První čtení: L 16, 19-31

Základ kázání: Mk 16, 1-14

 

(Kazatel: Marian Šusták.)

 

Největší svátky v roce jsou Vánoce, aspoň co se týká ohlasu v celé společnosti. Snad už od října hrají v obchodech koledy, Santa-Clausové a andělíčci otravuji na každém rohu a vše nás nutí myslet na dárky. Začíná se zdobit, péct, uklízet a když to přijde a Štědrý večer se překulí do svátečního dne, je rázem po všem… Tak se žije u nás.

Jenže co se týká obsahu, bez obav můžeme říci, že důležitější jsou Velikonoce. A v čem jsou ty svátky tak jiné? O čem píši evangelisté?

V pátek dáváme na kříž černý závoj, symbol smutku. Čteme Pašije a pak se v klidu rozejdeme, všichni do svých domovů. – A co v neděli? – To nemluvíme už o kříži, ale o novém začátku. O vzkříšení. Neměli bychom víc oslavovat, jásat?

Markovo evangelium bylo první. Je nejstarší. A když si v něm o těch dnech čteme, zmocní se nás rozpaky. Marek o žádném jásotu nemluví. Vlastně píše hlavně o tom, že učedníci nechápali. A tomu, co jim tvrdili první svědkyně a svědci, nevěřili. Je to obraz až neuvěřitelné nevíry. Jenomže, byla jejich nevíra opravdu tak neuvěřitelná, nepochopitelná? 

Kdysi lidé nemohli uvěřit tomu, že Země obíhá kolem Slunce a že Země je kulatá.  Ale když mořeplavci začaly obeplouvat matičku zemi, tak pochopili. Každé poznání, jak známo, vychází ze zkušenosti. Ale jakou zkušenost můžeme mít se vzkříšením? Jak si ověříme nějaké bytí po smrti?

Boháč, o které jsme četli u Lukáše, po svém odchodu na onen svět zjistil, že to, co pozorujeme v pozemské rovině, že to není všechno. Že je ještě i jiný svět. A když pak trpěl v pekelném plameni a uviděl Lazara ve věčné blaženosti, prosil otce Abrahama, aby poslal Lazara na svět k jeho bratrům. Chtěl bratry varovat, aby nedopadli jako on – bezcitný sobec. Ale Abraham řekl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají.“ Boháč oponuje. Ne tak. Písmo nestačí. Ovšem, kdyby za nimi přišel někdo z říše mrtvých, jistě by činili pokání! Abraham však ví své: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“

Lazar a jeho nejbližší příbuzní, čteme o pěti bratrech, byli Izraelci, příslušníci Božího lidu. Ale to samo o sobě nic nemusí znamenat. Biologický původ víru nepůsobí. Až osobním příklonem, zájmem a touhou po poznání Božích věcí se člověk obrací k Bohu. Ptá se, hledá a čte Písma tak, že naslouchá Božímu slovu. A toto chtění a hlad po Bohu , po pravdě, otvírá lidské bytosti pro Boha, pro slyšení jeho hlasu. Bůh sám pak naplňuje lidskou touhu a dává lidem uši otevřené pro jeho slovo. Dává lidem víru. /A tím také dává tu citlivost pro druhé – pro ty potřebné a nemocné Lazary kolem nás./

Boháč a ani jeho bratři nechtěli vidět Lazarovy rány a slyšet sténání toho nešťastníka. A nechtěli se nechat vyrušovat ani hlasem Mojžíšovým či hlasem proroků. – Bible mluví o lidech se srdcem otupělým, se srdcem obrostlým tukem. Pokud bychom se chtěli ptát, co to je, jak by mohli vypadat takoví lidé, tak tady máme vzorek.

Ale napadá nás jiná věc. Kdyby Mojžíše a Proroky všichni ti bratři poslouchali, byli by pak schopni uvěřit někomu ze záhrobí, někomu, kdo by vstal z mrtvých? Marie z Magdaly a Marie Jakubova a Salomé jistě nebyly pro duchovní svět otupělé. Naopak, šly za Ježíšem, Bůh jim zjevil, že Ježíš má moc shůry, že Ježíš je Mesiáš.  – Můžeme říci, Pán Bůh je „přitrhl“ k Ježíši a ony věřily. Avšak i přesto, když se začaly dít ty zvláštní události onoho prvního dne po sobotě, bylo to na ně příliš. Marek nám to zaznamenává stručně a suše – a zní to opravdu velmi autenticky. 

Tři ženy jdou k hrobu. Nesou vonné masti a cestou přemýšlejí, jak to udělají. Hrob je uzavřen obrovským kamenem. Dokážou ho samy odkulit? Anebo bude tam někdo, kdo jim pomůže? Jenže všechno je jinak. Na místě zjistí, že kámen už je odvalen. A v hrobě ve skále je čeká další překvapení. Na jedné straně sedí mladík v bílém rouchu. To je vystraší. Ale mládenec jim říká: „Neděste se, hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Není zde, byl vzkříšen. Jděte, řekněte to učedníkům.“

Ovšem ženy nejdou nikam. Jsou tak vyděšeny a ohromeny, že mlčí. Co mají říkat učedníkům? Že Ježíš zmizel? – – Jenomže Ježíš nezmizel. Neztratil se. Byl vzkříšen. A to je rozdíl… „Byl vzkříšen“. Co to znamená? A jak se o tom dá mluvit? Jak se o tom může někdo přesvědčit? –  O něčem velmi nevšedním se říká: „To mi hlava nebere“.  Vyděšené a užaslé ženy mlčí. Cožpak by mohly vykládat o ničem? O tom, že Ježíše nenašly? Ani jejich hlavy na to nestačí.

Jiná situace nastává, když se Ježíš Kristus zjeví Marii z Magdaly. – Ta, když Vzkříšeného vidí na vlastní oči, se nerozpakuje a oznamuje to učedníkům. Ti truchlí a pláčou. A když jim Marie o tom vypráví, nevěří. Jsou skleslí a zoufalí. Jsou hotoví. – Jak by mohli přijmout takovou fantazii? 

Třetí moment po Ježíšově vzkříšení se odehrává až za městem. Dva z Ježíšových učedníků uviděli Ježíše cestou na venkov. A také oni po tomto setkání nelení a zvěstuji to ostatním. Ale ani oni ze zármutku Ježíšovy učedníky nevyrazí. Nejde to. Prostě nelze uvěřit nemožnému. Nelze? Téměř ne.

Proč nám Marek vykresluje tak pochmurný, negativní obraz? Co nám chce říct? – Co se nám tady káže? – No přece právě to a o tom, o čem mluvíme. Z lidských sil pobrat to vzkříšení možné není…Ovšem, přece jen je jedna možnost, jak ven z bludného kruhu. – Tu možnost působí Ježíš sám. Jak? Tím, že cestu ke svým učedníkům si najde On sám.

Ježíš se zjevil nakonec i těm nejbližším, apoštolům, těm, kteří s ním byli od začátku. Tak to čteme ve verši 14. „Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.“…Najde si k nim cestu, přijde za nimi i přes zavřené dveře. A to je klíč ke všemu. Těch 11 bylo zabedněno ze strachu. Ale Ježíš Kristus touto bariérou proniká.

My jsme možná byli zabedněni z jiných důvodů. Ale Ježíš Kristus si i k nám cestu našel. Našel i nás. A to je to jediné pravé vysvětlení, jak uvěřit. Jak přijmout ten fakt, že Ježíš Kristus nezůstal hrobě, že byl vzkříšen. – Tou jedinou cestou je, potkat se s Ním. On přichází, abychom mohli věřit.

Vánoce vždy rychle vyprchají, zhasnou jako prskavka… Velikonoce ovšem ne. Ty zůstávají s námi dál. Události velikonočního víkendu si z různých úhlů připomínáme každou neděli. Možná však ještě víc než my sobě nám je připomíná On. On, vzkříšený Pán. Přichází, aby byl s námi. Proniká až do naších příbytků, do naších opevněných životů… Ale nejenom to. Vstupuje i do našich společných setkání.

Plní to, co slíbil: „Kde se dva nebo tři sejdou ve jménu mém, já jsem uprostřed nich.“… Víme, že tomu tak je. – A je tomu tak i dnes, když jsme jako ti první učedníci u stolu. Smíme se radovat navíc z toho, že už to je u Jeho stolu – u Jeho kazatelny.

V neděli bychom asi měli víc slavit, oslavovat…Faktem ale je, že už dávno neumíme projevit své nadšení tak jako nějaké africké děti – zpěvy a tanci… Proto ovšem naše radost nemusí být o nic menší. Vždyť se radujeme s Ním, s živým Pánem, který překonal jednou provždy i smrt. Radujeme se, že jsme k tomu pozvání my i různí naši bližní. Amen.

Modlitba: Hospodine, Bože náš, děkujeme, že v Ježíši Kristu nabízíš světlo všem národům. Děkujeme, že to pozvání platí i pro nás. Dej nám moudrost ten zázrak vzkříšení dosvědčovat. Ty sám opět probouzej víru kolem nás i po celém světě. Amen.