První čtení: Ž 131

Základ kázání: Mk 10, 13-16

 

Ježíš se naštval, když to viděl. Rozhodně mu není jedno, jestli si lidé navzájem usnadňují, anebo komplikují cestu k němu. Není mu jedno, zda hledají způsoby, jak se mu navzájem přiblížit, anebo jestli naopak kladou těm druhým do cesty překážky. Není mu jedno, jestli si vzájemně zpřístupňují cesty k němu, anebo jestli těm druhým naopak v přístupu zamezují. Není mu jedno, zda kladou podmínky, které Ježíš sám neklade. Podobné otázky jsou pro Ježíše nanejvýš důležité, i když jde o lidi, o které podle většinového mínění tolik nejde. Děti před dvěma tisíci lety rozhodně nebyly vnímány jako ti nejpřednější a nejdůležitější lidé. Dospělí muži se jimi zpravidla nezaobírali. Učenec by se s nimi dle tehdejších představ neměl zdržovat. Učedníci se tehdy okolo Ježíše semkli jak nějaká ochranka, a bránili dětem v přístupu k němu. Učedníci se v tu chvíli projevovali, jako by královstvím Božím vládli, jakoby bylo jejich. A jako by toto jejich hájemství majitelů království nesměl nikdo znevážit, natožpak nějaké děti.

Ježíš však nepovažuje za klíčové postavení, znalosti, konexe, vliv, anebo otázku, jak moc vážně berou člověka ti druzí. On tyhle pořádky naopak s oblibou převrací a s hierarchiemi si svobodně hraje.

Nechtě děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť jejich jest království Boží. Tak Ježíš v mžiku obrátil pohledy na to, kdo je teď na zřeteli. Pozor, blíží se vyslanci království Božího, tak jim nepřekážejte v cestě!

A pokračuje slovy: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“

Kdo nepřijme království Boží, jako by on sám byl dítě… Anebo kdo nepřijme království Boží, jako by ono samo bylo dítě… Ježíš je schopen uvažovat oběma způsoby, jak vyplývá i z jiných jeho slov: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“

Podle těchto slov se ruku v ruce spojuje možnost maličkým se stát s možností maličké přijmout – v tom uvolněném prostoru, kde už nepřekáží vlastní ego.

Ale jak – nebo v čem přesně být jako děti? Vždyť děti mohou mít spoustu dobrých, ale i spoustu špatných vlastností. I ony umějí podléhat sobectví nebo domýšlivosti.

A navíc: Víra přece vede k osobní zralosti. V Bibli se píše také o růstu ve víře, o růstu v poznání Boha, o růstu ve vzájemné lásce… Člověk by neměl na této cestě ustrnout, duchovně zakrnět, zplanět. Neměl by se za slova o dětské víře schovávat. Když nemá náladu připouštět si závažné problémy, složité otázky, nepohodlné odpovědi. Když nemá odvahu k odpovědnému hledání před Boží tváří… Vzpomínám na svého tátu, který občas rád konstatuje, že má jen takovou víru babky s roštím. Což zní skvěle pokorně, ale člověk by se neměl za podobná konstatování schovat.

Také apoštol Pavel uvažoval o rozdílech mezi dobrým a špatným chápáním dětské víry, třeba když napsal v dopise do Korintu: „Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“

V jakých všech oblastech tedy být jako děti? K čemu nás Ježíš přesně zve? Kde všude může postoj či situace dětí inspirovat na duchovní cestě?

Myslím, že řešení nespočívá až tolik v tom, co by snad děti měly navíc oproti někomu jinému. Klíč spočívá spíš naopak v tom, co nemají. V tom, nakolik jsou potřebné. Nakolik zůstávají odkázané na vztah, na přijetí ze strany druhého. I v jejich zjevné nehotovosti a otevřenosti k dalšímu formování. A vůbec v tom, že evidentně patří svým rodičům.

Úplně novorozené dítě nemusí samo od sebe nic vykazovat a dokazovat. Nemusí se ničím jistit. Nemusí podávat žádný zvláštní výkon. Nemusí prokázat zvláštní konexe, majetek ani vliv. Nemusí panovat znalostmi ani intelektem. Jeho život se odvíjí v první řadě od toho, jak je přijímáno. Klíčové je, zda vyrůstá v přijímajícím a milujícím prostředí. V nenarušeném vztahu k osobě, která ho přivedla na svět.

Na téhle osobě je závislé. A o závislosti se dá v tomhle případě mluvit úplně přirozeně, aniž by to znamenalo něco špatného. (Na rozdíl třeba od závislosti na návykových látkách.) I souvislosti s vírou se dá mluvit o postoji bytostné závislosti na Bohu, což také neznamená nic špatného. Je dobré vědět, komu po celý život patřím. A paradoxně právě, když si zachovávám nejhlubší spojení s Bohem, tak mohu žít svobodněji a nezávisleji na jakýchkoliv jiných autoritách, jež by mě chtěly udržovat v nezralé poslušnosti a připoutanosti k sobě samým.

Se závislostí na rodiči souvisí také, že dítě zůstává odkázané na to, co dostane. Rozhodující pro něj není, co vyprodukuje z vlastních sil. Rozhodující je pro něj otevřenost k přijetí dobrých darů. A díky nim se také může dál rozvíjet. A mnohé ty dary jsou pro něj životně důležité, i když si to mnohdy neuvědomuje, i když je považuje za nejběžnější. Ovšem někdy též umí nezkaleně žasnout nad zdánlivě obyčejným a všedním, čemu jsme ve své dospělosti až příliš přivykli. Vnímat tu nesamozřejmost a zázračnost všude kolem.

A každé dítě zůstává odkázané na láskyplné vedení. Kdyby se nechalo vyrůstat ladem jak dříví v lese, k čemupak dobrému by to vedlo? Proto pro dítě zůstává důležitá poslušnost. Poslušnost, která se zajisté snoubí s vlastní tvořivostí a s vlastním hledáním, ale zároveň se pořád nechá usměrňovat, korigovat, vést. Připouštět svou vlastní nedokonalost, nedokončenost.

S tím, že zůstává důležité moct se svým rodičem svobodně hovořit, ptát se ho, nechat si jeho zkušenostmi dotvářet svoje obzory a tak dál.

Takovými a podobnými způsoby se může dítě stávat podobenstvím života víry.

A jádro pudla se pořád odkrývá v Ježíšových slovech: „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Když učedníci umenšují své ego, pak mohou přijímat i děti v Ježíšově okolí jako své vítané vrstevníky, jako své bratry a sestry. A být sám jako dítě a v tom smyslu se ponižovat – to bohudíky vůbec nemusí znamenat nějaké sebeponížení ve smyslu sebemrskačství. Znamená to žít klidně docela radostně a hravě oproštěn od pocitu vlastní důležitosti. Pokud sám sobě nezacláním, dochází mi, jak mě nebeský Otec přijímá. Ježíš tu velikou Otcovu mateřskou lásku ztělesnil, když děti objímal, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. A v proudu tak bezprostředního Kristova přijetí se můžeme i my bez zábran otevírat druhým – včetně dětí kolem nás. Sami též přijímat všechny své doposud nehotové a nedokonalé, ale rozhodně od začátku chtěné bratry a sestry.

 

Slovo poslání: Fp 2, 1-16