostranně mužům: „každý, kdo hledí na ženu chtivě“. Kristova jsou samozřejmě určena i ženám a platí i o určitém druhu pohledů na muže. Typickými příjemci duchovního učení v Ježíšově době však byli muži. A navíc, celá tehdejší společnost byla silně patriarchální. Muži v ní zaujímali nadvládu, a tím větší sklon chtít své ženské protějšky ovládat a nebrat je jakožto plnohodnotné osoby vážně. V Bibli však najdeme mimo jiné pokyn: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval“. V tehdejší patriarchální společnosti taková slova zněla nápadně osvobodivě a empaticky. I Ježíš zdůrazňuje ohledy na ty slabší druhé, jimž ovšem náleží stejně důstojné místo v Božím království. Slabší má mezi vámi silnějšími prožívat poměry panující v Božím království. Rovněž tak žena má mezi vámi panovačnými muži prožívat nejvyšší důstojnost a vážnost. Vážnost či nevážnost začíná tím, jak se na protějšek díváte. Jde vám opravdu o druhou osobu jakožto o plnohodnotnou lidskou bytost, anebo vám spíš běží hlavou, jak ji svést, ovládnout a využít? A když pro vás nemá takovou hodnotu celý druhý člověk, oč lhostejnější vám může být jednotlivá ruka nebo jednotlivé oko? Oko či ruka vám mohou být ukradené, případně useknuté, když pro vás ani celá druhá bytost nic úplně nenahraditelného neznamená. Nejde tedy o životu nepřátelská, nehumánní slova. Jde v první řadě o výzvu přerovnat si priority podle měřítek Božího království. Druhý člověk je v království Božím prioritou, protože nese důstojnost Božího obrazu. Jde o to, brát ho tak vážně. A také věrnost je ve světě víry, lásky a naděje střežena vysoce! Sobecké, věrolomné oko vám Boží obraz zatemňuje. S takovým pohledem byste se nakonec ocitli v zatemněném světě, uzavřeném do vlastního sobectví. Ocitli byste se na cestě k pekelné oddělenosti a uzavřenosti namísto vztahů otevřených v království Božím. A degradovat svět druhého ponižujícím přístupem znamená degradovat vlastní svět, protože všichni žijeme ve společném světě. Degradovat druhého znamená degradovat sebe. I vy jste pro Boha příliš cenní, než abyste se nechali zavádět na cestu hříchu – na cestu neživotných, nerovnocenných vztahů, založených spíš na svádění a na ovládání druhých jakožto objektů k uspokojení vlastních nestálých vášní.

Ježíš nás nestraší peklem, jenom nás varuje před peklem, které umíme udělat různými úlety ze života sami. A varuje nás svým náročným kázáním raději hned na startovní čáře scestí. Byli jste pozváni na cestu života. Proč brát tak vážně jediné oko pošilhávající jinam, pokud se můžete zbylými smysly orientovat správně? Proč brát tak vážně jedinou ruku utrženou ze řetězu, pokud se zbytek těla dokáže pohybovat správným směrem? Nejenom druhý člověk, ale i váš vlastní život má větší hodnotu než jediné oko pošilhávající šejdrem. Nebo než jediná ruka, která vám momentálně dobře neslouží. A nejde jen o slušnost a respekt ve vzájemných vztazích, jde také o to, aby byl člověk sám za sebe úplně Bohu k dispozici, nespoután bezcílnými vášněmi. Apoštol Pavel k tomu píše: „Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“

Sexualita sama však zároveň zůstává Božím darem, a proto nemá smysl snažit se její vnímání zcela potlačit a vykořenit. Je dobré mít o ní přehled jako o součásti sebe sama, není však žádoucí nechat se jí ovládat. A když Ježíš mluví o chtivém pohledu, jde (vedle otázek věrnosti a nevěry aj.) stále zároveň o scestí touhy se druhého sváděním zmocnit, podmanit si ho, zotročit. Lidské sexuální chování bývá porůznu smíšené s touhou po moci. Vidíme to zvlášť zřetelně na válečných masakrech, anebo v případech domácích sexuálních násilníků, kteří svým brutálním chováním prosazují hrubou převahu nad svými blízkými. V mírnější podobě vidíme propojení sexuality s mocí u různých borců, dávajících sebevědomě na odiv, že měli tolik a tolik žen, anebo u vyzývavých sexbomb, jež získávají vliv výhradně cestou atraktivity. Ježíš chce svými ostrými výroky své milované milosrdně odříznout od takto spoutávajících vztahových sítí. Chce vysvobodit úplně (od myšlenek počínaje) ze světa vzájemného podmaňování, zotročování druhých, od zotročení druhými i od sebezotročení.

Je fakt, že pokyny vydloubnout si oko či useknout si ruku znějí přitom už docela drsně… Samozřejmě je nemusíme uskutečňovat doslova. Vždyť Ježíš častěji mluvil ve vyhrocených nadsázkách, aby své posluchače probral k pozornějšímu naslouchání. Dodávám jako poznámku na okraj, že v dějinách křesťanství existovali lidé, kteří ty výroky doslova vzali a opravdu raději podstoupili nějakou tělesnou amputaci, než aby zápasili s pokušením jinak. Je samozřejmě otázkou, zda jim takové extrémní rozhodnutí usnadnilo další život víry, potažmo život vůbec.

A pak také na jiný okraj dodávám, že někteří lidé s diagnostikovanými sexuálními deviacemi, ohrožující své okolí kriminálním jednáním, mohou i u nás dobrovolně podstoupit chirurgický zákrok. Tato praxe je diskutabilní, legální je jen v některých zemích, ale zrovna u nás v Čechách ano. Úskalí ovšem spočívá i v tom, že ani po prodělání onoho zákroku nejsou ti lidé úplně zbaveni své vášně. Mohou se lépe kontrolovat, ale definitivně své vášně zbaveni nejsou;

Ohnisko pokušení spočívá v nitru člověka. V biblické době se říkalo v srdci, dnes bychom řekli v mozku. Ježíš sám mimo jiné řekl: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ Amputaci ruky člověk ještě přežije, ale srdce či mozek si vyřízne těžko, protože by to už každopádně nepřežil. Už ve starých proroctvích však čteme Boží přísliby daru nového srdce: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ To nejdůležitější je tedy spolupracovat s Bohem při operaci proměny srdce. Některé Kristovy výroky tnou přitom jako ostrý řez chirurgickým skalpelem do těla v průběhu operace, při níž je srdce vyměňováno. A také po operaci je nutný zvláštní režim v rekonvalescenci. Člověk se zotavuje poznenáhlu. Tělo si musí na nové srdce zvyknout. Je zdravé si přitom odpočinout od starých, nefunkčních tělesných hnutí. Raději nepřijmout za vlastní pohnutky starého oka či staré ruky. Někdy je lepší něco starého, zaníceného ze sebe vyříznout. Raději nevidět, neslyšet určité podněty, aby to organismus zbytečně nevysilovalo, anebo přímo neodvádělo do prostředí zamořeného nákazou. Raději nepřijímat za vlastní tu starou ruku, když podléhá nutkání sahat do prostředí zamořeného nákazou. Zřetelně tuto disciplínu vidíme u některých lidí vyléčených ze závislostí, kteří se musejí určitým svůdným příležitostem zdaleka vyhýbat – určité oblasti svých starých životů odříznout, aby se nepřibližovali ke scestí neodolatelné touhy. To odříznutí jim však zároveň umožňuje přístup k těm mnoha jiným životním příležitostem, jež by jim jinak zůstaly zavřeny v koloběhu závislosti.

A celkově se dá ještě říct, že když chceme naplno rozvíjet celoživotní věrný vztah nebo pokračovat po jediné pravé životní cestě, musíme kvůli tomu ty nepravé vztahy a nepravé cesty odříznout. Moc se tam nedívat. Nebrat je vážně. Nepřijímat je za vlastní.

Ježíš nám každopádně přeje barevný svět, věrná partnerství a mimo ně vztahy nesobecké, nepodmaňující, hluboce lidské. Což ovšem je nutně „na úkor“ černobílých světů, povrchních, přelétavých vztahů a sobeckého podmaňování, jež stojí za to opustit. V některých obdobích něco z toho i bolestně opustit, jestliže jsme s tím už nezdravě částí těla srostli. Zranění se však zahojí.

Samotná Kristova cesta nevede hlavně k takovému trápení, ale skutečně do světa pestrobarevného a ke vztahům pestře naplněným.

Slovo poslání: 1Te 4, 1-8