První čtení: Ž 80

Základ kázání: L 21, 20-38

 

Pro adventní období je typické, že předtím, než přijde slunovrat, vzrůstá temnota. O něčem podobném vypovídá i Ježíšova řeč, jejíž část jsme právě slyšeli. Vypovídá o nárůstu temnoty, než se ukáže Ježíš jako Pán v plném světle své slávy.

Už před třemi týdny jsme tady na bohoslužbách slyšeli první část té řeči. Ježíš v ní upozorňoval také na to, že nastanou ještě různé války, živelné katastrofy, epidemie, hlad, ale že ani takové události nemusejí hned znamenat konec světa… I když dává též smysl, že nám konec připomínají – že nás před výhled ke konci staví. A dnes jsme slyšeli pokračování té samé řeči, začínající slovy o pádu Jeruzaléma. Což byla událost, kterou Ježíš zřejmě opravdu nějak prorocky předtušil. A došlo k ní pár desítek let po jeho ukřižování, v průběhu takzvané první židovské války, to znamená národního protiřímského povstání, během kterého Římané Jeruzalém dobyli. Pád Jeruzaléma mohl tehdejším židům i židovským křesťanům připadat bezmála jako konec světa. A z pohledu víry se v tu chvíli opravdu světové dějiny otřásly v základech a temnota v nich ještě zhoustla. Ale Kristovy oči i v téhle události dohlížejí zároveň nový začátek, nový přerod a nově otevřenou kapitolu. Naznačují to jeho slova, že židé budou rozptýleni mezi ostatní národy a že naopak i samotný Jeruzalém bude vydán pohanům všanc. Dá se říct, že čím větší krize nastane, v tím větší příležitost se může obrátit; Židé za posledních dva tisíce let nemálo obohatili i dějiny těch ostatních národů, mezi něž byli rozptýleni. Konec starého známého světa přichází ruku v ruce s počátkem nového.

Ze samotného jeruzalémského chrámu však zbyla jenom zeď nářků. A přesto Ježíš předpovídá ještě vážnější otřesy: „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.“ V současnosti si ještě lépe než předchozí generace dovedeme představit, jak je planeta křehká, jak je náš obyvatelný svět zranitelný a jak překvapivě snadno by mohl zaniknout nějakou vesmírnou katastrofou nebo i lidským zapříčiněním. Ale ve víře nejde o to, děsit se co možná nejbarvitějšími apokalyptickými výjevy. Podle Ježíšovy řeči bude jedním z největších problémů právě strach, když „na zemi bude úzkost národů, bezradných, kam se podít“, když budou lidé „zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.“ Ale věřící právě nemusejí podlehnout panice a bezradným otázkám, kam se podít. Víra se drží naopak té vyhlídky: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Podle překladu Bible kralické: „protože se přibližuje vykoupení vaše.“ Je nám to čím dál blíž. Jde nám to naproti. A tak se oči víry nemusejí před žádnými hroznými událostmi zavírat v zaslepenosti strachu. Naopak čím dál jasněji prohlížejí, že žádná tma není tak temná, aby ji nemohlo nakonec úplně prozářit světlo Kristovy přítomnosti. Tam, kde tma ještě houstne, blíží se tím víc slunovrat. Tam, kde se ještě koncentruje i letošní deprese, sychravo a bláto, rozsvěcují se také už první svíčky na adventních věncích. Tam, kde se mocnosti temnoty na světě ještě víc rozmáhají, je vidět zároveň čím dál jasněji, jak je potřeba, aby sem Kristus přišel. V nejhlubším lůně hrobové temnoty zraje čas k porodním bolestem. Jak se to už jednou provalilo při Kristově vzkříšení. A jak se to nakonec ukáže nejzjevněji.

Co my jako křesťané s tím v běhu všedního života? Být stále hotovi napřimovat se a pozvedat hlavy k přicházejícímu Kristu – to také ruku v ruce znamená nestrkat ani před tím výhledem ke konci hlavy do písku… Protože i kdyby byl konec světa, žijeme nadějí, že to nebude konec světa v Kristu. A tím spíš si můžeme připustit i všechny ty náročné, závažné, bolestné, tragické události našich dějin a přistupovat k nim adekvátně. Nepodlévat ani vzhledem k nim bezradnosti. Nevzdávat to. A ani tak úplně nelpět na tom, co stejně může skončit. A nehledat falešné útěchy. I Ježíšova předpověď pádu Jeruzaléma skončila v tomhle směru naprosto zemitou, praktickou radou: „Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí“. Člověk může být třeba úplně ochromen válečnými událostmi. Anebo připoután ke svým dosavadním jistotám. Neschopen opustit, co léta budoval… Ale ani pád Jeruzaléma nemusel pro místní znamenat konec nadějí na smysluplnou budoucnost. Je potřeba jít dál.

A Ježíš dál klade na srdce mnohem obecněji: „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“ A ještě předtím varovně naléhá: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi.“ Každého z nás se to týká. Všechny ty naše historie – životní, národní, mezinárodní, celosvětové, církevní – všechny ty naše vztahové propletence se neodvratně chýlí ke svému rozuzlení, a také k rozřešení tajenky, zda a jak navazují na pramen života Kristova. Nemůžu si říct, já jsem z obliga, že mě se to netýká, protože náležím nejspíš ke generaci zlatých devadesátých, která je určená spíš jinými záležitostmi než koncem světa.

Ale zní to dost náročně, zní to jako dost vyhrocený nárok, ta Ježíšova slova: „Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“ … Jsem schopen je přijmout přibližně jako instrukce k plánu podniknout nějakou dlouhou a náročnou cestu za někým, koho mám rád… I na ní budu chtít překonat všechny překážky a budu chtít udělat všechno proto, abych došel až do konce. Abych tu cestu nevzdal předčasně. S vírou, která jde naproti Ježíšovi, to platí neméně:

Na konci tunelu světových dějin nás nečeká temnota, prázdnota nebo kostlivci ve skříni. Ale přichází nám vstříc ten, kdo nás miluje do krajnosti, kdo pro nás dal celý život a kterého také my můžeme beze zbytku přijmout… A odtud plyne smysl toho i spontánní chuť na to: bdít, modlit se a prosit, abychom měli dost sil překonat všechny překážky vnější i vnitřní a vytrvat až do konce na cestě přicházejícímu Kristu vstříc.

  

Slovo poslání: 1Te 3, 12-4, 2