První čtení: Za 9, 9-17

Základ kázání: 1Te 3, 9-13

„Jakou chválou se můžeme Bohu odvděčit za všechnu tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří?“ V podobně jásavém tónu napsal Pavel celý svůj dopis Tesalonickým. Jde o první známý apoštolův dopis. Snad ještě prokazuje svěží radost z toho, jak mezi Tesalonickými po jeho misii víra zakořenila. Navíc vychází z dobrých zpráv o tom, že tamní křesťané osvědčili vytrvalost v pronásledování. Pozdější Pavlovy listy svědčí už o větším množství problémů uvnitř sborů. Bývají psány v kritičtějším duchu. Ale ten radostný náboj z dopisu Tesalonickým stojí za to oživovat stále.

Mívá smysl začínat od pozitivního. Znáte asi ten pocit, když vám někdo dá v první řadě najevo: Mám tě rád… Je dobře, že tu jsi… Odvádíš dobrou práci… A podobně. Přičemž vy sami máte třeba chuť namítnout: „Vždyť se mi taky leccos nepovedlo. A určitě by se dalo udělat mnohem víc.“ Ale přesto je pro vás blahodárné, že jste přijati a oceněni. Zní to úplně jinak, než když převažuje kritika. A myslím, že se stále můžeme učit navzájem přijímat nejprve z té lepší stránky.

Apoštol Pavel ovšem v epištole Tesalonickým píše i o nedostatcích tamních bratří a sester. Ovšem zmiňuje je natolik mezi řečí, že o nich v houšti vděčných slov skoro nevíme. Ba naopak i při zmínce o nedostatcích se už těšíme na další příležitost, jež se v nich otevírá. Apoštol totiž píše: „Ve dne v noci vroucně prosíme, abychom vás mohli spatřit a doplnit, čeho se nedostává vaší víře.“ Pavel Tesalonickým tedy jejich nedokonalosti nevyčítá. Naopak se mu proměnily v další důvod, proč chce Tesalonické vidět. Aby jim jejich nedostatky doplnil – ještě hojněji s nimi bohatství víry sdílel.

I dnes si věřící mohou vzájemně doplňovat, čeho se nedostává víře druhých.

Tady se pro nás otevírají otázky:

Kdyby apoštol Pavel přišel mezi nás, co by chtěl doplnit v naší víře on? Anebo mohu já doplnit něco konkrétního, čeho se nedostává vaší víře? A můžete vy v něčem doplnit, čeho se nedostává víře mé? Můžete doplnit, čeho se nedostává víře někoho z vašich bratří či sester?

V první řadě se otevřela otázka: Čeho se nedostává naší víře? Co stojí za doplnění?

Záhy bychom se také mohli zeptat, co vlastně znamená silná a co slabá víra. Apoštolové Ježíše prosili: „Dej nám více víry!“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“ Někdo však může podlehnout obavě: Věřím špatně, když Bůh mé prosby neplní? Ale na druhou stranu přece věří tím silněji ten, kdo Boha miluje i bez důkazů Boží přízně.

Apoštol Pavel tehdy v dopise Tesalonické křesťany také ujišťoval: Nebojte se, to nevadí, že někteří z vás zemřeli, aniž se dočkali Kristova druhého příchodu. V té době totiž všichni křesťané (včetně Pavla) očekávali Kristův druhý příchod každou chvíli. Navíc zde hrála roli představa, že díky Kristovu vzkříšení už nepodléhají smrti, a přejdou při jeho druhém příchodu rovnou do věčnosti. Tesaloničtí tedy najednou pochybovali o údělu zesnulých, kteří se už nedočkali. Pavel však ujišťuje: Nebojte, naděje vzkříšení pro ně platí neztenčenou měrou. V této oblasti tedy stála víra adresátů za doplnění. A jejich pochybnosti se podobaly našim v obdobích, kdy nemáme důkazy Kristova vítězství v našich životech.

Možná i někdo z vás potřebuje ujistit o Boží přízni, když ji nevnímáte. Možná potřebujete povzbudit, že s vámi Bůh zůstává i v neštěstí a v nemoci. Anebo že vás miluje i přes množství hříchů. A že vám i z jejich bezvýchodnosti otevírá svá východiska. Anebo podobně jako Tesaloničtí potřebujete ujistit, že naděje vzkříšení platí i pro vaše zesnulé blízké.

Můžeme samozřejmě trpět i jinými nedostatky víry. Můžeme potřebovat doplnit jiné kaménky do mozaiky. Někdo chce dodat odvahu, aby učinil další důležitý krok. Nebo chce nejprve posvítit na cestu, aby se zorientoval. Někdo úplně nechápe theologické formulace. Neví, jak se ho osobně týkají. Potřebuje je slyšet jasněji, srozumitelněji. Někomu pomůže posila ve víře, že u Boha není nic nemožné. Takový člověk může podléhat skeptickým dojmům, že Bůh není schopen zasahovat do běhu světa. Pěstuje představu Boha, jenž posloužil spíš jako první kolečko v hodinovém strojku. Nedohlíží vůli svobodně Milujícího, která se velmi liší od předem seřízeného mechanismu. Vždyť milující ponechává mnoha věcem volný průchod, protože nechce vynucovat poslušnost násilím. Člověk podléhající beznaději však potřebuje doplnit víru v Boží moc.

A člověk zklamaný z lidí zase potřebuje podepřít v naději víry, že druzí zrcadlí Boží obraz. Případně že má smysl milovat i nepřátele; takové víry nebývá na světě přespříliš.

Viděl jsem zrovna pozoruhodný rozhovor s bývalým vůdcem neonacistů Tomem Olsenem. Tom Olsen se hlásil k neonacistické ideologii léta a spáchal v tomto přesvědčení více násilných činů. Zlom prožil během pobytu v Jihoafrické republice. O černoších si tehdy v podstatě myslel, že jde o zvířata rozvracející civilizaci. Jedné noci byl se svým kamarádem přepaden černošským gangem. Jeden z mužů na Toma již mířil pistolí. Tomu mu však řekl: „Doufám, že mě nezastřelíš, protože bych rád viděl zbytek tvé nádherné země.“ A černoch k Tomovu překvapení skutečně spoušť nestiskl. Později se navíc stalo, že Tom ztratil peněženku, a musel strávit několik dní úplně bez peněz. Neměl ani na jídlo. A neznámý černoch mu v baru hostelu objednal pivo, i přestože mu Tom nejprve ukazoval tričko se svastikou. Nakonec málem černocha napadl pod vlivem paranoidní představy, že jde o tajného agenta, který ho přišel otrávit pivem. Situaci musel uklidnit barman. Černoch se s Tomem spřátelil. V následujících dnech mu kupoval i jídlo. Tato dvě náhodná setkání znamenala pro bývalého vůdce neonacistů zlom. Podobné zkušenosti s ním sdíleli další bývalí pravicoví extrémisté: Také je vyvedlo z míry, když se k nim zachoval dobře člověk, od něhož očekávali nenávist. „Milujte svoje nepřátele“ – tento Ježíšův výrok častěji vzbuzuje pochybnosti. Naše víra zde lační po doplnění.

Setrvávejme tedy u otevřených otázek: Jaké jsou naše nedostatky ve víře? Kde je nám zapotřebí jejího doplnění? Jaké jsou nedostatky ve víře druhých? V čem třeba osobně povzbudíte někoho, na koho myslíte? Nemusíme být každý apoštolem Pavlem, abychom obohatili druhé. Ale podobně jako on můžeme začít už obyčejnou modlitbou za ně.

I v dnešním oddílu z epištoly Tesalonickým apoštol dodává prosby za tamní sestry a bratry: „Sám náš Bůh a Otec i Ježíš, náš Pán, kéž připraví naši cestu k vám! Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.“

Pokud jde o intenzitu lásky, v ekumenickém překladu stojí citovaná slova: „Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce.“ V Kralickém překladu je pak psáno: „A vás tentýž Pán račiž rozmnožiti a rozhojniti v lásce“ V jiném, velmi doslovném překladu stojí: kéž Pán dá rozmoci se a oplývat láskou k sobě navzájem a ke všem, právě tak jako i my k vám“. Říkám to proto, že ve slovech rozhojniti v lásce, rozmoci se a oplývat láskou mi ještě zřetelněji zaznívá neohraničitelnost jejího růstu;

Láska se nikdy nevyčerpá. Nemusí vyrůst jen po stanovenou mez. Nebojme se, že bychom to s láskou mohli přehnat. (Jako když přelijete sklenici vody.) Láska připomíná spíš neohraničitelnou zahradu. Čím hojněji květin, tím lépe. Anebo nevyčerpatelný pramen. Stále se rozpínající vesmír. A právě s cílem tohoto věčného rozhojňování lze doplňovat, čeho se nedostává naší víře. To je pravý cíl víry. Abychom byli bezúhonní a svatí před Bohem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Abychom se k nim s láskou připojili.

Slovo poslání: L 21, 25-36