První čtení: Jr 20, 7-13

Základ kázání: L 12, 2-12

Minulou neděli jsme četli z Pavlova 1. listu Korintským, kde Pavel psal mimo jiné: „Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt; stali jsme se divadlem světu, andělům i lidem.“ Také Ježíš podle dnešního čtení mluví o vystupování věřících před světem, před lidmi, ale i anděly: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly. Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly.“ Pozemské drama se kloubí s nebeským. I když se lidem naopak často zdá, že spojení nebe se zemí se přerušilo. Lidé se často ptají: Proč jsou války, proč umírají malé děti. Ani věřícím se nevyhýbá utrpení – jak vysvítá i z Ježíšových slov podle dnešního čtení. Neexistují nezvratné důkazy pro naději, že Bůh uvede svět do pořádku. Leckdo si proto řekne: „Bůh není. A pokud je, tak se o naší zemi moc nestará. Lítá si někde na obláčku, a naší zemi ponechal na pospas.“ Kdekdo pak dodá: „Proto se ani my nemusíme starat.“

Avšak podle Ježíše existuje mezi nebeským a pozemským děním hluboký vztah. A my přece toužíme po tom, aby tento vztah fungoval, proto se modlíme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Ale co když ta vůle Tvá – začíná právě u nás? Nikoli z druhého konce temného vesmíru, ale naopak od nás Bůh začíná s dalším dílem. Nikoliv nahoře na obláčku, ale naopak mezi námi se rozprostírá nejbližší okraj nebe. A přímo mezi námi se odehrává Boží hra – nejenom divadlo hrané před lidmi i anděly, ale i jakýsi pingpong: Nejenom jako v nebi, tak i na zemi, ale i jako na zemi, tak i v nebi – obojí totiž svým způsobem platí. Ač to zní trochu šíleně, ale zaposlouchejme se dobře i do jiných Ježíšových slov z jiných částí Bible. Namátkou: „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ – to říká Ježíš učedníkům. V podobném duchu jim říká: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal.“ Anebo o dětech říká: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal.“ Anebo o různých setkáních v krizi říká: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (…) „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ A oproti tomu: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ Naše postoje na zemi mohou být překvapivě přímo spojeny s našim postavením v nebi… Náš přístup k věřícím je spojen s naším přístupem k Ježíšovi. Náš přístup k dětem je spojen s naším přístupem k Ježíšovi. Náš přístup k trpícím je spojen s naším přístupem k Ježíšovi. A tak dál. A navíc slyšíme Kristova slova: „Ale milujte své nepřátele“; „A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni;“ – čili opět: jako na zemi, tak i v nebi, „nezavrhujte, a nebudete zavrženi;“ opět: jako na zemi, tak i v nebi, „odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ – opět: jako na zemi, tak i v nebi… „Dávejte, a bude vám dáno;“ a tak dál. I naše vztahy k nepřátelům jsou tedy nečekaně přímo spojeny s našimi vztahy k Bohu. Neexistuje nic, co bychom si prováděli v soukromí a co by s Ježíšem nemělo nic společného. Ježíš má něco společného se vším, ostatně dotýkají se ho všechny naše hříchy, byl ukřižován na místě nás všech, zemřel za nás za všechny, a tím vtahuje do jediné hry všechny… Nikoli nadarmo se říká: „Všechno souvisí se vším.“ O vztahu nebe se zemí to platí tuplem. Ani po smrti jen tak neutečeme z reálného života do nebe. Ani na konci světa neutečeme z reality do nebe. Na konci věků sestoupí nebe na zem a naše životy se ukáží v pravém světle. Všechny reálné souvislosti budou konečně odhaleny v Kristově světle.

Souvztažnost nebe se zemí se projevuje i vzhledem k našemu vyznávání víry, jak Ježíš řekl: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly. Kdo mě však před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly.“

Ovšem jsou to všechno dost silná slova. Největší problém ve vztahu nebe se zemí spočívá v tom, že i když ho začneme uskutečňovat, té správné nebeské odezvy se nám dost často hned nedostane. Projevíš ochotu přijímat věřící, a přesto se s nimi třeba dostaneš do konfliktů. Projevíš ochotu přijímat děti, a přesto tě mnohokrát naštvou. Projevíš ochotu přijímat trpící, nemocné, vězně, ale občas nimi musíš s mít velkou trpělivost, protože ne každý trpící trpí s učebnicovou pokorou atd.; ostatně svět mnohých trpících nevypadá jako nebeská idyla. Nemluvě o případech, kdy projevíš ochotu dobře činit nepřátelům, ale riskuješ, že se ti peklem odmění. Anebo se přiznáš k Ježíšovi před lidmi, a zdá se ti, že Ježíš tě v tom spíš nechává vykoupat a že se k tobě ani moc nehlásí – slaví si někde s anděly nebeský mejdan a nechal tě lidem napospas…

Ale Ježíš se k tobě hlásí! I z nebe mračny zahaleného. Proto Ti aspoň posílá svá slova – když sám není vidět. A klade na srdce: Věřte mi. Věřte mým slovům. Lidí se nebojte, ani vaši nepřátelé vás do pekla uvrhnout nemohou. Jestli se někoho chcete bát, tak leda Boha se bojte. Bůh dobře o vás ví. I kdyby lidé ve své zlobě chtěli pošlapat vaší důstojnost a zlikvidovat památku po vás, váš nebeský Otec vás neomylně registruje: „Ano i vlasy na vaší hlavě jsou všecky spočteny.“ Bůh dobře ví i o nejmenších z vás – i o těch vrabcích (on od těch nejmenších dokonce rád začíná), a nebojte se; „Máte větší cenu než mnoho vrabců.“ Nepropadejte panice ani z katastrofálních scénářů protiventství. I kdybyste se ocitli na konci svých možností: „Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.“ A tak i když spojení nebe se zemí dosud není vidět, a chce to obrnit se trpělivostí, věřme, že v nebi o nás vědí. Registrují naše zápasy, jak se ukáže. A už se to pomalu ukazuje, neboť to, co si šeptali první křesťané v tajných úkrytech a v katakombách, to se dnes nejen v modlitebnách ČCE už dávno hlásá – pokud ne ze střech, tak minimálně v prvním patře – a když máme pootevřená okna, tak to z prvního patra roznáší harmonium do celé ulice – a co teprve až přijde Kristus na konci věků v celé své slávě?

Když začínáme chápat, jak silný vztah existuje mezi nebem a zemí, ukazuje se zároveň, jaká škoda by byla vzdorovat Kristovu svatému Duchu. Kristus to naznačil těmi strašidelnými slovy: „Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude.“ Není účelem těchto slov propadnout nekontrolované panice z neodpustitelného hříchu; raději nad nimi uvažujme v klidu. Dá se říct, že kdo odmítá Ducha Božího smíření, ten těžko dochází smíření s Bohem. Kdo odmítá Ducha Božího života, těžko bude žít. Ježíš chce tímto radikálním výrokem zároveň povzbudit ty, kdo trpí pro jeho jméno: I když k nim přijdete v Kristově Duchu, a oni toho Ducha budou cynicky odmítat, a navíc i kdyby Boží lásku a smíření podupali a převrátili v základech, nenechte se zmást. Nebojte se, že mají navrch. Nebojte se, že nad Duchem svatým zvítězili. Nebojte se, že mají větší moc než zdánlivě bezmocný Bůh. To oni sami tolik riskují ztrátu vlastního života a vlastní víry a lásky a naděje! Riskují, že když Ducha života takhle cynicky odmítnou, cynicky o něj přijdou. Riskují, že když Ducha Boží lásky zatracují, tak skončí bez lásky v atmosféře vlastního zatracení. Vy však dál v Duchu života žijte! A vy mějte do poslední chvíle naději pro každého, s kým se vaše cesty kříží. Naději, že to má smysl, přiznávat se před ním ke Kristu – svými slovy i životními postoji, svou láskou. I kdyby se vám jen vysmívali, má to smysl. Až přijde Kristus, vaše slova i vaše postoje se ukážou v plném světle. Ukáže se, jak oslovujete. Jak skrze vás sám Kristus oslovuje ve svém Duchu.

Slovo poslání: 1Pt 4, 12-19