První čtení: Př 22, 1.2.8.9.16-23

Základ kázání: Jk 2, 1-13

Dnešní bohoslužby představují další díl drobného seriálu na téma chudoba a bohatství z Kristova pohledu.

Jakub píše, že k víře v Ježíše Krista nepatří běžné předsudky. Nepatří k ní podbízení se společensky vlivným a opomíjení zdánlivě bezvýznamných. Pro Jakuba je toto téma zjevně důležité. Nikoliv nějaký bonus víry, ale téma spočívající v základech křesťanství. Dohlížíte-li Kristovu slávu (dohlížíte-li slávu Ukřižovaného Pána), pak také v okolním světě vidíte slávu tam, kde ji vidí Kristus. V opačném případě je vaše víra mimo. Kde je Kristova sláva v okolním světě?

Jakub hned líčí modelovou situaci. „Do vašeho shromáždění přijde člověk obalený zlatými prsteny, v oslnivém oblečení, a přijde tam i chudák ve špinavých šatech. Začnete si hledět toho, co nese skvělý oděv, a řeknete: Ty se krásně posaď tady; a tomu chudému řeknete: Ty se postav támhle nebo si sedni tady ke mně pod mou podnožku.“ Podobná situace se asi opakovala ve větším množství křesťanských sborů, které Jakub znal. Není nutné si představovat, že naráží na jednu konkrétní událost. Líčí spíš atmosféru, která zavládla opakovaně.

„Do vašeho shromáždění přijde člověk obalený zlatými prsteny“. V původním řeckém znění biblického textu je napsán novotvar „chrysodaktilios“ – znamená to něco jako člověk navlečený do zlatého prstenu. Jakub si z takových lidí dělá trochu srandu, když je tím novotvarem nazývá. Nezdůrazňuje přitom jen jejich majetek. Jde hlavně o to, že onen muž navlečený do zlatého prstenu je pan někdo. Jakub má na mysli nejspíš prsten pečetní. Onen muž má vlivné jméno. Ve společnosti mu náleží právo rozhodovat. Být tím, jehož pečeť a jméno něco znamenají.

A „přijde tam i chudák ve špinavých šatech.“ – Také z těchto slov rozpoznáváme, že nejde jen o člověka s nižším platem. Objevuje se nápadnější protipól vůči tomu zlatoprstennému: „Chudák v zašpiněných šatech“. Nejenom člověk bez společenského postavení. Spíš jakýsi otrhanec. Možná bezdomovec, jehož stav tluče do očí. Samozřejmě, že Ježíš dohlíží slávu i v takových lidech. Na kříži tuto slávu sám zjevuje v obnažené podobě. Popírat odlesky Boží slávy v takových lidech hraničí s rouháním proti Bohu, protože také každý z těchto lidí je stvořen k Božímu obrazu a podle podobenství o posledním soudu může v jednom každém z nich přicházet Kristus osobně. Samozřejmě, že předsudky není dobré pěstovat vůči nikomu; Ani vůči bohatým ani vůči chudým. Stojí za to hledat Boží obraz ve všech. U chudých v zašpiněném oděvu to ovšem stojí za zdůraznění, za podtrhnutí. Proto i Jakub zdůrazňuje: „Copak si Bůh nevyvolil chudé tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a zdědili království, které zaslíbil těm, kdo ho milují?“ Hodí se navíc dodat, že chudí nejsou vyvolení kvůli nějakým mimořádným morálním kvalitám, které by měli automaticky prokázat. Jsou vyvoleni spíš v naději – jako lidé, jimž nic moc jiného než království Boží nezbývá. Někomu z nich třeba zbývají neobvyklé sny a fantazie… Někomu třeba závislost na cigaretách, balených často jen z velmi levných tabáků… Ale taková potěšení nejsou významnými životními oporami. Rozhodně by nedávalo smysl komplikovat takovým lidem přístup do království Božího přijetí. Zvlášť když mnozí z nich mají beztak sami se sebou problémy přijmout to dědictví, jež jim náleží. Smutný je pohled na člověka chudého a ještě ke všemu zahořklého, po delší době kazícího se života cynického, protože dlouhodobě poznamenaného tím, že se mu královského přijetí mezi lidmi nedostává… Při přípravě tohoto kázání jsem zrovna četl upoutávku na knížku Příběhy (z) ulice, jejíž autor pracuje v Armádě spásy. Úryvky z knížky obsahují zásadní postřehy jako: „Často mi nějaký (bezdomovec) říká, jak vnímá lidskou nevraživost, jak se lidé na zastávkách mračí, jak se ho lidé bojí a jak se neurvale straní. Jak málo je mezi námi úsměvů. A jak málo si to my, se střechou nad hlavou, vlastně uvědomujeme.“ A o naší úloze v tom: „na to, udržet nabyté sebevědomí na holé zemi, stačí síla těch několika pohledů, co si té země alespoň občas všimnou. Mějme gule na to, k němu přijít a jeho oči zvednout. Jsme jedni z tisíce. Jedni, kteří tomu prostému (bezdomovcovi) dali tušit, že možná ještě nepatří do šrotu lidské důstojnosti. A možná, když budeme za den dva nebo tři, možná si bude připadat větší.“

Má tedy smysl připomínat si královskou vyvolenost chudých. S vlivnými bohatými oproti tomu Jakub spojuje charakteristiku: „Cožpak to nejsou bohatí, kteří vás utiskují, a oni, kdo vás tahají k soudům? Nejsou to oni, kdo se rouhají krásnému jménu, které bylo nad vámi vysloveno?“ Jakub tu snad ani nemá na mysli nejtvrdší období pronásledování církve. Píše možná i o běžnějších případech ponižování a úřední šikany. Arogantního zneužívání moci vůči věřícím. Je fakt, že arogance moci se projevuje i v klidnějších dobách a že křesťan si může i v klidnější společenosti připadat trochu nicotně, slabě a trapně… Trochu jak páté kolo u vozu. Příležitosti získat větší společenskou prestiž a vybudovat si výhodnější kontakty mohou církev lákat. Dá se však říct, že když si předcházím vlivné kvůli tomu, abych od nich získal nějaké výhody, anebo když si je předcházím přímo kvůli tomu, aby mě tito vlivní neutiskovali, přistupuji tím pádem na hru tohoto světa… Od které je Kristus velmi svoboden. A nepřijímám v tu chvíli kristovsky ani toho bohatého člověka, protože s ním nejsem z lásky, ale ze strachu. Nejde mi v tu chvíli o toho bohatého člověka samotného, jde mi pořád jen o sebe. A navíc vzápětí možná podlehnu podvědomé touze kompenzovat si onen komplex, který mám z vlivných lidí, na oněch méně významných. Předcházím-li si ty, kdo by mohli ponižovat mne, podlehnu o to snadněji pokušení ponižovat ty, kdo takovou moc nemají. Tak vzniká velká nerovnováha ve společnosti. Ježíš se oproti tomu empaticky zajímá o každého. Jde za druhým co nejdál, až na smrt, až doprostřed temnoty. Trpící, chudí, vykořenění, posedlí a podobní lidé mívají na pohled více problémů; Proto se při čtení Bible může zdát, že Kristus jim straní víc. Avšak on pouze hledá osobní cestu ke každému. Někdy tím klikatější cestu, z čím spletitějšího pekla ten člověk potřebuje vyvést. Někdy tím nápadnější cestu. Přestože Kristova láska se nabízí všem úplně, a tak tedy z odstupu viděno Kristus nikomu nestraní.

Jakub nám jeho přístup k lidem doporučuje: „Jestliže však naplníte královský zákon – podle Písma: Milovat budeš bližního jako sebe samého – dobře děláte. Jestliže uplatňujete předsudky, způsobujete hřích a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Kdo by totiž dodržel celý zákon, a šlápl vedle v jediném, provinil se proti celku. Ten, kdo řekl nesesmilníš, řekl totiž i nezabiješ, jestliže sice nesmilníš, ale zabíjíš, stal ses přestupníkem zákona.“ Pokud jde o naše běžnější hříchy a pokušení, většina z nás by asi považovala za složitější porušit přikázání nesesmilníš než nezabiješ. Někteří si mohou dokonce myslet, že těžším hříchům se určitě dokáží vyhnout, natož aby vraždili. Ale Jakub nám klade na srdce: Pozor! Co když i ve vašem usedlém životě pravidelně něco jako vraždíte? Už když pohrdáte tím chudým ve špinavých šatech, ubíjíte ho tím. A blokujete-li druhému energii Kristova přijetí, škrtíte ho tím a rdousíte. Dávejte na to bacha!

„Nemilosrdný soud tomu, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“

Celý text promlouvá do života církve radikálně. V čisté podobě jeho poselství realizoval například František z Assisi, který políbil malomocného, ale peněz se štítil. Podobné vnímání víry reprezentují františkáni doposud. Přibližuje je například krásná knížka Františkáni z Bronxu, již máme ve sborové knihovně. Není to ovšem jenom věc františkánů nebo Armáda spásy. Před každým z nás se otevírají obzory radikálního křesťanství. Podlehli bychom optickému klamu, kdybychom v Armádě spásy nebo ve františkáni viděli křesťanské extrémisty. Jsou to normální lidé, kteří přijali Krista, a projevilo se to v jejich životech takto.

Nezávisle na nich si ovšem můžeme obvykle myslet, že v naší poklidné církvi snad bohatým příliš nenadbíháme, a vystupujeme poměrně skromně. Ale před Bohem nebývá poctivé chlácholit se přespříliš. V každém církevním společenství hrozí vytváření skupinek na základě osobních sympatií a zároveň ignorování někoho, komu cosi nápadně schází a kdo tolika důvody k sympatiím neoplývá. V každém církevním společenství hrozí, že bezdomovcovi nepodá ruku stejný počet lidí se stejným nadšením jako významnému hostu. V každém církevním společenství hrozí určitá přezíravost vůči těm, kdo ovšem v hloubi duše potřebují pocítit, že jsou vítáni. V každém církevním společenství hrozí netečné či přímo chladné ticho vůči těm, kdo zrovna opravdu potřebují, aby k nim někdo konečně našel cestu. (Byť může jít o úzkou, náročnější cestu.) Každému z nás to hrozí.

Navíc je dobré si uvědomit, že Jakubův text se netýká jen několika bezdomovců. Týká se v podstatě každého z nás. V každém z nás přebývá jak kus aristokrata, tak kus bezdomovce. V každém z nás existují spletitá, temná, zranitelná místa, která nám mohou druzí lidé svým vystupováním připomínat. V každém z nás přebývá určitá temnota, již v sobě nechceme vidět, a tak ji připisujeme výhradně někomu jinému, koho pak taky nechceme vidět. Chováme se tak v duchu Kristova podobenství: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ I všechna ta temná místa jsou ovšem součástí našeho světa. Bez jejich objasnění a přijetí by nebyl ani náš svět úplný. Též autor knihy Příběhy (z) ulice píše: „Je to život, kterého se sami bojíme, a jako ke všemu, k čemu se neumíme postavit čelem, se k němu raději otáčíme zády. A čím dřív pochopíme, že jedině čelem můžeme jít kupředu…“ Smířit se s Božím přijetím pro druhé znamená umět přijmout sám sebe. Přát Boží přijetí druhým znamená přát jej v hloubi duše i sobě. V opačném případě se člověk přijímá beztak jen povrchně a klamně.

A navíc nejde jen o život jednotlivců. A nejde jen o život současné církve. Jde o život celé společnosti. Jde též o převládající politiku a o úděl celého národa. Už ve Starém zákoně opakovaně čteme, že důsledkem selhání izraelského národa byl Boží soud v podobě okupace cizími národy, které bez příkras a brutálně ztělesňovaly odvrácenou stranu života Izraele. Proroci opakovaně apelovali: Zajímejte se o své trpící a chudé, pěstujte solidaritu, nepřejímejte aroganci moci, anebo vás stihne soud v podobě mocných a arogantních národů, které nebudou solidární s vámi. Čím více národ jen slepě poklonkuje moci, a čím více přitom znevažuje solidaritu a lidskost, tím spíše mu hrozí, že se dostane do sféry vlivu národů, jež zbožšťují moc, a pošlapávají lidskost. Je to jak dobrovolně strkat hlavu do lví tlamy.

V církvi však máme šanci být bezprostředně u díla proměny stavu celé naší společnosti.

Slovo poslání: L 14, 7-14